Ticho

Když jsem loni bydlela měsíc na Španělský sama, tak jsem i několik dní v kuse s nikým nemluvila. Vlastně je to hrozně zvláštní, ale já si na tu samotu zvykla a už mi po těch letech nevadí. Teď budu taky několik dní z ticha. Vlastně dneska jsem se jen holky v knihovně zeptala, jestli je vedle ní místo. Seděla jsem dneska v knihovně, byl tam můj spolužák, s kterým jsme se tam potkali už včera, tak jsme na sebe tak soucitně kejvli hlavama. A pak odpoledne přišel nějakej chlápek, co si sedl vedle mě, zapojil si počítač, otevřel deštník, položil na stůl a takhle tam pracoval, vedle mě pod deštníkem. A já se fakt držela a skoro to vydržela, ale ty lidi naproti se teda smáli dost nahlas. Ale může si za to sám.

Jinak vlastně pořád nevím, jestli to stíhám. Pořád mám všechno dost na háku. Dneska jsem několikrát byla na pokraji svýho psychickýho zhroucení. Nesnáším, jak na to člověk musí být sám. Ale včera jsem se stavila v NTK na jednom zeleným pivu. Teda vlastně na dvou, protože na jedno se přece nechodí. Ale byly aspoň malý. Ale četla jsem dneska v jedný knížce, jak máma učila svýho syna objímat. "Pořádně mě chytni a pevně drž! To se musíš naučit! Až budeš mít svojí ženu a ona bude potřebovat obejmout, musíš to udělat pořádně, aby cítila tvoji sílu! Aby se cítila v bezpečí,..." Taky bych teď tak nějak potřebovala obejmout. Dřív jsme tomu říkaly rádio.

No nic, musím přestat prokrastinovat. Dala jsem si teď na pár hodin pauzu, tak musím zas začít. Abych ještě něco udělala. Abych se zítra vykopala včas a zbylo na mě v knihovně ještě nějaký místo.

Tak se mějte parádně a užívejte Velikonoc.

Koupila jsem si dneska pro radost tulipány, tak snad co nejdřív vykvetou :-)