Růže je růže je růže

Trhala jsem si růže do vázy a přemýšlela o tom,jak paradoxní to je kytka. Taková krásná a tak to bolí. Vlastně to je od ní docela výsměch, za krásu.

Koupila jsem si nový filtry na foťák, třeba takovýhle makro, kterýmu jsem včera nemohla uvěřit, jak neskutečně hustý fotky to fotí. Ještě se s tím budu muset naučit ostřit.

Tenhle víkend jsem přemýšlela o svatbě a hřbitovech. Protože byla ta pohádková, kde mě Stand by me fakt dojalo. A pak, protože jsem se konečně byla podívat na tom evangelickým hřbitově u nás a bylo to tam parádní. A tak jsem přemýšlela, že chci aby oba dva dny byly parádní, jak ta svatba, tak ten pohřeb. A aby to místo, kde budu jednou pohřbená bylo krásný a lidi tam rádi chodili. Aby to pro ně byla událost. Něco, jak vždycky na Dušičky chodíme za babičkou na Malvazinky, kdy nás třeba dvacet stojí kolem hrobu a všichni se hrozně smějeme a jsme rádi, že se vidíme. Nebo to, jak občas jedeme do Zlína za Davidem.

Přemýšlím nad vlastní spokojeností, nad tím, jak se mi kupí dlouhý seznam úkolů, do kterých se mi nechce, jak má víkend jen 48 hodin a já 13 z toho strávím tím, že se koukám na 13 reasons why, jak neumím kvalitně využívat čas, jak si vždycky ráno řeknu, že večer půjdu běhat a pak je večer a je tu 13 reasons why not, ale když pak jdu, tak je to nejlepší část dne, jak jsem v únoru a březnu byla na dně, a teď mám práci, která je super, jak mi chybělo mluvit s lidma a jsem ráda, za náhodný a spontánní setkání a obědy.

Bude líp.

Poslední týden

Byl nějaký nečekaně plný zážitků a okamžiků, kdy jsem žila.

Narozeninový piknik, Tunel, grilovačka v Novosedlech, cesta s Peťanem do Prahy, jóga v SI, výlet kolem Botiče, noc literatury (synagoga, brownfieldy, Adamzyk, Polívka,..), konference o brownfieldech, návštěva u Jitky, běhání, nakupování oblečení, pivo s V a K, oběd s VL, sázení rajčat, kafe ve One Sip, tancování swingu s chlápkem z Ev. Komise, se kterým jsem před 2 týdny měla pracovní schůzku, jóga s kocovinou ve Stromovce, dodělávání restů,....

Dneska jsem šla večer běhat a zas cítila to největší uspokojení, kdy zapadalo slunce, začalo se stmívat, voněly šeříky a akáty, vinohradští a vršovičtí hipsteři kouřili venku a ta chvíle byla jen moje. A já mohla běžet, jak daleko a rychle jsem chtěla. A když jsem pak doběhla před náš dům, tak jsem tam musela ještě chvilku stát, dýchat ten voňavý vzduch a doprožívat to.

Chybělo mi to. Život. Jak ten můj, tak i ty lidi, které jsem dlouho neviděla.

Heaven

Normálně se tohle dává na instastories, ale jsem oldschool. A chci si tyhle okamžiky schovat na horší časy ♥

O křečkovi

Štvou mě věci, který mě blokujou. Štvou mě záseky, kdy nemůžu nic a stejně neudělám nic pořádnýho. Kdy se snažím něco vymyslet a jen prokrastinuju. Štvou mě časový tlaky, ale chci se naučit s nima pracovat. Štvou mě věci, který musím sama řešit.

Petr Ludwig vyprávěl storku o křečkovi, který se snažil dostat z klece, a několik dní skákal jak o život, ale narážel na strop. A pak to vzdal. A i když potom ten strop dali pryč, tak už ani nevyskočil, protože ztratil motivaci se snažit. Připadám si občas taky jak ten křeček. Vlastně oproti mému 15letému já jsem taková sice vyklidněná, ale rezignovaná. Nebo je to prostě život.

Vlastně jsem se dostala do nějaký panický fáze, že už jsem fakt stará, a že bych měla být mnohem dál. Něco budovat. S někým být. Mít něco za sebou. Nevím, kam se poděly poslední roky. Vím, že to je tím, že budu brzo zas o něco starší, ale těch 27 mě stresuje o dost víc než ty předchozí roky. Protože vlastně trávím v poslední době až moc času sama a stává se ze mě takový rezignovaný poustevník.

Měla jsem toho v posledních týdnech docela dost. Skautský víkendy, který mě na druhou stranu dost dobyly tím, že jsem byla v přírodě. Bylo to parádní. A v sobě si teď sama řeším, jestli dokážu být dlouhodobě v Praze. Na jednu stranu mám Prahu strašně ráda, tu anonymitu, kulturu, možnosti, svoje kamarády atd. Na druhou stranu být v lese, na louce, na poli, mít kus zahrady jen pro sebe, sedět a poslouchat a neslyšet nic lidskýho. Jen ptáky a vítr ve větvích. Stojím na hraně toho, co chci a nechci ostatním odpovídat na to, jestli chci zůstat v Praze, protože mi přijde, že se očekává odpověď, že to v Praze nesnáším. Zatím nevím. Zatím je pro mě stěžejní, že v Praze můžu dělat práci v oboru.

Ráda bych řekla, že se hecnu, dopíšu tu práci a bude po všem. A budu žít, běhat, nestresovat se atd. Jen mi věřte, že po dvou bakalářkách a jedný diplomce to fakt nějak nejde a nejradši bych se na to vykašlala. Jen já se neumím na věci vykašlat. A tak se ještě nějakou dobu budu trápit.