O křečkovi

Štvou mě věci, který mě blokujou. Štvou mě záseky, kdy nemůžu nic a stejně neudělám nic pořádnýho. Kdy se snažím něco vymyslet a jen prokrastinuju. Štvou mě časový tlaky, ale chci se naučit s nima pracovat. Štvou mě věci, který musím sama řešit.

Petr Ludwig vyprávěl storku o křečkovi, který se snažil dostat z klece, a několik dní skákal jak o život, ale narážel na strop. A pak to vzdal. A i když potom ten strop dali pryč, tak už ani nevyskočil, protože ztratil motivaci se snažit. Připadám si občas taky jak ten křeček. Vlastně oproti mému 15letému já jsem taková sice vyklidněná, ale rezignovaná. Nebo je to prostě život.

Vlastně jsem se dostala do nějaký panický fáze, že už jsem fakt stará, a že bych měla být mnohem dál. Něco budovat. S někým být. Mít něco za sebou. Nevím, kam se poděly poslední roky. Vím, že to je tím, že budu brzo zas o něco starší, ale těch 27 mě stresuje o dost víc než ty předchozí roky. Protože vlastně trávím v poslední době až moc času sama a stává se ze mě takový rezignovaný poustevník.

Měla jsem toho v posledních týdnech docela dost. Skautský víkendy, který mě na druhou stranu dost dobyly tím, že jsem byla v přírodě. Bylo to parádní. A v sobě si teď sama řeším, jestli dokážu být dlouhodobě v Praze. Na jednu stranu mám Prahu strašně ráda, tu anonymitu, kulturu, možnosti, svoje kamarády atd. Na druhou stranu být v lese, na louce, na poli, mít kus zahrady jen pro sebe, sedět a poslouchat a neslyšet nic lidskýho. Jen ptáky a vítr ve větvích. Stojím na hraně toho, co chci a nechci ostatním odpovídat na to, jestli chci zůstat v Praze, protože mi přijde, že se očekává odpověď, že to v Praze nesnáším. Zatím nevím. Zatím je pro mě stěžejní, že v Praze můžu dělat práci v oboru.

Ráda bych řekla, že se hecnu, dopíšu tu práci a bude po všem. A budu žít, běhat, nestresovat se atd. Jen mi věřte, že po dvou bakalářkách a jedný diplomce to fakt nějak nejde a nejradši bych se na to vykašlala. Jen já se neumím na věci vykašlat. A tak se ještě nějakou dobu budu trápit.