Ne/radosti

......
Poslední dobou jsem neměla moc dobrou náladu.
Ale to vlastně nic nového.

Viděla jsem jednu puberťáckou romcom. To all the boys I've ever loved. A tam ta holka psala klukům, do kterých byla zamilovaná, dopisy, který pak dávala do krabice. A oni se pak samozřejmě nějak rozeslaly. A ptali se jí, proč to těm klukům prostě neřekla. A tak mi to připomnělo takovou paralelu a jeden šuplík u mě ve Hlíně, kde pár takových dopisů taky je. Úsměvné. Vlastně ani nevím, kdo byl poslední. Myslím, že pár let už nikdo nepřibyl.

V poslední době se to omezuje na cca 24 hodinový vzplanutí typu, ježiš, ten je boží ♥, mini stalking, má přítelkyni/manželku, tak nic. Over and over and over.

Potřebovala bych být produktivnější. A na chvíli někam vypadnout. Jen nějak není s kým.

Ale včera jsem zas chvilku měla dobrou náladu. Mohla jsem si vzít podzimní oblečení a svoji oblíbenou zelenou košili. Šla jsem na kafe do Kasáren a pak do Parukářky na jablka. A nějak jsem tam takhle chodil s tou plátěnou taškou a měla radost, že jsou takhle dostupný jablka a že budu z nich něco moc udělat. A pak jsem večer zadělala a udělala koláč. Někdy stačí málo.

Bavily jsme se včera s Marťou o naší vášni o pečení koláčů. Tak říkala, že si musím taky najít někoho, komu je budu moct péct. Hmmm

A pak druhý pozitivní okamžik dnes odpoledne. Nechtěla jsem jít běhat, protože mám trochu podělanej kotník/nárt a nechci ho provokovat. Ale pak jsem se celej den učila a odpoledne koukla z okna a vzpomněla jsem si na loňský podzim a venku to vonělo a vypadalo úplně stejně, tak jsem musela. A byl to boj, ale stálo to za to.

Obdivuju lidi, co mají vůli. Loni jsem ji měla taky. A neměla výmluvy. Na druhou stranu jsem pracovala 6 hodin denně.

Na jednu stranu se na ten podzim už těším, to léto je už únavný. Jen se znám a svoje pozimní depky.

Svoboda

Vážím si toho, co mám, kde žiju, co dělám, jaký mám možnosti. Jsem teď plná výročí okupace. Zasáhlo mě hodně věcí, článek v Respektu, který podrobně popisuje boj o Rozhlas a to, co se z 20. na 21. dělo v ÚV KSČ. Článek o tom, co se dělo v Jičíně. Miliony fotek lidí, co stály v ulicí a nevěřili tomu. Lidská statečnost, ale zároveň to, že nedokážu pochopit, jak se v člověku vezme ta zloba a špatnost. Protože i když můžeme vinit Rusáky/Sověty jak chceme, tak to byli Češi, kdo to to prováděli, kdo utiskovali ostatní atd.

Na jednu stranu jsem hrdá. Za rok 1968 i za 1989, za statečnost lidí, bez níž bychom dneska žili jinak. Na druhou stranu je mi smutno, že lidi ani dneska nedokážou říkat pravdu. Ano, udělal jsem podvod, ano, opsal jsem diplomku, ano. Místo toho ze sebe dělají mučedníky a oběti.

Přála bych si, aby existovalo veritasérum, které by donutilo lidi říct pravdu.

Původně jsem chtěla napsat ještě pár věcí, ale nějak se to k tomuhle nehodí.

Nebuďme lhostejní k tomu, co se děje. Snažme se pro to aktivně něco dělat.

Amen

Pro pobavení

Pamatujete na historku Iva a lampička?

Dnes přibyla nová do série - Iva a tyčový mixér. Neptejte se, jak se to stalo. Přesně tak blbě, jak si myslíte. Myslím, že tak polovina úrazů na světě vznikla kvůli lidský blbosti. Teda hlavně v mým případě. Nakonec bez stehů, jen asi 90 minut pobíhání po nemocnici. Ale aspoň k něčemu využiju ten hrášek, co už nějakou dobu leží v mrazáku.

Přišla bouřka a je líp.