Autumn :-/

My job

Včera jsem strávila jeden dlouhý parádní den na cestách mezi Ostravou, Frýdkem-Místkem, Novým Jičínem a Kopřivnicí. A bylo to super. I když vlastně občas smutný, co se s těma budovama po druhý světový dělo, znárodnění, restituce, chátrání v soukromých rukou atd.

Včera to bylo parádní, miluju podzim, babí léto. A miluju brownfieldy. Sice nemám ráda, jak na mě občas koukají, jako na tu z Prahy, jako kdybych byla nějaká snob nebo něco víc.

Taky si pořád tak bilancuju a vlastně všem,  a hlavně sobě, říkám, že mám super práci. Vlastně tomu pořád nemůžu uvěřit, že mě vzali, že jsem odmítla místo administrátora z 524 a dostala se k nám do 522. Že to je nejvíc geografická práce na světě. Bych to mohla vysvětlit těm lidem z kupíčka, který se dlouze debatovali nad tím, že na sociální geografii jde člověk kterej je línej se učit a stejně pak jen kontroluje papíry na úřadě. Jsem spokojená s náplní, různorodností, lidma z našeho oddělení ♥, výhodama a tím, že si myslím, že to, co dělám, má smysl. A trochu čekám, že se něco podělá. Ale jako nic není dokonalý, občas si beru práci domů, občas ji musím dělat v 15minutových přejezdech v autobuse, občas přicházím v 7 a odcházím v 19, často si nevím rady.

Ale učím se, musím přiznat, že mi přijde, že za půl rok na MMR jsem se naučila víc než za dva roky v TEREZE, že mám možnost se posouvat tím směrem, kam chci. Třeba dneska jsem se celý dopoledne probírala různými studiemi na revitalizace postuhelné krajiny, protože jako holka od rybníků tohle neznám.

A taky se otrkávám, učím se mít názor a umět ho obhájit. Bojím se, co bude s bf, až Zuzka odejde, ale holt to bude na mě. Tak snad to nebude takový fail jako má MPO, jak jsme se tomu včera smáli, když jsme čekali na vlak v Ostravě.

A taky jsem si vzpomněla, jak jsem byla v 16 na Odyssee a škrtla jsem si kompetenci "dokáže oslovit cizího člověka a zeptat se na cestu", protože v 16 jsem takovou panikou fakt trpěla. Dneska s tímhle už problém nemám, ale v určitých aspektech to ještě zůstává. Že mě zachvátí panika, pud sebezáchovy, strach, že budu trapná, neschopná, hloupá. Na druhou stranu si nemyslím, že každý musí být extrovert. Ale někdy mě to dost omezuje a brzdí :-(

A jinak

Měla jsem velký plány. A nějak se nic nekoná.

Ale už jen 14 dní a bude dovolená ♥

Sausage of lovers

Na první pohled špinavý oblázky,

na omak šťastný a neobratný,

nemám rád zimu a pitomý otázky,

na první pohled neobratný oblázky,

co nadělám.

To bylo jaro a dešťový provázky

vedly nás k sobě a neobratný,

zdál se být konec, jenže pitomý otázky,

na první pohled neobratný oblázky,

co nadělám.

Cítím se nějak emocionálně nestabilní. Moc přemýšlím o věcech, o kterých by se přemýšlet nemělo. Prostě by se měly žít. Mám pár emocionálních zážitků. A nemám s kým to probrat, protože jsem tohle vždycky řešila se ségrou  a ta je teď na druhý straně světa. Snažím se racionálně přemýšlet nad svým strachem, zranitelností, emancipací a vysokými nároky a odůvodnit si, jak moc je to racionalita a jak moc nafoukanost a vybíravost. Jak moc jsou lidi spolu na začátku z lásky a jak moc kvůli tomu, že nechtějí být sami. A jestli se to někdy zlomí v to druhé. 

Víc k tomu asi psát nechci, jen tak vnitřně bojuju a přežívám. A to není podzimem. To je tak nějak vším. 

Včera jsem byla s bráchou v divadle na Kurzu osudové přitažlivosti. I když to bylo celé založené na tom, že holka je fiflenka, co čeká, až ji kluk sbalí, vlastně mi to přišlo fajn. I když to vlastně nemělo žádný větší poselství. Teda mělo, že na balení a vztahy není návod. Oukej. 

Dobře

Dneska jsem seděla nahoře u kluků v kanceláři a bylo mi dobře. Uvědomila jsem si, že tam sedím ráda a že tam patřím. A nějak mě to hřálo.

Od té doby přemýšlím, že jsem si vybudovala spoustu takových míst, kde mi je dobře. U nás na bytě, doma, nebo třeba teď o víkendu na OM. Bylo mi dobře, že jsem se nemusela stresovat, co si o mě ostatní myslí, nemusela jsem se přetvařovat, prostě být taková jaká jsem. Protože taková jsem nejlepší.

Tak teď - kdybych byla hrdinkou seriálu, tak se něco podělá, protože jinak by ty seriály byly nuda, kdyby byly všichni jen šťastný. Ale mám pocit, že v životě to je trochu jiný. I když, jak jsem řekla na OM, tak život není dokonalý, a kdyby byl, tak to je nuda. A tak i já občas nad někým taju, bývá mi smutno a brzo budu brečet, že jsem sama.

Ale dneska piju bylinkový čaj a je mi dobře.