Na první pohled špinavý oblázky,
na omak šťastný a neobratný,
nemám rád zimu a pitomý otázky,
na první pohled neobratný oblázky,
co nadělám.
To bylo jaro a dešťový provázky
vedly nás k sobě a neobratný,
zdál se být konec, jenže pitomý otázky,
na první pohled neobratný oblázky,
co nadělám.
Cítím se nějak emocionálně nestabilní. Moc přemýšlím o věcech, o kterých by se přemýšlet nemělo. Prostě by se měly žít. Mám pár emocionálních zážitků. A nemám s kým to probrat, protože jsem tohle vždycky řešila se ségrou a ta je teď na druhý straně světa. Snažím se racionálně přemýšlet nad svým strachem, zranitelností, emancipací a vysokými nároky a odůvodnit si, jak moc je to racionalita a jak moc nafoukanost a vybíravost. Jak moc jsou lidi spolu na začátku z lásky a jak moc kvůli tomu, že nechtějí být sami. A jestli se to někdy zlomí v to druhé.
Víc k tomu asi psát nechci, jen tak vnitřně bojuju a přežívám. A to není podzimem. To je tak nějak vším.
Včera jsem byla s bráchou v divadle na Kurzu osudové přitažlivosti. I když to bylo celé založené na tom, že holka je fiflenka, co čeká, až ji kluk sbalí, vlastně mi to přišlo fajn. I když to vlastně nemělo žádný větší poselství. Teda mělo, že na balení a vztahy není návod. Oukej.
Žádné komentáře:
Okomentovat