Quo vadis

Tenhle podzim je nějakej náročnej.

Bylo to vlastně divný. Dva měsíce jsem běhala a pak se to všechno podělalo, takže celý ty dva měsíce, kdy jsem byla asociál, běhala 4x týdně, nikam nechodila, byly k ničemu. Nevím, jestli bych to uběhla, za kolik...

Trochu mě mrzí, že hodně lidí, se kterýma jsem to řešila, tak v jednu chvíli řekli, jestli nejsem radši, že to neběžím. Trochu podvědomě jo, ale na druhou stranu mě štve, že v tom ostatní vidí tak trochu výmluvu, abych to nemusela běžet, protože bych to stejně nedala.

Ale dneska, když jsme byli na startu v Mostě, tak mě to vlastně hodně mrzelo, že to nemůžu běžet, protože to počasí bylo parádní a úplně jsem si uvědomila, jak jsem si na to běhání zvykla a jak mi to chybí.

A kromě běhání. Nějak teď tápu i v jiných věcech. Dostala jsem se nějak do fáze, že se to nikam neposunuje, nikam to nesměřuje. Asi mě to teď trochu frustrovalo v práci a oddíle a neviděla jsem z toho východisko. Snažím se s tím nějak sama poprat. Vyhodnocovat v čem je problém a snažit se to zlepšit. Zatím to moc nejde, ale nevzdávám to.

Pardon za skepsi, ale nějak mě to teď dostává...

Senseless

Jedu vlakem z Ostravy, chvílema chčije a chvílema svítí sluníčko

Poslední dobou přemýšlím nad tím, že mi věci přestávají dávat smysl a nějak ho nemůžu najít. Váhám nad smyslem mé práce a přínosem k tomu, že se něco změní. Nad tím, jak si nedokážu rozvrhnout a naplánovat věci. Jak řeším spoustu věcí, který jsou k ničemu, než abych se věnovala tomu, co by mě bavilo. Ale co by to vlastně bylo.

A taky přemýšlím nad tím, kam směřuje můj život obecně. Ještě týden bude směřovat k tomu, že poběžím půlmaraton. Ale jinak tam ten smysl nevidím.

O víkendu jsem uklízela ve svém pokojíčku ve Hlíně. A našla jsem obálky s fotkama, který jsem fotila v prváku na žurně. A vlastně jsem si tak nostalgicky zasteskla nad tím, jak jsem se tenkrát nebála a fotila. Koukala jsem na ty negativy a vlastně je zajímavý, že člověk nefotil nic dvakrát, protože na to není prostor. Něco se nepovedlo, něco je zase parádní, s takovým starým kouzlem a surovostí. A pár jich bylo fakt pěknejch.

Pardon za tu negativitu, ale nějak je tohle moje nálada poslední dobou. Možná je to tím, kolik večerů trávím doma.

To jen malé zastesknutí.