Dávkovač na mýdlo

Ráda si zapnu do uší hudbu, pozoruju okolí a připadám si jako ve filmu.

Přemýšlím o tom, jaký efekt bude mít Káčina nová škola v Třeboni, jestli je to dobrá věc nebo všichni nějak vyrosteme. A pak si vzpomenu na to, že pořád neznám ten důvod své zakomplexovanosti, ze které se snažím dostat. A určitě v tom hodně sehrálo to, že mi nešel tělák, že mi kazil vysvědčení, že si mě nikdo nechtěl vybrat do skupiny, že jsem byla jedna z mála, která nevylezla na tyč, nepřeskočila překážku, a těm učitelům to bylo jedno. A tělák nebyl jediný. 

Jsem šťastná?

Mrzí mě, že s některýma lidma už vlastně moc nemůžu být. Mrzí mě vztah s Vaškem, kdy mi přijde, že v životě nebude brát ohledy na nás a ještě to pak obrátí, že za to můžeme vlastně my. 

Ze soboty na neděli se mi zdál zvláštní sen. Mohlo za to určitě těch pár piv, která jsem měla večer. Někdy jsou sny stejně marné jako život. I když jsem v nich o něco odvážnější. 

Vyprávěl mi Honza o tom, jak V. byla trochu naštvaná, že jí Vašek ráno nepomohl udělat snídani a svačinu. Protože Vaška to ani nenapadlo, protože to je přece holčičí práce. Asi před měsícem jsme měli podobnou debatu s J. a ségrou na párty u nás ve Hlíně. Že přece ženský a chlapy mají predispozice pro určitý druh práce a feminismus říká, že všichni by měli dělat všechno. S tím nesouhlasím, byť se vlastně za feministku považuju. Myslím, že vztah je o komunikaci (ale co já o tom vím) a o domluvě. Jde o to, že mě některý "holčičí" práce jako vytírání nebo žehlení prostě nebaví. Zároveň mě hrozně baví třeba sekat dříví (byť to neumím tak efektivně jako chlapi), rozdělávat oheň ad. Když jsme byli v květnu ve srubu, tak jsme měly s Andy vařit večeři, a T. přispěchal, aby rozdělal oheň v kamnech. Tak jsem řekla, že ne, protože si ho chci prostě rozdělat sama. Stejně děda na mě včera koukal, jak umím vytahovat hřebíky. Co tím ale chci říct, že někdy fakt potřebuju chlapa, který by nás na bytě, ale i v mým životě věci spravoval. Protože někdy člověk potřebuje, aby se o něj někdo postaral. Aby zprovoznil dávkovač na mýdlo, protože zrovna v téhle době si fakt chci umýt ruce mýdlem a pak dostávám skoro hysteráky, že to mýdlo neteče a nikdo to nespraví. Long story short - včera jsem to zprovoznila sama. 

Má tohle poselství? Asi, že mě fakt hrozně stresuje budoucnost a víc než kdy jindy začínám pociťovat tlak okolí, že bych tedy fakt s někým měla být, protože jinak moje biologické hodiny asi dotikají. Ani to okolí moc nepomáhá, protože lidí, co by nebyli ve vztahu, neženili se, nevdávali, nečekali dítě, nekupovali, nestavěli nebo nehledali dům je jak šafránu. Vlastně k tomu tak trochu sklouzávají všechny konverzace a co mám přihodit já? Že jsem spravila sama dávkovač na mýdlo?

Zkoušela jsem se z toho vyběhat, ale nějak to nepomáhá. 

Co byste udělali, kdybyste měli jistotu, že uspějete?

Když jsme byly s holkama na puťáku v Českém lese, měla s sebou Martina takové otázky o životě. A tak jsme ležely večer ve spacáku a řešili co na sobě máme a nemáme rádi, kde se vidíme za 5 let (tu jsem přeskočila) a taky tam byla ta otázka, co je v nadpisu.

Myslím, že v tom tví jeden z mých problémů. Že se tak bojím neúspěchu, že spoustu věcí ani nezkusím. Na druhou stranu si ale v životě nevybavím nějaký výrazný fuck-up, který bych zažila a který by mi vlastně pomohl se odrazit výš. Bojím se jít do jakéhokoli rizika, zdrhám, když mi je něco nepříjemný,...

Což se vlastně projevuje ve dvou oblastech

Tím, že jsem pořád sama, že to radši vzdám, než se spálit, než být za debila. 

Tím, že nejsem aktivní, nedělám nic prospěšného, že za mnou není žádný odkaz. 

Byla jsem v sobotu na procházce a uvědomila jsem si tam, že je oboje platné. To, že bych se mohla angažovat, snažit se měnit věci, které mi vadí, něco měnit. Ale nic nedělám. A potom, když tam je nějaký fešák, tak nejsem schopná se s ním začít bavit. A když se se mnou někdo začne bavit, tak zdrhám.

Přála bych si nebýt srab a víc si věřit, nesrovnávat se s ostatními, nezávidět ostatním, že jsou komunikativnější, hubenější, krásnější, oblíbenější, chytřejší, aktivnější, úspěšnější. Je to nikdy nekončící souboj s vlastní myslí.

Tenhle půlrok jsem se zaměřila dost na sebe a svůj vlastní (především fyzický posun). Teď bych měla začít pracovat na svých vztazích, protože si poslední dobou připadám dost osamocená. Chtěla bych s někým někam vyrazit a vlastně nemám s kým. A samotnou mě to moc nebaví.

No nic, další povzdech.