Co nás v životě brzdí, je neviditelná struktura strachu. Drží nás uvnitř naší zóny pohodlí, která je vlastně tím nejméně bezpečným místem k životu. Ve skutečnosti tím největším rizikem v životě je žádné riziko nepodstoupit. Pokaždé když uděláme něco, co nám nahání strach, získáme opět sílu, o kterou nás strach připravil - neboť na opačné straně našich obav dlí naše největší síla. Pokaždé když vykročíte vstříc nepohodlí, které s sebou nese růst a vývoj, stáváte se svobodnějšími. Čím častěji překonáme svůj strach, tím více síly získáme zpět. Tímto způsobem získáváme současně na odvaze i na síle a můžeme žít takovým způsobem života, jaký jsme si vysnili.
Strávila jsem Silvestra s rodiči a sourozenci. Tak po 15 letech. Táta zprovoznil video a koukali jsme na starý VHS, když jsme byli malí.
A já konečně viděla malou Ivanku převlečenou za Červenou karkulku, jak předváděla nejdivočejší taneční kreace, recitovala básničky a zpívala Pec nám spadla.
A bylo mi líto, jaká to byla bezprostřední holčička, které bylo jedno, kdo na ni kouká a že se ji při kankánu zvedá sukně až moc. A bylo mi líto, že to všechno zmizelo. Že to najednou řeším až příliš, co si lidi myslí, kdo toho uběhl, udělal víc, kdo je hubenější, krásnější, oblíbenější, chytřejší schopnější,... Neumím se s tím srovnat.
A nejhorší je, že už dlouho stojím na křižovatce a nevím, kam dál, co chci, kam chci směřovat. A tak čekám, co přijde a ono nic nepřichází.
Žádné komentáře:
Okomentovat