A tak to najednou všechno začalo dávat smysl, práce, oddíl, počasí, život.
Potřebovala jsem trochu času si to urovnat, udělat pár rozhodnutí, co dál a tak. Neříkám, že je vše na 100 % skvělé, ale to pozitivní převládá. Možná je to tím, že konečně vyšlo slunce.
Ztratila jsem v posledních týdnech motivaci se sebou něco dělat, cvičit, běhat,.... A řekla jsem si, že to takhle nejde. Včera jsem byla běhat. Ale po dlouhý době mě to hrozně naplnilo, i když bylo mínus 7. Sice mám asi nejpomalejší čas v historii běhu, ale bylo to záměrné, protože jsem nechtěla být nemocná. První třetina dost bolela a demotivovala, tak jsem si řekla, že poběžím jen krátký okruh. Ale pak to přišlo. Teplý zimní sluníčko, čistý vzduch, měkké došlapy ve vrstvě sněhu a euforie z toho, jak jsem sama a šťastná a jak mě to neskutečně dobíjí. Tak jsem nakonec uběhla desítku a vlastně byla trochu smutná, že se tam už nedá přidat žádná zatáčka, která by to ještě prodloužila.
Přečetla jsem knížku Šlehačková oblaka vydaný podle blogu Tereza in Oslo. A i když mě ta její pozitivnost chvílema vytáčela, na závěr mě to dost motivovalo, k běhání, k tomu, dělat práci, co mě baví a má smysl. A tak teď sjíždím všechny motivační instagramerky a blogerky a jedna řekla, že nesmíme srovnávat s ostatníma, ale jen sami se sebou.
Chci začít zas makat. Stejně je to hustý, že dřív by mě nikdy nenapadlo běhat v zimě. Bála bych se, že mi bude zima, že to bude klouzat, studět, že budu nemocná. A tuhle zimu jsem celou proběhala. A paradoxně mi to pomohlo k tomu, že jsem celou zimu zdravá, protože mi to hrozně posílilo imunitu.
Pardon, že pořád píšu a mluvím o běhání. Je to teď něco, čím žiju, co mi ukazuje, že nejsem taková lemra, že něco dokážu a že to jde. Je to teď taková moje věc. Ono toho s prací v tom životě moc nezbyde, protože člověk se snaží co nejefektivněji využít těch pár hodin, co mu zbydou. A když není co v tom životě budovat, tak mi aspoň rostou kilometry na endomondu a taky snad nějaký svaly.
Včera jsem jela vlakem do Prahy a asi od od Olbramovic jsem se snažila nebrečet. Nějak jsem vlastně nevěděla, jak z toho dál. Jak být míň nešťastná, míň smířená a víc spokojená. Měla jsem chuť rozbrečet se před mámou, ať už mi nepovídá o tom, jak je skvělý být úředník, jaká to je pohodička, protože bych jí pak vyčetla, že jsem nějak podvědomě na to místo nastoupila kvůli tomu, aby mě nechali na pokoji. Přitom je mi 26 a musím se rozhodovat podle sebe.
Celých těch 14 dní nezaměstnanosti jsem měla nějakou krizi, doufala jsem, že třeba vyjde ten Brusel, abych měla výmluvu, proč tam nenastoupit. A pak mi napsali, že bohužel. Přestala jsem běhat a začala jsem si kupovat spoustu čokolády, nějak jsem ztratila motivaci.
Byla inverze, hnusně a já začala nesnášet Prahu. Protože najednou se pro mě Praha smrskla na jednu hnusnou administrativní budovu mezi vlakovým nádražím, hřbitovem, benzínkou a autoservisem. V pátek odpoledne jsem ještě jela pro nějaký papíry do Terezy a bylo mi smutno, když jsem přijela na Dlouhou, viděla One Sip a všechny moje oblíbený hipsterský místa, který jsem měla ráda, stejně jako ten mini baráček, kde jsem 2 roky pracovala.
Odjela jsem z Prahy, protože jsem tu nemohla být. Ale doma vlastně taky ne, protože to tam je pořád stejný. A byla tam ta stejná inverze, šedý uplakaný nebe a já neměla sílu se zvednout a cokoli dělat. Nebyla síla ani motivace.
Tou cestou vlakem jsem nad tím hodně přemýšlela, nad možnostma, nad tím kolik mám peněz a jestli si můžu dovolit hledat nějakou jinou práci, z který třeba budu nakonec stejně nešťastná. Zároveň jsem byla smutná z toho, že vlastně zůstávám v Praze, protože jsem nějak vnitřně potřebovala od týhle mizérie odjet. Protože jsem si uvědomila, jak hrozně osamocená tu jsem. Jak i ta poslední parta přátel zmizela. Vzpomněla jsem si, jak proměnlivý jsou ty přátelství a jak mě vlastně mrzelo i to, jak se některý ty přátelství změnily. Jak jsme si začali závidět, řešit, kdo kolik bere, pomlouvat se, nepodporovat se. Mrzel mě Vašek a to, jak shazoval Martinu, že se rozhodla jet na rok do Chile, zatímco on buduje kariéru tím, že vektorizuje. Že místo, abysme se v tomhle podporovali, tak si to shazujeme. I když tímhle zas já shazuju Vaška.
Vzpomínala jsem na všechny ty brigády, který jsem nesnášela a vždycky jsem si říkala, že to musím chvíli vydržet, protože to je jen brigáda a že až si jednou najdu práci tak to bude něco jinýho. Zároveň ale vím, že mám s tímhle problém, že na začátku hodně odsuzuju a pak mi to vlastně přijde dobrý, i lidi. Tak jsem si řekla, že tomu musím dát delší dobu, než 2 dny. Snažila jsem si vnitřně stanovit, co by mi ta práce mohla pozitivního přinést a stanovila si rok jako limit, abych si něco našetřila a zároveň tolik neztratila.
Včera nasněžilo a já šla poprvý běhat ve sněhu a bylo uklidňující dýchat ten namrzlý vzduch. Stála jsem pak na zasněženém poli a čerpala ztracenou energii. Miluju sníh.
Dneska v práci jsem se trápila, z místní pracovní morálky, hrozný Radimovy hudby alias osmdesátkovýho českýho, italskýho a ruskýho popu, při kterým se absolutně nedá soustředit, to jak se tam všichni jen pomlouvají a zavírají si dveře, z toho, jak nemají smysl pro humor, jak se mě za celou dobu na nic nezeptali o mě, z výhledu na benzínku a nějaký sklad.
A pak, když jsem si říkala, že zůstanu v kanceláři ještě o chvilku dýl, sama, abych měla napracovaný hodiny, tak mi zazvonil telefon. A na druhý straně to, v co jsem už ani nedoufala. A tak jsem se najednou začala hrozně usmívat. Řekla jsem si, že už mi ta půlhodina může být jedno. A vzala jsem se a šla domů, a celou cestu jsem se hrozně usmívala, a měla hroznou chuť jít běhat, protože svítilo slunce a já najednou měla zpátky tu energii a chuť. Bolelo to po tý dlouhý době, ale celou dobu jsem se usmívala, jako už dlouho ne....
To be continued
Sorry za tenhle výlev, potřebovala jsem to ze sebe dostat a nebylo to komu říct
Vím, že to teď se mnou není lehké. Ale vypozorovala jsem za ty roky, že bývám často protivná, když mám v životě nějakou velkou nejistotu, která se musí vyřešit. Můj život je momentálně takový dost nabouraný a čekám, až se zase ustálí, abych si mohla věci plánovat víc než na den dopředu, protože to mě stresuje.
Další věc, u které jsem vypozorovala, že mě dost ovlivňuje náladu, je to, jak moc jsem v přírodě. Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem několik týdnů v kuse v Praze, aniž bych byla někde v lese, tak jsem protivná a vystresovaná. A běhy kolem nemocnice mě nezachrání.
Dneska konečně jsem se trochu uklidnila, protože jsem běžela a zapadalo slunce. A to jsou ty běhy, který mám nejradši, když mi to teplý sluníčko pálí do obličeje. A já pak spontánně běžela na jedno místo, kde jsem nebyla deset let. A který mi připomnělo ten rok, kdy mi bylo 16, chodila jsem s mini Nelou na procházky, začala fotit přírodu na náš starý foťák, začala poslouchat Good Charlotte a Rasmus, jela na Odysseu, koupila si první gore, chodila do tanečních, začala natáčet Rádio No Name, shodila 15 kg, začala pít alkohol atd. A vlastně to bylo smutný. A jsem ráda, že některý věci jsou jiný, ale zároveň mi spoustu věcí z toho chybí.
A tak jsem tam dneska stála u Rožmberka a konečně po několika týdnech jsem cítila klid v duši a teplé paprsky zapadajícího slunce. Nevěřím v boha, ale věřím v to, že západy slunce jsou za odměnu. Že člověk vydržel celej den i ty dny, kdy bylo hnusně a že to nevzdává. Že se snaží dělat dobrý věci a že je dobrý člověk. A proto se vždycky na malou chvilku zastavím a odměňuju se.
