Vím, že to teď se mnou není lehké. Ale vypozorovala jsem za ty roky, že bývám často protivná, když mám v životě nějakou velkou nejistotu, která se musí vyřešit. Můj život je momentálně takový dost nabouraný a čekám, až se zase ustálí, abych si mohla věci plánovat víc než na den dopředu, protože to mě stresuje.
Další věc, u které jsem vypozorovala, že mě dost ovlivňuje náladu, je to, jak moc jsem v přírodě. Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem několik týdnů v kuse v Praze, aniž bych byla někde v lese, tak jsem protivná a vystresovaná. A běhy kolem nemocnice mě nezachrání.
Dneska konečně jsem se trochu uklidnila, protože jsem běžela a zapadalo slunce. A to jsou ty běhy, který mám nejradši, když mi to teplý sluníčko pálí do obličeje. A já pak spontánně běžela na jedno místo, kde jsem nebyla deset let. A který mi připomnělo ten rok, kdy mi bylo 16, chodila jsem s mini Nelou na procházky, začala fotit přírodu na náš starý foťák, začala poslouchat Good Charlotte a Rasmus, jela na Odysseu, koupila si první gore, chodila do tanečních, začala natáčet Rádio No Name, shodila 15 kg, začala pít alkohol atd. A vlastně to bylo smutný. A jsem ráda, že některý věci jsou jiný, ale zároveň mi spoustu věcí z toho chybí.
A tak jsem tam dneska stála u Rožmberka a konečně po několika týdnech jsem cítila klid v duši a teplé paprsky zapadajícího slunce. Nevěřím v boha, ale věřím v to, že západy slunce jsou za odměnu. Že člověk vydržel celej den i ty dny, kdy bylo hnusně a že to nevzdává. Že se snaží dělat dobrý věci a že je dobrý člověk. A proto se vždycky na malou chvilku zastavím a odměňuju se.
Žádné komentáře:
Okomentovat