Celých těch 14 dní nezaměstnanosti jsem měla nějakou krizi, doufala jsem, že třeba vyjde ten Brusel, abych měla výmluvu, proč tam nenastoupit. A pak mi napsali, že bohužel. Přestala jsem běhat a začala jsem si kupovat spoustu čokolády, nějak jsem ztratila motivaci.
Byla inverze, hnusně a já začala nesnášet Prahu. Protože najednou se pro mě Praha smrskla na jednu hnusnou administrativní budovu mezi vlakovým nádražím, hřbitovem, benzínkou a autoservisem. V pátek odpoledne jsem ještě jela pro nějaký papíry do Terezy a bylo mi smutno, když jsem přijela na Dlouhou, viděla One Sip a všechny moje oblíbený hipsterský místa, který jsem měla ráda, stejně jako ten mini baráček, kde jsem 2 roky pracovala.
Odjela jsem z Prahy, protože jsem tu nemohla být. Ale doma vlastně taky ne, protože to tam je pořád stejný. A byla tam ta stejná inverze, šedý uplakaný nebe a já neměla sílu se zvednout a cokoli dělat. Nebyla síla ani motivace.
Tou cestou vlakem jsem nad tím hodně přemýšlela, nad možnostma, nad tím kolik mám peněz a jestli si můžu dovolit hledat nějakou jinou práci, z který třeba budu nakonec stejně nešťastná. Zároveň jsem byla smutná z toho, že vlastně zůstávám v Praze, protože jsem nějak vnitřně potřebovala od týhle mizérie odjet. Protože jsem si uvědomila, jak hrozně osamocená tu jsem. Jak i ta poslední parta přátel zmizela. Vzpomněla jsem si, jak proměnlivý jsou ty přátelství a jak mě vlastně mrzelo i to, jak se některý ty přátelství změnily. Jak jsme si začali závidět, řešit, kdo kolik bere, pomlouvat se, nepodporovat se. Mrzel mě Vašek a to, jak shazoval Martinu, že se rozhodla jet na rok do Chile, zatímco on buduje kariéru tím, že vektorizuje. Že místo, abysme se v tomhle podporovali, tak si to shazujeme. I když tímhle zas já shazuju Vaška.
Vzpomínala jsem na všechny ty brigády, který jsem nesnášela a vždycky jsem si říkala, že to musím chvíli vydržet, protože to je jen brigáda a že až si jednou najdu práci tak to bude něco jinýho. Zároveň ale vím, že mám s tímhle problém, že na začátku hodně odsuzuju a pak mi to vlastně přijde dobrý, i lidi. Tak jsem si řekla, že tomu musím dát delší dobu, než 2 dny. Snažila jsem si vnitřně stanovit, co by mi ta práce mohla pozitivního přinést a stanovila si rok jako limit, abych si něco našetřila a zároveň tolik neztratila.
Včera nasněžilo a já šla poprvý běhat ve sněhu a bylo uklidňující dýchat ten namrzlý vzduch. Stála jsem pak na zasněženém poli a čerpala ztracenou energii. Miluju sníh.
Dneska v práci jsem se trápila, z místní pracovní morálky, hrozný Radimovy hudby alias osmdesátkovýho českýho, italskýho a ruskýho popu, při kterým se absolutně nedá soustředit, to jak se tam všichni jen pomlouvají a zavírají si dveře, z toho, jak nemají smysl pro humor, jak se mě za celou dobu na nic nezeptali o mě, z výhledu na benzínku a nějaký sklad.
A pak, když jsem si říkala, že zůstanu v kanceláři ještě o chvilku dýl, sama, abych měla napracovaný hodiny, tak mi zazvonil telefon. A na druhý straně to, v co jsem už ani nedoufala. A tak jsem se najednou začala hrozně usmívat. Řekla jsem si, že už mi ta půlhodina může být jedno. A vzala jsem se a šla domů, a celou cestu jsem se hrozně usmívala, a měla hroznou chuť jít běhat, protože svítilo slunce a já najednou měla zpátky tu energii a chuť. Bolelo to po tý dlouhý době, ale celou dobu jsem se usmívala, jako už dlouho ne....
To be continued
Sorry za tenhle výlev, potřebovala jsem to ze sebe dostat a nebylo to komu říct
Žádné komentáře:
Okomentovat