v ČR
v Praze
ve svém rutinním životě
Poslední čtyři týdny byly jedna velká jízda.
Nejdřív týdenní táborová předehra. Jsem pyšná na náš oddíl, na to, že bych tam skoro nemusela být a stejně by to fungovalo, protože holky jsou skvělý. Děti jsou skvělý. Náš oddíl je skvělej. Takovej jakej je. A chvílema jsem přemýšlela, že bude vlastně těžký ho nechat jít, stát se jen pozorovatelem, který ten oddíl nechá žít vlastním životem. S novým vedením, novým drajvem, novýma chybama, ale i novýma cestama, jak dělat skauting.
Oproti tomu Jamboree byla úplně jiná zkušenost, velká výzva. Spolupracovat s lidmi, které člověk nezná, které si nevychoval. Mít na starosti jinou věkovou kategorii, 17letý kluky, kteří to mají na háku. Dát jim svobodu, ale zároveň mít pravidla, který já neumím nastavovat ani hlídat. Bojovat s nimi. Řešit krizové situace, v angličtině, s lidmi, kterým občas není rozumět, protože neumí anglicky anebo jsou rodilí mluvčí a člověku chybí určitá slovní zásoba. Dělat nikdy nekončící dobrá i špatná rozhodnutí a bojovat si za ně.
Bylo to hrozně osvěžující. Být mezi středoškoláky. Řešit tak trochu pubertální věci, pozorovat rodící se páriky, mizející kondomy ze stanu, který stejně spíš skončily jako balónek na nějakým koncertě, než na nějakou skutečnou akci. Řešit nedostupný brazilský šátky, výměnu batohů, chodit na párty do Echa a nechávat naší mládež na pospas osudu.
Ale také bojovat sama se sebou. Se svou protivnou náladou, která po dlouhý době zase chvílema vybublala. Když byl na naší campsite neskutečný bordel a všem to bylo šumák. Když po několika hodinách ve frontě člověk slyšel, že ta aktivita není pro vedoucí. Když jsme šly lézt na horolezecku stěnu. Když všechno rozhodování bylo na mě. Když se objevovaly další stupidní omezení, třeba nedostatek záchodů pro female adult. Když mě Adam přirovnal k nějaký 40letý sarkastický ženský bez chlapa, a já si uvědomila, že má pravdu, že taková fakt jsem. Když bylo beze mně rozhodnuto, že budu ve Philadelphii trávit svůj volný čas místo prohlídky města na zubní klinice a já v tu chvíli potřebovala trochu času pro sebe. To byl asi den, kdy jsem byl nejvíc frustrovaná a jediný den, kdy jsem i já brečela, protože toho na mě prostě bylo moc.
Asi bych s tou akutní naštvaností měla začít trochu něco dělat. Nebo možná mám prostě právo taková být, protože je to prostě součást mýho temperamentu.
Zároveň mě hrozně zarazila jedna věc, a to kolik hubených holek má problém se svým tělem a přijmutím se. Nevím, jestli to přijde s věkem, ale vlastně jsem ráda za tu svojí stabilizaci. Vlastně jsme to mezi náma čtyřma řešily až moc často a přišlo mi absurdní, že zrovna já jim vyprávěla o tom, že přece jde o to, mít zdravý a funkční tělo, a nesnažit se za každou cenu mít hubenější stehna, posilovat každou volnou minutu, držet detoxy. Vím, že bych na sobě měla makat, ale jsem ráda, že o tom nepřemýšlím pořád. Viděla jsem dneska rozhovor s Kamu v DVTV a ta řekla, že potom, co zhubla, přišlo i sebevědomí. Nemyslím si, že to tak je správně. Samozřejmě i já měla krizičky, jako vždycky. Ale tohle je prostě to největší poselství, který chci předat svému dívčímu oddílu. All women are beautiful.
Když jsme měli nějaké setkání vedoucích jamoddílů, tak nám říkali, ať děti připravíme na ten šok, až se vrátíme domů. Že jim bude smutno po té bublině, ve které jsme 3 týdny byly. Nevím, jak jsou na tom účastníci, ale já s tím mám dost problém. Stýská se mi po nich. Stýská se mi po přisprostlých kecech. Stýká se mi po výhledech z našeho Fucking Far. Stýská se mi po nikdy nekončícím ruchu. Stýská se mi po mixu kultur a povídání si ve frontách. Stýská se mi po večerech, kdy jsme seděli u nás v campu. Stýská se mi po trsání na koncertech. Stýská se mi po mluvení anglicky. Stýská se mi po střílení z brokovnice a lesích. Stýská se mi po Take me home, country road, kterou člověk slyšel několikrát denně. Stýská se mi po tom, jak se mnou všichni běželi Spartan Race, abych ho neběžela sama. Stýská se mi po nevinném flirtování. Stýská se mi po deep rozhovorech s účastníky. Stýská se mi ho po hezkých vojácích. Stýská se mi po studených sprchách. Stýská se mi po posteventu, koukání na TV, nakupování oblečení, našem řidiči Tomovi, zpívání happy birthday do mikrofonu,...
