O všem tak různě

Vlastně se mám dobře, jenom mi přijde, že jsem na všechny protivná, ale tak co. 

O víkendu to bylo fajn a sranda a jsem ráda, že s náma byla i Bzííí, tak doufám, že si to užila. A taky mě trochu mrzí, že nás mohlo být víc, ale to možná jen z toho hlediska, že strašně nerada něco pořádám, když si pak všichni myslím, že vím něco víc. Ale vlastně v rámci mezí se to i pod mým organizováním docela povedlo, Saša pobavil, výlet se povedl, sobotní večer byl díky Sašovi vtipný, mám plakát Nebe a poznali nás (teda aspoň Hipa), tak co víc si přát.

Neděle byla taky pěkná, potkali jsme se na hřbitově, nadlábli se u Vaška a pak na výlet na Ameriku (a dostali jsme se i dovnitř) a pak i kolem. A večer pak u Olgy s Ondrou a Martinem a jejich manželkami a rozmazlenými dětmi. I když Kristýnka byla roztomilá, když řvala, že se nebojí a hned se běžela schovat za svojí mámu. Ou, to jsou ty chvíle, kdy si člověk říká, jestli je to fakt za to stojí. Přijde mi, že se Martin hodně změnil k lepšímu, tak jsem za něj i za Gabrielu ráda. Prostě jsem ráda za svojí rodinu. 

A pak pondělí, kdy jsem toho stihla mega moc. Kromě promoce (radši no comment), jsem stihla ještě geografickou prohlídku s Perlínem, kde jsem byla za hlavního fotografa, pak jsem se jela navečeřet na kolej a pak na promítání fotek do Loděnice. A to bylo moc fajn. Pak mi je vždycky líto, že jsem celý léto jen zaprdelkovaná ve Hlíně. Ale byla to sranda. Pak jsme se sebrali a odjeli na Staromák na koncert Lucie - bylo tam hafo moc lidí, ale byla to Lucie, tak to za to stálo. I když škoda, že nehráli Chci zas v tobě spát. Ale Vaškovo procítěné Jsem skoro panic to celkem kompenzovalo. A pak jsme jeli ještě pokračovat do Loděnice....

V úterý jsem ráno vstala, nasnídala se, ale když jsem se měla začít šikovat do školy, tak jsem dostala nějakou děsnou krizi osobnosti, tak jsem šla zase spát. 

Ve středu jsem šla na zkoušku sboru  a bylo to parádní. Takový hrozně energický a pohodový. Že vlastně si mezi takovýma lidma člověk uvědomí, jak se někdy strašně a povrchně chová. Ale nevím, jestli tam budu chodit. Uvidíme. 

A dneska jsem šla do školy až od 14:50. Ale vlastně jsem celý dopoledne jen dělala domácí úkol na DPZ, ani nepočítám kolik jsem nad tím tenhle týden strávila času. A pak jsem si uvařila dobrý oběd, tak jsem byla hodně spokojená. A ve škole to šlo, jen mě pak na Tvorbě map dost vytáčel Démon, který tam minule nebyl, takže si od někoho zkopíroval databázi, a pak jen tři hodiny v kuse mlel. Až mě z toho začala bolet hlava. Příště si sedám do té místnosti, kde nebude on, protože se na to vůbec nedá soustředit. A pak cestou ze školy jsem se stavila na chvíli ve Velké geologické a nostalgicky pozorovala prváky a vzpomínala na to, jak jsem já  sama měla to slavné školení s OCADem a Jarošem (a oni to měli i s Kloučkem:-)). A se mi ještě nechtělo na kolej, tak jsem si udělala ještě večerní procházku po náplavce a když jsem potom vystoupila na Jiřáku z metra, tak tam hrál orchestr filmový písničky a bylo to parádní. Tak jsem tam stála asi půl hodiny a kochala se. A nejlepší byl večerníček. A pak jsme se večer s holkama koukaly na předvolební debatu a asi už jsem se rozhodla. I když tak nějak nezávisle na tom. 

Ok

Ale jinak vůbec nic nestíhám, mám udělanej megadlouhej seznam věcí, který musím udělat a nějak se to nekrátí. Nějak jsem si toho nabrala moc. 

A ještě něco, co mi minulý týden způsobilo slzičku v oku

poznal jsem, jak daleko jsem sám sebe dohnal, abych se přesvědčil, že žiju dobře

a před vámi všemi jsem chtěl obstát, obhájit svojí existenci, abych dokázal i tomu soudci ze všech nejpřísnějších, sobě

chtěl jsem křičet, ukazovat na druhé

sebe jsem však tak trochu přehlížel patrně ze strachu, jestli se vám budu líbit takový, jaký skutečně jsem

I need some sleep

Ok, momentálně ne, ale je to tím, že jsem za poslední asi tři hodiny měla dvě kafe. Potřebovala jsem se trochu nastartovat, protože za posledních několik týdnů jsem neměla příležitost se pořádně dospat. Vlastně od Obroku, protože pak byly Dobronice, pak škola, o víkendu výprava, pak posezení ve středu, kdy jsem spala tři hodiny a ani o víkendu nic moc. Navíc musím každý den vstávat do školy a další dva víkendy jsou taky zabitý. 

Ale je to opravdu problém světa :-D

Taky nemám čas na nic, vlastně pořád něco dělám. Potřebovala bych někam vsunout aspoň dva dny, abych si odpočinula, udělala úkoly, koupila si šaty na promoci, vybrala si a vyřešila bakalářku, ale nějak není kdy. A jediná mamky starost, když volám domů, je, jestli už mám ty šaty. Ne. A asi je neseženu, protože s mojí úžasnou postavou se šaty shání úplně parádně. 

Poslední týden byl taky dobrý. Teda řekla bych hrozně zvláštní a výjimečný. Originální. Jen jsem musela přibrat několik kilo. A chtěla bych se naučit nesoudit a neodsuzovat, když jsou lidi šťastní. Možná je prostě fajn spát v teepee, rozdělávat oheň lukem a dřívkem, chodit v bederní roušce a nějaký věci neřešit. Vlastně proč ne. Bylo to bezva. 

Pak jsem měla včera asi hodinový rozhovor se ségrou a chytla nějakou děsnou depku z toho, jak se můj život ubírá pořád tím jedním směrem. Nebo vlastně neubírá a několik let stojí na jednom místě. I když měla v jedný věci pravdu. Že někdy není útěk jen negativní. Protože já utekla na geografii a nějak to vyšlo. I když to trvalo dva roky, pomalu jsem se někam zapracovala. A mám radost, že mám konečně i mimotřeboňský kamarády a i kluky. I když uvidíme, jak dlouho tohle bude fungovat, ale doufám, že to bude jenom lepší a lepší. 

Přijde mi, že poslední dobou všechno hrozně letí a uteče to tak, že si z toho všeho nedokážu nic zapamatovat. Mám takovej pocit, že je všechno hrozně povrchní a rychlý. 

Ou je. 

Dneska bylo v Praze blaze. Mám to tu fakt ráda, zvlášť na podzim. Snad budu mít už brzo čas jít ven s foťákem. 

You got me all wrong. 

Who caros

Mám novou životní filosofii a žeru ji. A taky ji šířím okolo. Dneska jsme šly takhle s Kristinou z Budějovický na Pankrác a celou cestu na všechno dělaly who caros. Asi založím nový filosofický směr whocarismus.
Dneska už mi bylo o poznání líp, i když po těch pár hodinkách spánku taky vlastně nic moc, ale aspoň po té psychické stránce mi bylo o něco lépe. A to jsem ještě cestou do školy ráno potkala Romana Zacha a o minutu později toho zrzavýho namakanýho kluka z Vodňan.
Včera jsem si volala se ségrou a měla jsem na krajíčku. Ale byla jsem ráda, že mě pochopila. A že to viděla úplně stejně jako já. Někdy nedokážu uvěřit, jak se lidi můžou vůči sobě chovat. Bylo mi z toho fakt špatně. A pak nemám být zaprdlá a nesmělá. Vlastně už ani nevěřím tomu, že by to jednou mohlo vyjít. A ani ty kecy těch, co jsou šťastně zadaný o tom, že to jednou přijde, mi moc naděje nedávají. Já mám svý zkušenosti.

první na mém dnešním random playlistu a nějak přesně vystihla moje pocity a made my day

Pak jsem byla na posezení a nevim, vlastně jsem z toho rozpačitá, ale bylo to dobrý, teda já si to užila, jen se o sebe v budoucnu bojim, protože se znám a vím, že to končí stejně ve 100 % případů. Takže bych si přála nějaký zázračně šťastný řešení, ale nevidím ho. Ale potom k tomu taky můžu přistupovat svojí novou životní filosofií who caros a nehrotit to a žít.
Jinak jsem včera v noci prohrála sázku a budu muset ukázat svůj kuchařský um, tak se bojím :-D
A taky bylo vtipný focení, Sexyho sexy culík, nemluvení s Vaškem, Kiki a její kluci a Démon a jeho masterpiece, jehož jsem byla svědkem. To bylo moc.
Tak se mějte, vy moje kuřátka ;-)
A who caros?!

Shit-day

Ok, tak je to tu zas.
Když se to najednou všechno o 180° otočí a všechno stojí za prd. Když se člověk probudí a nechce se mu vstávat, protože ví, že celej den ho bude něco štvát a při každý volný chvilce na to bude myslet. A bylo to i tím podzimním mlhavým počasím, protože potenciální dobrý momenty byly, ale neplatily. Třeba když jsem potkala Jirku Gráfa a asi za 2 minuty tatínka Vlka. Ale nic. Z plánovaný cesty pěšky jsem nakonec celou cestu jela tramvají, ani Člověk v tísni nezazářil. A ani to, že mám největší štěstí na světě a konečně mi něco vyšlo, mě nějak nebere. Snad se to zlomí. Teď jdu posedět, tak snad aspoň to bude dneska za něco stát.

I když jedna prkotina mi docela náladu zvedla, teda vlastně dvě. Nejprve moje válcový zobrazení, které opět visí jako ukázková mapa na nástěnce pro prváky. A taky Nesmělá v Lucerně, trochu... made my day.

Change

Přijde mi, že jsem se změnila. Z Dobronic jsem přijela děsně rozjetá a doufala jsem, že to vydrží co nejdýl. Mít ukecanou náladu, nebát se ničeho, kéž by to ještě nějakou dobu nevyprchalo. Myslím, že by mi to hodně pomohlo.

Taky jsem na chvíli ucítila děsnou potřebu nebýt skaut. Nežít podle očekávání, že skauti nekouří, nepijou a mluví slušně. Nějak mám dost těchhle předsudků a potřebuju se trochu vyřádit. Být na chvilku zlá. Nic nedělat.

Jen se bojím, že toho budu jednou litovat, toho, jak se teď chovám. Protože si nedokážu vzpomenout na důvody, který mě vedly k tomu být Mirek Dušín. Mám v týhle době problém rozlišit mezi dobrem a zlem a udržet si nějaký základní hodnoty.

Vlastně si připadám divná.

O Dobronicích

Musím to zvěčnit co nejdřív, dokud mám z toho ještě pozitivní náladu a dokud si něco pamatuju. 

Bylo to parádní, jak jinak, jako cokoli, co se stalo v září. Teda aspoň takhle zpětně viděno. Sám Novák o Dobronicích napsal, že to je ... extrémně náročný kurz, kde není ani vteřina osobního volna. V dnešní terminologii sportovních aktivit lze kurz charakterizovat jako sedmidenní survival. No, jak řekla Martina, byl to spíš survival pro naše játra a peněženky. Přemejšlím, jestli jsem se tam vůbec někdy zapotila, ale zase to nebylo úplně proflákaný. 

Byla to paráda. U Bechyně, kde to znám, páč Karlovka má takový prapodivný zvyk postavit si sportovní areál v bezprostřední blízkosti nějakého našeho tábořiště. Bylo to u řeky, v přírodě, v chatkách, kde nebyla zima, i když jsem nejdřív byla pěkně naštvaná, že zas bydlíme úplně někde jinde než ostatní, tak to zas tam moc nevadilo, protože nám aspoň všichni záviděli, jaký to tam máme a navíc tam s náma mohla bydlet Kristina. 

Byli jsme na kolech (několikrát), na vodě, hráli voley, badminton, tennis (tudududu), soft, stříleli z pušky, "běželi" noční orienťák, .... Večery se trávili buď v hospodě, u ohně anebo v klubovně.

Nejdřív mě to moc nebavilo, v porovnání s Řeckem a Obrokem. Ale vlastně na konci se to vyrovnalo ostatnímu, možná od té doby, co přijela Kristina. A bylo to fajn. Jako největší pohoda, kdy člověk nic nemusí, jde si jen třeba něco zahrát, nemusí nic řešit, večer si někde sedne a buď zpívá nebo si povídá. 

I když ne všechno bylo tak skvělý. Jako např. moje sociální fobie z cizích lidí. Moje zaseknutost, pokud jde o kluky. Ta rána a všechny dny, kdy mi vlastně nebylo úplně dobře, zima, mokro, zakouřený a smradlavý oblečení. A hlavně Martina, která mě začala tak v půlce tejdne neuvěřitelně vytáčet a pořád to nepřestalo. A i když mě vlastně na jednu stranu hrozně mrzí, jak jsem se k ní chovala, tak na druhou stranu jsem asi zlá a jinak to s ní nešlo. Nebo jsem si to aspoň omlouvala dobrým úmyslem. Ale to nemá cenu řešit na tomhle blogu. 

Tak jenom ve zkratce

hrozná zima po večerech - vtipný kuchaři, co na nás vždycky počkali s otevřeným okýnkem - kormidelník Novák a poslední jez - Jaroušek a Zálesák, z nichž ani jeden nevypadal na svůj skutečný věk - cesta autem do Tábora s Tomem a Honzou - cesty do a z Dobronic v noci - seníky - lezení v Táboře - hrozný kopce - jablka a vyřezávání píč - neustále někde zašití čtyři mušketýři a Monsieur Arogant - chrápající Ludvík - u Dády na chatce - moje pády a všechny kalhoty špinavý - hodinový monolog se Zálesák, co se do mě platonicky zamiloval - hranolky na náměstí v Bechyni - Novákovy bitches - Démon a sjíždění jezu pozadku ve vestách - chemikář Kuba a raněné ego - Bc. - skaut a skautka přikládají do ohně - I wanna see your pussy right now/býk už se v ohradě vzpíná...éj/malování, vzdušnejch zámků - doprovázení se na chatku s Kájou a Kiki - piškvorky na Démonově břiše - teologové a jejich husitská vlajka etc.