?

(Skoro) normál

Za poslední týden jsem měla 

• pár milých setkání po dlouhé době
• a s tím spoustu procházek a času stráveného venku
• spoustu kafí
• a taky alkoholu. 

Vždycky když zapadne slunce, tak mne přepadne smutek. Dost se mi teď psychicky ulevilo, jak posunuli ten zákaz vycházení. Ne, že by měl člověk nějaký super plány, ale že může  a to pomáhá. Ten pocit, když jsem se v pondělí před desátou vracela pěšky ze Slávie....

A taky jsem teď dva dny byla v práci. A vlastně včera to bylo fakt super, že najednou mi přišlo, že to je úplně normální pracovní den, cheesecake, povídání, kafíčka, vysedávání dlouho do večera v kanceláři, produktivita. Ty lidi....

Včera jsem šla fotit na Hrad. Byla hrozná zima. Ale bylo to fajn. 

A taky jsem měla dobrý pocit z toho, že někdo, kdo je v práci úplně na stejné úrovni a půl roku jsme intenzivně něco připravovali, tak napsal mail mojí vedoucí, že se mnou byla super spolupráce. Na jednu stranu je to vlastně zvláštní. Na druhou mě to fakt hodně potěšilo. Tohle jsou totiž ty věci, který mě nejvíc motivujou. Ne odměny ad. 

Ale jinak nebudu psát, že se mám bezvadně, skvěle a úžasně. 

Nemám. 

Tyhle měsíce byly fakt hrozný, nic nějak nedává smysl. 

Žádné světlo na konci. 

Nekonečná samota. 

Na práci, na volno, na život. 

Nic, co by mě jakkoli naplnilo. 

Tady odkládám dva články, který nějak popsaly moje pocity.

https://www.respekt.cz/kontext/desi-me-kolika-lidem-okolo-me-neni-dobre

https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3229804-lidem-se-rozpada-prozitek-toho-ze-svet-dava-smysl-rika-psycholog-strobl

A tak

občas vybarvuju mandaly

občas si udělám kakao

občas se prostě zvednu, jdu si koupit víno a pak ho sama piju

občas strávím celý večer na instagramu

občas vybírám vánoční dárky

občas se vzdělávám v kurzu Nature-based solution

občas se učím španělsky

občas prokrastinuju na youtube

občas stalkuju na internetu

občas cvičím jógu

občas probrečím večer

občas jdu prostě spát, protože už nevím, co bych mohla dělat

Další bezvýznamný

Tři dny po sobě bylo největším highlightem mého dne to, že jsem si koupila kafe

Miluju dobrý kafe

Dnešním highlightem bylo, že jsem šla asi po měsíci do práce

Protože jsem věděla, že tam budu sama

A bylo to nejlepší

Nesnáším tuhle podělanou dobu

Nesnáším ty dlouhý večery

Nesnáším to, že nemám absolutně žádný plány, 

Proto jsem si dneska ani nebrala dovolenou, protože co se 4 dny volna?

Malé radosti

Je to jako na houpačce. Chvíli to je hrůza a chvíli fajn. 

Jediný smysl mi teď dává běhání. Protože se při tom člověk vyvětrá a zároveň nějak vybije tu všechnu frustraci z toho, že celý dny jen sedí před počítačem. 

A taky se mi nějak vlastně líp běhá, když se venku ochladí a dobře se dýchá. 

Loni jsem trénovala na půlmaraton a týden předtím jsem si vymkla kotník. 

Tak jsem se na něj přihlásila letos zase. Ale nakonec se odsunul až na příští rok. 

Ty loňský ani letošní podzimní běhy mě vlastně moc nebavily, protože jsem věděla, že musím hodně běhat, abych měla na ten běh natrénováno. Letos jsem s tím děsně bojovala v září a v říjnu, že jsem začala být hrozně unavená a ten běh mě přestal bavit. 

Tak jsem si dala trochu pauzu. 

A od té doby, co mi teď začala nová karanténa, tak jsem začala zase běhat a je to úplně jiné. 

Je tam ta radost z pohybu, z překonání. 

Je tam ta forma, kterou mám za letošek naběhanou a která byla a v září a říjnu někde schovaná. 

A tak jsem si řekla, že si ten půlmaraton zaběhnu tenhle víkend sama. Když jsem na něj tak trénovala :-)

A bylo to nejlepší. Až na jednu slabou chvilku v Branné se mi běželo nádherně. A bylo to tím, že jsem tam byla sama, nebyla stresovaná lidma kolem a navíc bylo nejkrásnější počasí na světě. Po mlhavých dnech na chvíli mlha stoupla a celou dobu mi takhle krásně se slunečními paprsky čarovala v lese. 

 Před nedávnem jsem si uvědomila, že to je fakt o psychice, a ta to má tenhle rok mnohem náročnější než ty přechozí. Člověk bojuje, aby vstal, když ví, že ho nic skvělýho vlastně za celý den nečeká. A ani nemá představu, kdy se jeho život alespoň trochu přiblíží tomu, jaký byl předtím, jak ho naplňoval a dával mu smysl. Jsou to jen nekonečné dny doma, které se ozvláštní vařením, cvičením nebo během. Online setkání s kamarády taky nějak nedávají smysl, protože co člověk ze svého života vlastně má sdílet, když se nic neděje. 

Stává se ze mě poustevník, který je nejradši sám doma s čajem. A bojím se, že mi to asi zůstane. 

Ale ono jednou přijde zase jaro, světlo, teplo...

Doma 2.0

Budoucnost?

Nic tam teď nevidím. 

Řešili jsme vánoční cukroví a výzdobu, protože to je jediné, co snad bude. 

Někde jsem četla výzkum, že tu pandemii lépe zvládají lidi v páru, než ty single. 

Nečekané. 

Vlastně nemám náladu ani nikoho vídat. 

Protože nějak mi ta atmosféra ve společnosti říká, že bych neměla. 

A protože každý, s kým se potkám, tak je v páru. A mě to mrzí. 

Že jsem na tuhle hrůzu sama. 

A že kvůli téhle hrůze není ani vidina toho, že by se to mohlo změnit. 

Vím, bojují s tím všichni. 

A hodně lidí je na tom fakt špatně. 

Znáte ten pocit, když se vám nechce jít spát, abyste ráno nemuseli vstávat?

Já poslední dobou celkem jo.

Ale nebojte

Přežívám

Koupila jsem si kakao

Pověsila světýlka do pokoje

Vařím si dobrá jídla 

A zase mě začalo bavit běhat

Protože co jinýho člověk může

(Bez)nadějné vyhlídky

Divná doba

Divná nálada

Úzkosti

Frustrace 

Ztracený smysl

Ztracený optimismus

Kam dál?

Dialogy ve vlastní hlavě

Protože nikdo nikde

Protože pořád SAMA

Na vše 

I na tuhle divnou dobu

Jak vidět to světlo

na konci tunelu?

Jak se nebát, 

že ve 30 skončí mládí?

Jak dělat věci, 

které mají smysl?

Jak nebýt S***?

 Dneska jsem upekla dort. 

Až budu velká, budu péct dorty.

Poslední dobou...

Není to žádná hitparáda. Minulý týden jsem byla se ségrou na kafi a skoro celé to probrečela. Nějak to bylo vyústění celého týdne, měsíce,...

Nějak to na mě všechno dopadá. To, že tenhle rok stojí víc za hovno než ty ostatní. Ale asi nemám zatím sílu se s tím tady vypisovat. 

Jsem protivná na všech frontách a vlastně i nespokojená/nešťastná. 

Prožívám krizi v práci/běhání/osobních životě. 

Dneska jsem měla s mámou debatu o zničené obkladačce v koupelně. Že mě to prostě nevadí, že jsou horší věci na světě než rozbitá obkladačka. Tak se mě zeptala jaký. Prostě mi na těchhle materiálních věcech nikdy moc nezáleželo. Ale vlastně mi vadí, jak mi všichni říkají, že začínám být jako máma. Jako kdyby to pro všechny ostatní bylo nějaký vítězství, že se na mě začínají projevovat všechny její špatný vlastnosti. Nemyslím si. Někdy bych si přála, aby mě jen lidi víc poslouchali. To, co říkám, a ne to, že mi to občas ujede v tom tónu. 

Nevím, kam se dál posunovat. A to mě asi dost ubíjí. Pár let jsem si neexistující vztahy kompenzovala aspoň oddílem, ale už nejsem potřeba ani tam. Tak možná to trochu přispívá k té všeobjímající podzimní náladě. 

Tenhle týden mám dovolenou. První pořádnou letos. Ale vlastně není v ničem speciální, protože mi tam už na dva dny přistály nějaký pracovní věci, tak mě to vlastně štve. To, že se z toho u nás stává norma. 

Ale vlastně je to v Třeboni takový balzám na duši. Dneska jsem si jí procházela a hřálo mě to u srdce. I když jsem si pak uvědomila, že to je vlastně takový ten nostalgický optimismus. Že takhle zpětně je to krásný, ale vlastně to nebylo vůbec růžový. 

Ale víte co?

Pořád mě to tu dobíjí. Hlavně to ježdění na kole a podzim. A to je potřeba. 

Slunce v duši. 

A brzy navi...

Mám nějaký divný období

Včera o mě Jitka řekla, že ze mě čiší pozitivní energie, jako bych byla zamilovaná. 

Vlastně už to několik lidí řeklo, jestli za tou mojí proměnou nestojí nějaký chlap. 

Ne, udělala jsem to sama pro sebe. 

Byť je to teď vlastně takový divný období. 

Byla jsem teď pár dní na jihu. 

Šila jsem podzimní edici roušek. 

A poslouchala podcasty. 

Terezu a Matyáše Rambovi. 

A vlastně mi přišli jako hrozně hezký a roztomilý pár.

V sobotu jsem po dlouhé době brečela (když nepočítám videa se štěňátkama a důchodcema). 

Pohádala jsem se s mámou a vlastně mě hodně mrzelo, že mě neposlouchá. 

A že jsem protivná a nedokážu vysvětlit proč.

V práci, v oddíle, doma.

A tak jsem s pláčem odešla a ušila další roušku. 

Nějak jsem víc sama než obvykle. 

Mám spoustu volných víkendů a nevím, co s nimi. 

A pak. 

Trochu testuju svoji komfortní zónu, byť míň, než bych měla. 

Ale. 

Vlastně hodně přemýšlím o lokální politice a participaci. 

Že mě to baví a fascinuje. 

Ale zároveň to dost neodpovídá mojí introvertní povaze. 

Ale i tak mě to fascinuje a chtěla bych se v tom posouvat dál. 

A ještě k té mé komfortní zóně. 

Opravdu nevím, kde se to ve mě bere a moc s tím neumím bojovat. 

Dneska jsem musela vypít skoro 3/4 litru burčáku, abych se poseroutsky odhodlala k tomu, k čemu se ostatní ani nemusí odhodlávat. 

Vnitřní boje

Tohle jsem já. 

Zrasený nohy od komárů, mámina sukně, kterou teď pořád nosím, náušnice z filmové pásky s filmem o boxerovi. 

Boje v mojí hlavě jsou někdy náročný. 

Stud. 

Neustálý srovnávání s každým. 

Zvlášť s holkama, v čem jsou lepší. 

Neustálý opakování konverzací (i hypotetických v mojí hlavě). 

Co si o mně ostatní myslí?

Jak nebýt za blbku?

Jak být populární, chytrá, komunikativní, mít názor?

Jak běhat pro zábavu a ne pro to, aby pak přemýšlela, co řeknou O. a V.?

Jak dělat něco, co má smysl? 

Někdy vidím, že jsem o hrozně dál než před 10 let.

Ale někdy mě rozhodí komentář o tempu pod 6 min/km a v tý hlavě to je, nejde to pryč a já jsem pak naštvaná na ostatní, ale hlavně na sebe, že si to tam pustím. 

Někdy je to o malém vykročení z komfortní zóny. 

O tom vyběhnout schody, i když na nich někdo stojí a pak dostat pochvalu za elán. 

Někdy to je o tom jít na workshop a něco tam říct. 

Moc to nedělám a moc to neumím. 

Moje introvertní já mě celkem válcuje.

Prý to je o tom, začít postupně, ne rovnou skákat hlavou do vody. 

Tak uvidíme...

Podzim

 Tenhle víkend je takový uplakaně podzimní. Na jednu stranu to mám ráda, zavřít se doma s čajem. Pustit si Tomáše Kluse. Na druhou stranu mě to děsí a deprimuje. Je to všechno pořád stejně neuchopitelný. 

Dávkovač na mýdlo 2. díl

Tak zas přestal fungovat :-(

A taky nám protéká záchod, ale dneska jsme to s Křo zvádnuly podle youtube návodu opravit. 

Bude líp :-)

Hatred

Včera jsem jela frustrovaně a nekonečně z Prahy do Třeboně, venku průtrž a bouřka a já si vzpomněla na tuhle písničku. Tak jsem ji našla na Spotify a pouštěla si ve smyčce a měla blbou náladu. 

Vlastně ji teď mám nějak pořád. A štve mě to. 

Dneska jsem uklízela a procházela jsem své staré deníky. A vlastně je mi vždycky líto, jak jsem byla nešťastná. A to, jak jsem byla se sebou a svým životem nespokojená, úplně stejně jako teď. Vlastně moje záznamy z roku třeba 2008 a 2020 jsou celkem podobný. 

Ale na druhou stranu jsem se v hrozně moc věcech posunula, smířila se a jsem s nima v pohodě. 

Chtěla jsem napsat nějaký hlubokomyslnější, ale nějak to nejde. 

Peace v duši

Dávkovač na mýdlo

Ráda si zapnu do uší hudbu, pozoruju okolí a připadám si jako ve filmu.

Přemýšlím o tom, jaký efekt bude mít Káčina nová škola v Třeboni, jestli je to dobrá věc nebo všichni nějak vyrosteme. A pak si vzpomenu na to, že pořád neznám ten důvod své zakomplexovanosti, ze které se snažím dostat. A určitě v tom hodně sehrálo to, že mi nešel tělák, že mi kazil vysvědčení, že si mě nikdo nechtěl vybrat do skupiny, že jsem byla jedna z mála, která nevylezla na tyč, nepřeskočila překážku, a těm učitelům to bylo jedno. A tělák nebyl jediný. 

Jsem šťastná?

Mrzí mě, že s některýma lidma už vlastně moc nemůžu být. Mrzí mě vztah s Vaškem, kdy mi přijde, že v životě nebude brát ohledy na nás a ještě to pak obrátí, že za to můžeme vlastně my. 

Ze soboty na neděli se mi zdál zvláštní sen. Mohlo za to určitě těch pár piv, která jsem měla večer. Někdy jsou sny stejně marné jako život. I když jsem v nich o něco odvážnější. 

Vyprávěl mi Honza o tom, jak V. byla trochu naštvaná, že jí Vašek ráno nepomohl udělat snídani a svačinu. Protože Vaška to ani nenapadlo, protože to je přece holčičí práce. Asi před měsícem jsme měli podobnou debatu s J. a ségrou na párty u nás ve Hlíně. Že přece ženský a chlapy mají predispozice pro určitý druh práce a feminismus říká, že všichni by měli dělat všechno. S tím nesouhlasím, byť se vlastně za feministku považuju. Myslím, že vztah je o komunikaci (ale co já o tom vím) a o domluvě. Jde o to, že mě některý "holčičí" práce jako vytírání nebo žehlení prostě nebaví. Zároveň mě hrozně baví třeba sekat dříví (byť to neumím tak efektivně jako chlapi), rozdělávat oheň ad. Když jsme byli v květnu ve srubu, tak jsme měly s Andy vařit večeři, a T. přispěchal, aby rozdělal oheň v kamnech. Tak jsem řekla, že ne, protože si ho chci prostě rozdělat sama. Stejně děda na mě včera koukal, jak umím vytahovat hřebíky. Co tím ale chci říct, že někdy fakt potřebuju chlapa, který by nás na bytě, ale i v mým životě věci spravoval. Protože někdy člověk potřebuje, aby se o něj někdo postaral. Aby zprovoznil dávkovač na mýdlo, protože zrovna v téhle době si fakt chci umýt ruce mýdlem a pak dostávám skoro hysteráky, že to mýdlo neteče a nikdo to nespraví. Long story short - včera jsem to zprovoznila sama. 

Má tohle poselství? Asi, že mě fakt hrozně stresuje budoucnost a víc než kdy jindy začínám pociťovat tlak okolí, že bych tedy fakt s někým měla být, protože jinak moje biologické hodiny asi dotikají. Ani to okolí moc nepomáhá, protože lidí, co by nebyli ve vztahu, neženili se, nevdávali, nečekali dítě, nekupovali, nestavěli nebo nehledali dům je jak šafránu. Vlastně k tomu tak trochu sklouzávají všechny konverzace a co mám přihodit já? Že jsem spravila sama dávkovač na mýdlo?

Zkoušela jsem se z toho vyběhat, ale nějak to nepomáhá. 

Co byste udělali, kdybyste měli jistotu, že uspějete?

Když jsme byly s holkama na puťáku v Českém lese, měla s sebou Martina takové otázky o životě. A tak jsme ležely večer ve spacáku a řešili co na sobě máme a nemáme rádi, kde se vidíme za 5 let (tu jsem přeskočila) a taky tam byla ta otázka, co je v nadpisu.

Myslím, že v tom tví jeden z mých problémů. Že se tak bojím neúspěchu, že spoustu věcí ani nezkusím. Na druhou stranu si ale v životě nevybavím nějaký výrazný fuck-up, který bych zažila a který by mi vlastně pomohl se odrazit výš. Bojím se jít do jakéhokoli rizika, zdrhám, když mi je něco nepříjemný,...

Což se vlastně projevuje ve dvou oblastech

Tím, že jsem pořád sama, že to radši vzdám, než se spálit, než být za debila. 

Tím, že nejsem aktivní, nedělám nic prospěšného, že za mnou není žádný odkaz. 

Byla jsem v sobotu na procházce a uvědomila jsem si tam, že je oboje platné. To, že bych se mohla angažovat, snažit se měnit věci, které mi vadí, něco měnit. Ale nic nedělám. A potom, když tam je nějaký fešák, tak nejsem schopná se s ním začít bavit. A když se se mnou někdo začne bavit, tak zdrhám.

Přála bych si nebýt srab a víc si věřit, nesrovnávat se s ostatními, nezávidět ostatním, že jsou komunikativnější, hubenější, krásnější, oblíbenější, chytřejší, aktivnější, úspěšnější. Je to nikdy nekončící souboj s vlastní myslí.

Tenhle půlrok jsem se zaměřila dost na sebe a svůj vlastní (především fyzický posun). Teď bych měla začít pracovat na svých vztazích, protože si poslední dobou připadám dost osamocená. Chtěla bych s někým někam vyrazit a vlastně nemám s kým. A samotnou mě to moc nebaví.

No nic, další povzdech.

Fajn

Dnešek byl fajn, 

nákupy, trhy, dobrý jídlo, procházka, architektura a urbanismus, fešný průvodce, ledový kafe, ségra, průtrž, duha, hudba atd. 

In the eye of the huriccane there is quiet, for just a moment, yellow sky...

Protiva

Poslední týdny jsem fakt protivná. Nějak mě nic netěší.

Jsem protivná v práci.

Tenhle víkend jsem byla hrozně protivná. Pomohly tomu všudypřítomné a hlučné děti. Kecy o tom, že bych už měla mít děti a že naši by už měli mít vnoučata. Kecy o tom, že mi to mimino v náručí sluší. Buzerující a protivná máma. Jídlo, postava, jamování s Martinem. Vlastně přestávám mít ráda rodinné oslavy, protože tam přestávají být lidi, s kterýma se dá řešit něco normálního. Něco, co nejsou děti.

Ale dnešek byl fajn. Protože byl o mě. A o 32 kostkách másla, který se od půlky března rozpustily. A tak jsem si koupila vaničku jahod, který se mi rozmačkaly po celý tašce. A šaty, které se těm jahodám naštěstí vyhnuly.

Někam bych jela.

Jen si to tu odložím

Jídlo je věda. Je to těžký a každý člověk s tím stále nějak bojuje. Někdy sám se sebou a s chutí na sladké :-) Někdy s komentáři ostatních.
Přála bych se s ostatníma nesrovnávat. Přála bych se, aby lidi trochu méně řešili, jak kdo vypadá, kolik kdo váží, kolik zhubnul a jestli to bylo potřeba. Nebo přibral a naopak. I když to dělám i já. Tak se na tom pokusím zapracovat a neřešit to tolik u ostatních ani u sebe.
Lidská psychika je hrozně komplikovaná věc, která člověku dokáže hodně ovlivňovat život. I já se snažím pracovat na těch komplexech, který v sobě mám od dospívání a dětství a který se týkají mé méněcennosti, váhy, vzhledu, vztahů atd. A některý se hrozně blbě překonávají a pořád tam v hlavě vyskakují, i když jsem dospělejší, rozumnější a sebevědomější.
Poslední dobou to je nějaký stěžující a uplakaný období, ale nějak s některými věcmi v mé hlavě zápasím.
Přeju pěkný zbytek jara.

Doma/život 7.0

Jsem asi jediná, která na otázku, jak sis užil karanténu, neřekne, že to bylo bezva.

Nebylo to bezva.
Byl to nekonečný dlouhý asociální stereotyp.
Zjistila jsem, že potřebuju vídat lidi, být mezi nimi.

Nejhorší to bylo s příchodem mých narozenin. Ty jsem celé strávila sama. Bála jsem se, že z toho bude špatná a proto jsem si ten den naplánovala tak, abych dělala věci, které mám ráda. Ale stejně to večer skončilo ubrečenou krizičkou jako dny předtím a poté.

Nějak mi nic nedávalo smysl. To, že vlastně všichni mají svoje životy a já se v ostatních jen tak míjím. To, že vlastně ti lidé ubývají. To, že mám poslední rok do třicítky. To, že jsem cvičila ten den jógu a ta lektorka říkala, kam chcete růst. A já nevěděla, já nevěděla, kam v životě jít, aby to mělo smysl.

Moc se to od té doby neposunulo, jen se trochu rozjel život, částečně už chodím do práce, potkala jsem první lidi, byly první párty atd.

Naskočilo to do takové divné koleje, z který taky nejásám.

Ale mám za sebou dva parádní víkendy v přírodě, mimo civilizaci, který mě trochu vyléčily.

Pardon, za negativitu.

Ale

Mám teď zrovna takový divný období, kdy nevidím světlo na konci tunelu.

They tell me life is short, but today it feels long
And I'm not sure there's a single group to which I belong

Doma 6.0

Teda vlastně nevím, kdy mám s těmito názvy skončit, protože jsem byla tenhle týden dva dny v práci. Ale zatím trávím stejně většinu času doma, takže s tím pokračuju.

Jsem zpátky v Praze a je to zatím fajn, všechno se tak pomalu vrací do normálu, lidi všude, práce, režim atd.

Včera jsem se pod rouškou tmy vydala večer ven a byl to konečně ten běh, který mi chyběl. Ten běh voňavou jarní Prahou.

Na začátku roku 2020 jsem si říkala, že tenhle rok musí být fenomenální.

O pár měsíců později je to pravý opak. Většinu trávím sama a většina mé komunikace probíhá přes počítač, mobil nebo roušku.

Ach jo

Doma 5.0

Nestěžuju si, vlastně se mám nejpohodověji za posledních pár dnů/týdnů/měsíců.

Jsem doma, ve Hlíně, u našich. Jezdím na kole, běhám, cvičím. Poznávám místa, kde jsem ještě nebyla, i když jsou za humny. Občas se tak někde vykydnu u rybníka a kochám se. Fotím, aspoň trochu. Občas si udělám kafíčko a sednu si na zahrádku.

Na Instagramu jsem dneska zachytila takovou akci, že si člověk napíše, co si z karantény odnáší a vlastně mi to nepřišlo tak blbý.

Já si odnáším následující

• že potřebuju přírodu víc, než jsem si myslela a musím v ní být více
• že je fajn jezdit po Praze na kole
• že je fajn být fit 
• že se budu snažit si víc vařit i až to skončí
• že budu víc v Třeboni, protože je to tu nejkrásnější
• že na jednu stranu fakt potřebuju chodit do práce kvůli socializaci, protože potřebuju potkávat lidi, na druhou stranu si dokážu až neuvěřitelně vystačit sama se sebou a to mě trochu mrzí. 

Ještě tu budu pár dní v ráji a pak vyrazím zpět do Prahy, do práce, do Strašnic. Ale ještě potřebuju chvíli dobíjet baterky. 

Doma 4.0

Tak první pozitivní, byť snad nejsem corona-pozitivní.

Jsem doma, ve Hlíně.

V pátek mě přivezli naši a první, co jsem udělala, tak jsem si nasadila běžecký boty a vyběhla.
Sensation, jak říkají v józe.
Konečně tam nebyla ta úzkost, kterou jsem měla v Praze.
Jen já, les, rybníky, sluníčko, srnka přes cestu, labutě.

A pak celý víkend venku, na kole, šití roušek na stroji a pohodička.

Včera jsme na oběd grilovali a byla to paráda.

Praha je skvělá, když tam je co dělat. Ale teď je vlastně zakázaný dělat všechno, co jsem měla na Praze ráda. Jít na pivo, jít za kulturou, do kina, do divadla, do bazénu, na jógu, vídat spolupracovníky, jít někam na oběd, na kafe, na farmářský trhy, ....

Zatím jsem ve Hlíně, protože se mi nechce být v Praze, omezená 3+1 a balkonem. Nevím, jak dlouho to tu vydržím, ale snad to bude brzo lepší.

Slunce v duši

Doma 3.0

Pardon. Moje karanténní články nebudou pozitivní.

https://magazin.aktualne.cz/mladi-lide-nezazili-krizi-karantene-se-tezko-prizpusobuji-a/r~70136afa74c511eaa25cac1f6b220ee8/

Tenhle týden to bylo mizerné, bylo toho hodně v práci a zároveň už mi z toho hrabalo. Nikam se to nevyvíjí, nic se nemění. Člověk vstane, cvičí, snídá, pracuje, obědvá, pracuje, cvičí, kouká na něco na PC a pak jde spát. Každý den.

Dneska jsem měla extrémně blbou náladu. Asi mě naštvala naše konverzace s holkama, kam psaly, jak si to vlastně hrozně užívají, dohání resty, vaří, pečou, jezdí na kole. A já nějak podobný pocit už dlouho necítím. Asi nedokážu být tak dlouho asociální, bez kontaktu s lidma. Nedokážu tak dlouho trávit v jedné místnosti, v jednom bytě, sama. Četla jsem, že to hodně dopadá i na singles lidi.

A tak jsem se sebrala a vyrazila do lesa, na výlet a pak na kolo. A tak mě to nakoplo. Aspoň v tom, že momentálně nemám tak blbou náladu. Na konci výletu jsem si v Modřanský rokli našla na mapách.cz takovou malou cestičku ve stráni, kde nikdo nebyl. A já si sundala tu podělanou roušku a byl to nejlepší pocit za několik posledních týdnů. Sluníčko, vůně lesa a jara.

Stačí málo

Vzpomínala jsem na ta nejlepší jara, který jsem prožila. Jaro v primě, kdy jsem běhala všude venku a sbírala kytky do herbáře. Jaro, kdy byla Nela štěně, a já s ní chodila kolem Starý řeky. Jaro v prváku na žurnalistice, kdy jsem fotila na Praktiku. Jaro v Kodani. Vlastně jsem tenkrát vždycky taky byla sama.

Doma 2.0

Včera jsem se vracela z nákupu a bylo mi smutno, Byl ten jarní voňavý večer, kdy je pod rozkvetlými stromy a zapadajícím sluncem běhání nejkrásnější.

Chybí mi běhání.

Chybí mi sociální kontakt.

Hledám si domácí projekty.
Zasadila jsem konečně letošní semínka. Založila kvásek. Umyla si okno. Uklidila skříň a byt. Obarvila jsem si vlasy hennou. Hodně vařím a cvičím. Hodně koukám na Netflix.

Tak snad to brzo přejde, ráda bych jela na výlet, za našima, za dědou, sundala si tu blbou roušku, kvůli níž se mi permanentně mlží brýle, šla běhat a viděla se s kamarádama.

Na jaře každý rok s blížícím se jubileem mívám blbou náladu a tohle tomu moc nepomáhá.

Ale nebojte, užívám si to. Dneska jsem se celý odpoledne vyvalovala na balkóně, pila kafe, četla si a pozorovala toho fešáka od nás z baráku, jak venčí psa. Jen si vlastně moc nevybavím, jak vypadá bez roušky. Já ho vždycky poznám podle psa.

Přežijte to

Doma

Nebudu se tu moc rozepisovat k aktuální situaci. Řeší to každý.

Je to vtipný. Ještě před týdnem jsem na radě říkala, že nevím, jak všechny ty akce dohromady s prací dám.

O týden později - všechny akce zrušené, práce se zklidnila, protože nikdo neví, co bude a jsou zrušené všechny schůzky.

Nevím, jak to doma sama přežiju. Zvykla jsem si být aktivní, něco dělat. A teď budu jen tvrdnout doma nebo v práci.

Na druhou stranu - dneska jsme měli v práci super oběd, kdy jsme si přinesli krabičky a sedli si do zasedačky. A pak jsem se rozhodla jet z práce na kole a v poloprázdné Praze to bylo fakt parádní.

Nevím, co bude dál, co bude s Velikonocema, táborem, životem obecně.

Na tomhle songu teď nejvíc ujíždím. Nejvíc bylo v sobotu v Harrachově sedla ven před chatu, poslouchala tenhle song a tála...

Posun

Poslední dobou se to trochu hýbe, teda docela dost
Teda spíš toho mám hodně, mám z toho strach a respekt, ale zároveň se člověk zabaví
Za únor mám naběháno přes 60 km
Snažím se měnit jídelníček
Koupila jsem si nový objektiv

Tenhle týden byl náročný, Brno, Broumov, ale dobré je vidět ten posun v práci, co jsem schopná udělat, koho znám, jak se mnou lidi jednají atd.

Taky s DK se mi nějak líp spolupracuje

Poslouchám teď pořád různý podcasty, teď mám rozposlouchaný jeden o vztazích a pár poznatků

• nejdřív znát sebe
• nehledat jen jednoho, který zaplní všechny funkce, ale budovat si síť vztahů, který mě uspokojí
• nehledat protiklad, ale někoho s kým se na většině důležitých věcech shodneme, ale zároveň je to tak dynamické, že se nás to posouvá dál
• být míň emancipovaný a nechat chlapům nějaký mužský funkce (s tím moc nesouhlasím :-))

Nějak se těším na jaro

Nestěžuj si

Pardon, ale pozitivní teď nebudou. 

Poslední týdny je to blbý. 

Nějak psychicky nemůžu.

A pak to ovlivňuje moje fyzično. 

Třeba, když jsem dneska zaspala, protože prostě moje tělo hrozně nechtělo vstát, tak jsem pro jistotu znovu usnula. 

Nějak nic samostatně ani dohromady nedává smysl a nic z toho, co dělám, mě nenaplňuje. 

A kromě toho mám takový svíravý pocit z budoucnosti, stárnutí, (ne)vztahů. 

Zas se blíží moje narozeniny, ale já už se spíš smiřuju s těmi příští rok. 

Těžko

Začala jsem chodit na kurz focení :-)

Dneska jsem tam byla poprvé a měli jsme přinést 15 svých fotek. 

A dostala jsem docela sodu :-D

Ale chybělo mi to a dost se na to těším. 

Myslím, že to bude takový světlý bod mého jara. 

Ale snad jich bude i víc :-)

Popraskaný

Od loňského léta mi praská mobil. Displej zepředu a i zezadu. Vlastně se tak postupně ničí. 

A dost tam vidím paralelu s mým životem. 

Óda na skauting

Těžko se to popisuje, ale díky skautingu zažívám ty syrové chvíle opravdovosti, které jinde nezažívám.

 

Je to dlouhá cesta, ze který už jsem trochu unavená.

 

Ale zároveň jsem na to v životě nejpyšnější a nejšťastnější, že mě to v životě potkalo.

Oddíl, Žabky, skauting.

 

Teď bude přicházet odcházení, ale s dobrým pocitem.

 

Tak to jen vzít za správný konec.

1. ledna 2020

Měla jsem tu dlouho rozepsaný takový negativní, o minulém roce, respektive jeho konci a té negativní náladě, která ho provázela.

Dneska jsem stála nad chalupou a kochala jsem se výhledem do mlžného údolí pode mnou. A bylo mi fajn. Vzpomínala jsem, jak jsem před rokem trávila prvního ledna sama doma ve Hlíně, jak bylo hnusně a já šla po dlouhé době běhat a řekla jsem si, že tenhle rok musím začít konečně běhat.

Když jsem tam stála dneska, tak mi bylo nějak líp než loni, a tak ten rok 2020 vidím nějak optimističtěji. Nebo jsem aspoň měla takový pocit, že všechno bude dobrý. 

Musím pro to začít něco dělat, ale ještě si musím promyslet, co vlastně chci. 

Přeju pěkný rok a skvělou novou dekádu :-)