Dneska ráno jsme se ségrou koukaly z okna.
A před vchod vedle přijel kluk na motorce.
Otevřel vzadu krabici, vyndal z ní dvě flašky vína, kytku a asi nějaký dort.
Pak přišla nějaká holka.
Vzala si kytku.
On vzal víno a helmu.
A šli dovnitř.
♥
Dneska je den na ho*vno
Největší krizi jsem měla navečer v Lidlu, kde jsem už několikrát kroužila dokola a hledala - makovky 108 g, hradecké tyčinky, jihočeskou nivu 200 g za 19,9 Kč, kapie špičaté, plato 60 vajec ad. A všude lidi. Připadala jsem si bezmocná, protože jsem tím blbým nákupem, plus ještě dvěma předtím, strávila vlastně 3 hodiny, které jsem dneska neměla.
Protože na sebe cítím teď velký tlak v práci a nevím, co s tím dál. Protože vlastně toho je moc. A jsem na to sama. Pořád. Dlouhodobě. Na vše.
A zároveň člověk v tom životě vůbec nic jiného nemá.
A pak se mi zdají divné sny. V tom dnešním byl fešný a. a jsem z toho nějaká psychicky zničená.
A taky bojuju sama se sebou. A ráda bych řekla, že jsem si to loni srovnala v hlavě s jídlem, ale nějak se to teď zvrtlo. Vlastně nevím, asi je to obhajitelné k té současné situaci. Ale štve mě, že jsem myslela, že je to vyřešené a pořád není. Štve mě, jak se člověk pořád vidí tlustě a nedokáže se srovnat s aktuálním stavem. Štvou mě špeky. Štve mě ta chuť na sladké. Ale zároveň mě štve, jak jsem pořád vystresovaná, z práce, i z toho blbýho běhání, protože se pořád srovnávám s tím, kolik toho naběhají ostatní. A z toho, že mi neustále přijde, že nikam nepatřím.
Dneska jsem hodně unavená, pracovala jsem tu až do devíti, protože jsem šla před tím dělat dobrý skutek s nákupem. Který mě asi vyšťavil úplně nejvíc. A taky začínám bejt trochu nemocná z toho nedělního skvělýho nápadu běžet na Malou Stranu a pak jet skoro půl hodiny netopící tramvají domů.
Řekla bych, že bych potřebovala volno, od všeho. Ale na jednu stranu vlastně proč být ještě víc sám. A na stuhou stranu si nedokážu představit činnost/místo a čas a společnost, které by mě nějak dokázaly nabít. Stejně jako moje jediná loňská dovolená byl týden, který jsem trávila u našich ve Staré Hlíně.
Pardon, dneska je to fakt nějaký těžký
Držte se a nepropadejte trudomyslnosti
Včerejšek byl po dlouhý době fajn den.
Byl to den, kdy jsem věděla, že toho budu mít hrozně v práci. A že potřebuju být fresh. A přesto jsem den předtím šla spát ve 2 a nebyla fresh.
Byly to tři velký a náročný jednání, mezi nimiž byla vždycky jen minichvilka, kdy člověk akorát tak superrychle nabriefoval vedoucí, co se bude dít dál. A ani nebyl čas si zajít na záchod, takže za mě pak O. musel chvilku přepínat prezentaci, abych se u toho nepočůrala.
Štvou mě nekoncepční vedoucí pracovníci. Ale myslím, že za svoji přípravu se můžu pochválit.
A pak jsme šli běhat a bylo to hrozně fajn. Vlastně jsem se tomu hrozně bránila, protože z těchhle skupinových běhů mám traumata, že běhám pomalu. Ale po tom děsným dnu to bylo osvěžující. A navíc teď dlouhodobě trpím tím, že není čas a příležitost se s klukama bavit a teď jsme to napravili. A dokonce jsem skoro celou dobu byla schopná mluvit. Chvílema to dost zkouzalo a byl to punk, ale kluci měli čelovky. A zasněžená noční Praha je krásná. A tak jsme dali necelých 15 km a zakončili to selfičkem Na Příkopech a oslavnou skleničkou koly.
A já to pak doma zakončila naložená ve vaně.
A dneska jsem fresh a kochám se pohledem z okna, jak tam sněží a sněží a sněží....
Protože ho miluju, jako ještě nikoho před tím. Protože to je skutečné a ne pouze v mé hlavě. Protože ho znám, protože si neskutečně sedíme. Protože ho bavím, protože mě baví. Protože mě umí setřít. Protože se zeptá, jak je. Protože je chytrej. Protože je hezkej, protože má tmavě hnědý oči, ve kterých se ztratíš. Protože si na nic nehraje. Protože mě umí rozesmát. A protože je zadanej a nedostupnej, tak nebude nikdy nic.
Co nás v životě brzdí, je neviditelná struktura strachu. Drží nás uvnitř naší zóny pohodlí, která je vlastně tím nejméně bezpečným místem k životu. Ve skutečnosti tím největším rizikem v životě je žádné riziko nepodstoupit. Pokaždé když uděláme něco, co nám nahání strach, získáme opět sílu, o kterou nás strach připravil - neboť na opačné straně našich obav dlí naše největší síla. Pokaždé když vykročíte vstříc nepohodlí, které s sebou nese růst a vývoj, stáváte se svobodnějšími. Čím častěji překonáme svůj strach, tím více síly získáme zpět. Tímto způsobem získáváme současně na odvaze i na síle a můžeme žít takovým způsobem života, jaký jsme si vysnili.
Strávila jsem Silvestra s rodiči a sourozenci. Tak po 15 letech. Táta zprovoznil video a koukali jsme na starý VHS, když jsme byli malí.
A já konečně viděla malou Ivanku převlečenou za Červenou karkulku, jak předváděla nejdivočejší taneční kreace, recitovala básničky a zpívala Pec nám spadla.
A bylo mi líto, jaká to byla bezprostřední holčička, které bylo jedno, kdo na ni kouká a že se ji při kankánu zvedá sukně až moc. A bylo mi líto, že to všechno zmizelo. Že to najednou řeším až příliš, co si lidi myslí, kdo toho uběhl, udělal víc, kdo je hubenější, krásnější, oblíbenější, chytřejší schopnější,... Neumím se s tím srovnat.
A nejhorší je, že už dlouho stojím na křižovatce a nevím, kam dál, co chci, kam chci směřovat. A tak čekám, co přijde a ono nic nepřichází.
