Slibuju, že už to je poslední, jen já si prostě nemůžu pomoct :-/

dneska mi to tu asi poběží celý večer dokola

Žít

Tohle musím sdílet, protože mi poslední dobou zas trochu přijde, jako bych žila.

Třeba když člověk soulodí na kánoi v jedenáct večer na Vltavě.

Mám ráda spontánní akce, ale hlavně svoje spolužáky.

♥

Jsem blbá a zapomněla jsem svůj PIN

Mám poslední dobou celkem depresivní náladu.

Nevím, asi jsem nějaký maximálně přemýšlivý člověk, který nad sebou pořád dumá. Vlastně jsem přemýšlela, že jsem většinu svýho života byla děsně divná. Zaprdlá, snaživá, pomlouvačná, divná, apod. Když to člověk vidí takhle zpětně, tak se diví. 

Pak přemýšlím, jaký faktor vedl k tomu, že jsem teď jiná. Nevím. Možná to, že jsem věděla, že krásou si lidi nezískám. Občas doufám, že to ty lidi fakt hrajou se mnou a že si nemyslí, že jsem ve skutečnosti tak blbá. Snad jo.

Ach jo, to je podle Honzy poslední dobou moje nejčastější slovo. Trochu mi to připomíná loňský rok. Taková ta nikdy nekončící deprese je tu furt, škola, práce, diplomka, oddíl, přátelé, přítel,etc.

V poslední době člověk nějak objevuje staré známé a znova si připomíná, jak jsou skvělí, dokonalí a úžasní a hlavně nedostupní.

Taky nějak moc piju nebo spíš i to málo se mnou dělá divy.

A taky, nevím, v neděli jsem se vyhnula tradičnímu pití čaje, kdy každý musí říct to nej. Protože jsem se bála, že by to musel být pomeranč, co prošel Billovým zažívacím traktem nebo to, jak K. řekl "zlatíčko, ale tu krosnu si musíš sundat" a pohladil mě po vlasech. Protože tohle pro mě osobně bylo to nejvíc. A zároveň to bylo tak, osobní, že jsem to nikomu nechtěla říct.

Tenhle článek se moc nepovedl, ale nějak jsem ho chtěla dopsat, protože ho mám v hlavě už od pátku. A taky protože ten titulek to je jedna z dalších neuvěřitelnejch storek, co se mi minulej tejden staly a kterýma jsem opět bavila okolí. A tak mi K řekl: "A co si jako napsala do googlu - jsem blbá a zapomněla jsem svůj PIN?"

Tak asi tak.

Rozhodnutí a dospělý život

Myslím, že slovo nestíhám tak nějak charakterizuje můj život od tý doby, co jsem na vejšce. Nějak nikdy není čas ale zároveň je vždycky čas něco posunout.

Poslední dobou jsou určitý věci dost intenzivní. 

Vlastně se mi tenhle podzim docela líbí, protože se pořád něco děje, někde jsem, něco dělám, nikam nesměřuju.

Dneska na mě přišla trochu nostalgická krize toho, když jsem byla sama v prváku, dělala mapy, bydlela první rok na Švehlovce, přejížděla mezi Hollarem a Albertovem.

Tohle nemá žádný velký poselství.

Jen prší a je mi trochu smutno.

Ale zase sem vlastně ráda za tohle svoje bydlení, super byt, super holky, super zkušenost a trochu je mi smutno, že to brzo skončí a přijdou noví a kdo ví, co to bude za lidi, i když mi Lenka slíbila, že tentokrát to budou nějaký super bezproblémový.

Čekám na impulz a teď v Londýně jsem si uvědomila, jak mě zase trochu svrbí nohy (nebo co se říká:-D) a zas bych někam vypadla.

Tak teď budu shánět nějakou práci, za kterou mi zaplatí, abych si mohla zase něco dovolit.

Bizáár II

Včera to byl zase typický GEKA bizáár, a tak se rozhodla odejít asi v deset, a poté, co dlouho nejela tramvaj, jsem se rozhodla si trochu provětrat hlavu a jít domu pěšo. A utvrdit se v tom, jak mám hrozně ráda Vinohrady. A tak, protože se mi nic nechtělo, jsem se rozhodla jít spát brzo.

A pak taková ta bizarní situace, když ti ve dvě v noci zavolají, že tvojí spolubydlící přivedli policajti, protože si vzala LSD a tancovala nahá na Míráku a teď běhá někde po Praze bez dokladů, peněz, funkčního mobilu, klíčů. A člověk pak dvě hodiny sedí na posteli, sám trochu z kocovinou předešlého večera a čeká jestli přijde. A neví, co má dělat.

Přišly v osm ráno, ta její kamarádka měla na sobě jen tričko.

Přemýšlím, co dál. 

Jak napsat diplomku, nebýt zlá na lidi, zvládat oddíl, vydělat si nějaký peníze, protože za chvilku budu na mizině. 

Bizár

Vlastně kdo tohle čte

• Po asi tak 4 měsících jsem odpověděla vedoucí diplomky. 
• Včera jsem byla asi tak po měsíci nakupovat a dneska jsem si po megadlouhý době uvařila. Člověk si na sebe musí občas udělat čas a už jsem se nemohla koukat na ty hnusy, co do sebe peru. Musím zase trochu zapracovat na své figuře, protože to jde do kopru. 
• Řekla jsem si, že se musím hecnout a pohnout s tou diplomkou. I když po tom, co visela ve vzduchu ta možnost zůstat v Eře jsem dost přemýšlela, jestli to nakonec ještě o rok posunout, ale je čas dospět :-( A práce snad bude i potom. 
• Zvažuju, jestli zůstanu na bytě i příští semestr. Minulý týden jsem byla jistojistě rozhodnutá, že končím (události posledního týdne - ucpaný filtr u pračky, vytopení sousedi, protékající záchod, nejde otevřít pračka, zámečník, Devon chodí za školu,...), ale asi to ještě dám, nechce se mi hledat nic před Vánocema a mám ráda náš byt. Uvidíme, do příštího týdne se musím rozhodnout. 
• Minulý týden jsme byli ve Zlíně. A nevim, možná tím, že to byli skoro ti stejní lidi co u Vaška, možná tím, že jsem nevěděla co dělat, když člověk stojí před tím hrobem a neví, na co má myslet, možná to, že tam byl s náma celou dobu p. Vaněk, který mi ho v určitých chvílích hrozně připomínal, když mluvil tak slušně moravsky a dělal nějaký gesta, co dělal i David. A pak ta cesta zpátky, kdy se toho hodně vypilo a já se tak nějak naštvala na Vaška, protože se to děje celkem často, ale zase jsem si říkala, že možná má právo být jeden den v roce protivný, že to není lehký a já jsem taky dáreček, tak mu to za to odpustím. I když ještě uvidím. 
• Pro odreagováním sleduju Gilmoráče, protože jsme tu měli na bytě několikrát diskusi o tom, který Rory boyfriend is the best one. A trochu jsem přehodnotila svůj dřívější úsudek, protože Jess v angličtině je prostě boží. A taky jsem bohužel přehodnotila trochu názor na celý seriál, protože v tý aangličtině mi ten seriál ukazuje vlastně všechny předsudky vůči Američanům, který mám. A taky Lorelai, která se občas chová stejně jako maminky těch mojich Američanek, kteý volají na ústředí CIEE, jak to, že jejich dcera spí v posteli, kde byly štěnice. 
• Těším se do Anglie, moc :-)
• Zvládla jsem podzimku. 
• Vážně uvažuju o tom být učitelka.
• Po dlouhé době jsem viděla Bzííí, Mavericka (asi tak po 7 letech na asi tak 1 minutu, kdy šupák radši odešel, když tam viděl mě a Křoví). 

mám ráda svoje fotky ;-)

Těším se na Vánoce, to už toho bude spoustu za mnou, a taky spoustu přede mnou.

Když je ten podzim

Postuju tuhle fotku, protože jí mám ráda. 

Protože nám to tam všem sluší. 

A bylo to fajn, protože mám ráda podzim a potřebovala jsem vypadnout z Prahy. 

A bylo to fajn s pivem za 15,-, ragbistama, Vaškovým zvířencem, skálama, hezkým nádražákem a super paní hospodskou, co nám říkala kočičky apod. 

Jak to řekl Prokop, že znakem dospělosti je vědět, kdy se člověk může chovat jako dítě. 

A tak jsme po sobě házeli jeřabiny, šermovali s klackama jako s mečem, Prokop byl Gandalf s dlouhou holí, sbíhali jsme kopce, chodili po kolejích,...

Nějak nic nestíhám, ale to není nic nového. 

Ve středu jedeme do Zlína, tak nevím, jak se k tomu postavit. Na některý věci jsme ještě malí. 

Pak jsem se vrátila na byt a zas ucpaná pračka. 

A tak jsem byla zase trochu naštvaná, možná trochu víc. 

Protože to ej ta chvíle, kdy bych si nejradši sedla na zem a zavolala toho imaginárního chlapa, ať se o to postará. 

Jenže nebyl. 

Tak jsem musela posouvat tu super těžkou pračku sama, vyndavat oblečení zapadaný všude okolo, páčit filtr ven a pak...vytírat tu vodu, která se rozlila úplně všude. A nešla utřít. A tak jsem to tam marně vytírala a rozhodla jsem se, že teda když už je to mokrý, tak vytřu celou chodbu. Poprvý, co tam jsme. Američanky si radši koupí přezuvky, aby se jim ten bordel nelepil na nohy. 

Ale vlastně je to v něčem docela uspokojující. Že aspoň s takovýma malýma věcma si dokážu nějak poradit. 

Jednou na Andělu

Stojím na Andělu a čekám na Kristinu, mám dvě minuty a bojím, se, že zas přijde pozdě jako vždy.

Najednou přichází Vojta Petr.
Já: "Čekám tu na tebe."
"Ahoj, co ty tady?"
"Jdeme s Kristinou M. na hokej."
"Ty a Kiki jdete hrát hokej?"

Přichází Kristina. Nečekaně na minutu přesně.
Tak tam stojíme já, Kiki a Vojta Petr.
"Už jsme se dlouho neviděli!"

Přichází Tomík.
Dostávám pusinky na líčka.
"Už jsme se dlouho neviděli."

Tomík odchází, Vojta odchází a já a Kiki si jdem koupit něco na zahřátí. Když teda jdeme na ten hokej.

True story

Přišel podzim

A taky škola a tradiční podzimní deprese.

A tak jsem si dovezla svíčky Ikea kvality, udělala čaj a ještě by si to chtělo k naprosté dokonalosti pustit Ready Kirken nebo Tomáše Kluse.

Je toho tradičně nějak moc, škola, diplomka, minimum, oddíl, Era, Američanky ad. A do toho ještě ty osobní krize a boly a strasti. Takže jenom těch nejvýznamnějších poznatků a zážitků posledních 14 dnů.

Že jak člověk bydlí na bytě, tak vlastně nepotřebuje jezdit domů. Ale když se stejně dokope k tomu, že pojede, tak je to parádní pohodička, ale hrozně krátký.

Že mi nějak přijdou morbidní ty 50% slevy na hřbitovní svíčky, pokaždý když jdu nakupovat do Tesca.

Že jsem zažila ve středu jednu děsně surrealistickou situaci, která mi připomínala jeden z mých živých, ale nereálných snů. Kdy člověk stojí na koleji a přijde se za ním nějakej kluk na něco zeptat a on je to Vojta Kotek. A tak tam člověk stojí a nevěří, že by se něco takovýho mohlo stát a snaží se zachovat klidnou hlavu, ale stejně mu: "To si děláš srandu." ujede. Důkaz nemám, ale věřte mi, že se to stalo.

A poslední věc, která mě teď trochu trápí, je, když má člověk zas někoho rád, ale vypadá to stejně beznadějně jako téměř vždy v minulosti, Ale to nějak patří k těm depresivním podzimům.

Doufám, že někdy budu mít čas jít fotit. Nějak mi to chybí.

Mezidobí

Kdy vlastně nevím, jak to všechno zhodnotit.

Možná protože dneska mám extrémně blbou náladu, ale za to může nejspíš to počasí a fakt, že jsem vstávala v nekřesťansky brzkou hodinu. Vlastně mám takovou náladu, že jsem jen na všechny statní hnusná a děsně mě serou.

A to se pak přenáší na celou mojí životní situaci, která není o nic lepší než bývala, protože je pořád stejně nezakotvená, povrchní a bez jediné skutečné naděje do budoucnosti.

Vlastně je to takové mezičasí, kdy na jednu stranu bydlím v nejlepším bytě na světě, ale na druhou stranu si skoro obden zeptám sama sebe, jak dlouho to tu ještě vydržím.

Mezičasí, kdy mi hrozně rychle mizí peníze a přitom jsem se upsala k tý nekonečný stáži za nic, která mi blokuje jakoukoli další možnost si něco vydělat.

Mezičasí, kdy si uvědomuju, že mě několik událostí nějak divně psychicky rozložilo a není to hezký.

Mezičasí, kdy ztrácím tu chuť se snažit dělat něco v našem oddíle, protože jsem poslední přeživší a nevím, jak na to a nechce se mi.

Mezičasí, kdy nevím, co budu dělat, protože mám depky z toho, že neseženu práci , protože vidím svoje kamarády, jak bojujou a já vím, že moje vyhlídky jsou taky dost bledé.

Mezičasí, kdy mi přijde, že vůbec nemám čas a přitom vlastně vůbec nic nedělám. A nemůžu začít nic nového, protože na to prostě vůbec nebudu mít čas. A přitom mi to vlastně moc nepřinese, protože většinu z toho dělám, protože musím nebo myslím že musím, než abych chtěla.

Mezičasí, kdy už mě sere to, že se mě všichni ptají, co kluci, protože ono hovno a neříkám, že t tak chci, ale tak to holt je a nějak se nedějou zázraky, který by to změnily, i když mi přijde, že možná tohle je ten klíč k tomu, že se všechno tak sere, protože bych potřebovala najedou řešit takový malichernosti a taky cítit, že mi chce někdo pomoct, protože spíš si připadám jako sluha ostatních.

Taky jsem se dozvěděla, že jsem control freak a hašteřivá.

A aby se dnešní hrozný den ještě nějak podtrhl, tak mi nějaká cizí holka vlezla před chvilkou do sprchy, zrovna když jsem tam stála...no prostě nahá. Což byl ten moment, který mě v mý dnešní naštvanosti už úplně dorazil a nejradši bych teď šla někoho zmlátit.

Možná by pomohlo prostě vypadnout z Prahy, protože to je zjištění mýho Erasmu, že my dlouhodobější pobyt ve velkoměstě nedělá psychicky moc dobře.

A tenhle blog je vlastně v určitých chvílích dost dobrá terapie, protože to je pak všechno aspoň o něco lepší.

No nic, jdu radši spát, dneska už by z toho stejně nic lepšího nevzešlo.

24

Začínám mít depku ze svýho věku, asi poprvý v životě, protože už jsem stará a měla bych být dospělá, zodpovědná, pracující, vědět, co chci, navážno zadaná, apod. Taky je to možná tím, že mi za rok končí studentský život a mě z toho jímá hrůza.
Možná taky tím, že jsem poslední dva týdny strávila ve společnosti náctiletých, který ještě byli na střední nebo nedej bože na základce a mě to přišlo jako něco tak bezvadnýho, mít všechno tohle před sebou..jen ten bezstarostej život, plnej těch nejdůležitějších rozhodnutí a okamžiků, ty léta, cestování, přátelství, lásky, pohodu...
A já na jednu stranu neříkám, že by těch posledních zhruba 8 let nebylo bezva, jen to hrozně rychle uteklo a mohla jsem bejt trochu víc odvážnější a víc cestovat a hledat nový možnosti.

Na druhou stranu to člověk asi nevidí, ale přemýšlela jsem o své dospělosti a schopnosti a po Dánsku a minulých několika týdnech jsem si v určitých situacích uvědomila, že už vlastně asi velká jsem.

Když se musí řešit něco vážnýho.

Ale na druhou stranu člověk přece nemusí být dospělý, a ještě mi není 88, jak řekl Ok. Takže dál budu lidem na lokty mazat zubní pastu, věšet plavky na stožár apod.

Protože taková prostě jsem :-)

Zpátky, děti a stáří

Tak je léto a mám se parádně, protože jsem konečně doma a můžu mluvit česky a vídat lidi, co znám a mám z toho radost. Vlastně si letošní léto parádně užívám, i když asi už nikam neodjedu, protože není s kým a není kdy.

Ale mám radost, že jsem mohla vidět svoje spolužáky v Praze a v Třeboni, že jsem viděla celkem intenzivně většinu třeboňských, že jsme zvládly tábor i ve 4 s pomocí návštěv, že si teď vydělám nějaký kačky na příměšťácích a že pak mi začne stáž a budu mít byt někde v Praze a vlastně se mám parádně.

Nejdřív by se hodilo něco přihodit k táboru. Nebyl dokonalej, ale byl. Občas to trochu nevycházelo, třeba když jsme první den měli před sebou ještě 15 km, bylo vedro, pozdě, rodiče mi psali, jestli už jsme v kempu a Anička pořád říkala, že to přece dojedem. Ale zvládly jsme to, i celej cyklopuťák s nejvíc naloženým favoritem. A i světlušky, rodiče, nákupy, návštěvy etc. Nebylo to dokonalý a drsný, ale byl to tábor. Nebylo to sice tábor mých snů, protože bych to sama chtěla bez kluků a jako za starejch časů, ale vlastně jsem se naučila polevovat bejt vděčná za každýho, kdo chce přijet, kdo nám s tím pomůže. A vlastně jsem na nás všechny pyšná, že jsme to zvládly. Zvlášť ten poslední hektickej den, ale bylo fajn, jak jsme si se ségrou sedly na chodbu a obvolaly rodiče a všechno to klaplo.

Taky mám pár hlubokomyslenejch poznatků z posledních týdnů, který jsem získala díky skautingu
že jsem celkem schopná a trochu víc sebevědomá, než jsem byla třeba v 16
že to docela umím s dětma a baví mě to
že mě mají docela rádi, i když dřív to tak nebylo, zvlášť u těch menších
že se bojím, že nebudu mít skvělý a úžasný děti, ale že to budou rozmazlený, hyperaktivní nebo retardi nebo všechno dohromady
že se pozná, jaký děti mají rozvedený rodiče a jak rozbitý ty děti jsou
že jsem zvláště ujetá na tatínky, který začínají být věkově ne moc daleko ode mě, protože si v nich už začínám trochu promítat nějakýho imaginárního manžela/otce svých dětí, a pak že příroda nevolá

A tak jsem teď celkem nabitá do života i tím prvním příměšťákem, kterej byl super. Jen na mě dopadlo stáří a to, že můj bezstarostnej život skoro končí. Bych si přála, aby mi bylo znova 17 nebo 15, měla všechno tohle před sebou a bejt míň zaprdlá, než jsem v tom věku byla. Na jednu stranu jsem tenhle věk v něčem trochu promrhala, ale zas nemůžu všeho tak litovat. Teď jsem dospělejší, moudřejší, sebevědomější, zkušenější, statečnější a sarkastičtější. Tak to musím přijmout. A přestat flirtovat s patnáckama, co mají čerstvě občanku. I když i na tohle mám u sebe jednu takovou teorii...

Zpátky

Po půl roce jsem zpátky. V Čechách i tady na blogu. Co říkám o Dánsku? Přežila jsem to. Nevím, jestli mám říkat pravdu, která se čeká nebo realitu.

Vlastně nevím, co k tomu napsat, protože jsem to všem vyprávěla. Že to byl nejhorší půlrok mýho života. Že jsem od Velikonoc nevěděla, jak tam ty zbývající tři měsíce přežiju. Jak jsem si hrozně přála odjet zpátky do Prahy, do školy, domů. A to ještě nebylo nejhorší. Protože pak se to všechno podělalo ještě víc a já tam byla uvězněná sama.

A tak to byl jeden hrozný týden, kdy mi přišla, že vlastně nic nemá absolutně cenu. Kdy jsem tak mátožně chodila po Kodani a nevěděla jsem, co dělat. Začalo to v neděli odpoledne, kdy jsem se vracela domů jen se zámkem na kolo, policejní zprávou a dvackou na autobus. A zpívala si tuhle písničku, která se nějak nesla dál. A vlastně ten klip, což je asi jediný, co si pamatuju ze Skins, vystihoval, co přišlo dál, aniž bych to tušila.

A tak jsem si doma vzala svůj super papírovej deníček a napsala, jak mám největší smůlu na světě. A zakončila to tím, že mamka vždycky říká, že může být vždycky hůř a že jsou to jen peníze. A taky to přišlo. A tak jsem šla ven a obcházela v noci blok v tý pofidérní čtvrti, kde jsem bydlela a brečela. Poprvý v životě jsem brečela kvůli tomu, co se stalo v mým životě a ne ve filmu. A nějak mi přijde, že to ještě neskončilo a několikrát to udeřilo v plný síle. 

Třeba když jsem celej den psala ve škole zkoušku na půjčeným počítači, ale místo koncentrace jsem jen sledovala facebook a co se tam děje. A pak večer, kdy jsem prostě nemohla a musela jsem odjet na hřbitov, kde to všechno nějak vytrysklo zas. 

A teď to zasáhlo zas znova, jak jsem zpátky v Čechách a konečně mluvím s těma lidma, který to tady prožívali a vlastně pořád hledám nějaký správný přístup. Protože to dělá srandy už nějak omrzelo, protože to Vašek používá v každý druhý větě a už je to pro mě trochu morbidní. Zas na druhou stranu mě docela zarazila Martina, když řekla, že je ráda, že s ní jede na Erasmus Majk, kdyby se stalo něco podobnýho, tak aby na to nebyla sama. Já jsem minulý týden po dlouhý době použila nevědomky svojí oblíbenou frázi, že spát můžeš v hrobě a úplně mě u toho zamrazilo. 

Proč to píšu? Protože já osobně nějak potřebuju o tom neustále mluvit, protože to je něco, s čím se nedokážu smířit a srovnat. Protože to je na mě moc těžký, protože mě to sere. Protože to je asi opravdu ta první věc, kterou si upřímně vždycky vybavím ve spojitosti s Dánskem a většině lidí o tom vlastně neřeknu, protože se to nehodí a protože, když jo, tak ni řeknou, že je to mrzí. 

Přesto, když jsem takhle před odjezdem bilancovala celejch těch 5 měsíců, tak jsem to uzavřela tím, že bych přesto asi jela zas. Teda pokud bych asi vypustila a zapomněla tu věc s Davidem, ale toho bych já nezachránila a aspoň jsem s ním měla vlastně rozlučku, jak jsme to vlastně zhodnotily s Kiki. 

Ale jela bych zas asi především kvůli škole, tomu přístupu a tomu, co jsem tam studovala. Že jsem byla hrozně rozčarovaná z toho pražskýho magistra a v tom Dánsku jsem našla obor, který přesně nějak pojmenoval to, co mě hrozně baví a chtěla bych to dělat. Jela bych zas kvůli Barceloně, jakožto božskýmu týdnu v božským městě s božskýma lidma, kdy si člověk prostě jen bohémsky užívá, že je mladej, naivní a nemusí vůbec nic. Že tam jsou lidi, co je zajímají stejný věci a jsou fajn a vtipný.

Naučilo mě to všechno, že se o sebe dokážu sama postarat. Bez pomoci našich, že jsem schopná si všechno v cizí zemi zařídit a oběhat. Že jsem dospělá a schopná, i když si tak vlastně vůbec nepřipadám. 

A nejdůležitější věc, co mi došla asi tak po měsíci, je, že mám místo, kam patřím, lidi, ke kterým patřím, svůj život a zázemí, a to všechno je v Praze a částečně ještě v Třeboni. Něco, co jsem si budovala 4 roky a funguje to, lidi s kterýma si rozumím a můžu se na ně spolehnout a můžu s nima mluvit česky. Že miluju Prahu a Čechy, Vinohrady, svý spolužáky a ostatní pražský kamarády, Žabky, Třeboň, svůj pokoj ve Starý Hlíně, rybníky, český počasí, český kluky etc. A že už bych sama nikdy nikam na tak dlouho nejela. 

A možná za to to všechno stálo. Na druhou stranu mi bude hrozně chybět ta kodaňská atmosféra, která se hrozně špatně popisuje, ale slovo hipster to strašně degraduje. Ale prostě to tam žilo, samo, všechny veřejný prostory, parky. A to mi bude chybět moc. Tady je takovej seznam věcí, co mi budou v Čechách chybět, který jsem udělala těsně před odjezdem z Kodaně.

What I am going to miss

• awesome clouds
• sea
• the hipster atmosphere
• eating out
• Nørrebro
• my school (building)
• how they treat students here
• urban planning (coming back to all the geographical shit home)
• speaking English on a daily basis
• learning Danish (this unpronounceable language)
• Danes in general
• Danes speaking English with Danish accent (cute)
• hipster Danes with buns and beards 
• bricks and glass
• water
• BIKING
• Tiger (but I heard they just opened one in Prague)
• small Danish towns
• Lakes
• crazy Danish lights
• pastry (but that is only good for me)
• my friends :-(

Myslím, že se tam stejně ještě jednou aspoň na nějakou dobu vrátím :-)

Větrník

Tak jen protože bylo dost stěžování, tak jeden takovej typickej. Jako prostě, abych si to mohla připsat na seznam, co se mi všechno stalo. 

Včera takhle stojím ve frontě v Bille. Paní přede mnou si předem nezvážila ovoce a zeleninu. Tak mi jí bylo docela líto, kdo si to má pamatovat, v jakým obchodě se to váží a v jakým ne. Tak tam tak stojím, a poslouchám rozpravu mezi ní a prodavačkou a říkám si, ještě, že já si na to vždycky dávám pozor a ještě, že tentokrát nic nemám. Pak přijde řada na mě. A co ty mrkve, máte je zvážený? Ups...

Dneska něco podobnýho ve škole. Píšu test, co má dvě části. Aby nemusely bejt 2 zadání, tak jeden píše praktickou a ten vedle teoretickou. Ta teoretická vždycky zabere míň, tak tam pak člověk čeká na tu praktickou. Ale dneska jsem tam seděla skoro půl hodiny a byla to fakt super nuda. Pak jsem konečně dostala praktickou, kde není času nazbyt. Tak píšu jak divá a holka vedle do mě píchá a ptá se na něco, co jsem já evidentně předtím v testu neměla, protože mi tam celou dobu čuměla a všechno si ode mně opsala na prst. Tak jí říkám, že tohle jsme tam neměli a fakt nemám čas přemejšlet, co je správná odpověď. Za chvilku se k ní kouknu a má stejný zadání teoretický co já. Hej to je divný, že má dvě zadání. A pak mi to dojde. Tak se jí zeptám, jestli ten test náhodou nebyl oboustrannej. Byl. Shit. Hlavně, že jsem tam předtím unuděně seděla. Naštěstí jsem pak zašla za tou učitelkou a ona mě to nechala dopsat. Naštěstí jsem to díky tomu udělala. Předposlední zkoušku tohohle semestru.

Na oslavu jsem si dneska musela koupit větrník, prostě musela.

Teď mám tejden leháro. Jako že nemusím vůbec nic. Tak si plánuju domluvit na příští týden hafo rendez-vous. 

A pak mě čeká poslední zkouška s učitelem, kterej má pro mě slabost, tak jsem na to zvědavá.

Taky jsem si o víkendu udělala test temperamentu, páč mě zajímalo, co jsem. Udělala jsem si dva a pokaždý mi vyšlo něco jinýho. Pamatuju si, že v jednom mi vyšel půl na půl sangvinik a cholerik, ale myslím, že mám fakt prostě od každýho kousek a hlavně, že je to úplně šumák a taky se to dost mění. 

A když jsem včera dopoledne šlapala zas nahoru do kopce na Žižkov, tak jsem si řekla, že jestli si někdy otevřu bar, tak se musí jmenovat Who caros. 

Into the woods

Tak už mě to tu zase trochu pálí pod zadkem nebo nevim, jak se to říká. Ale nemůžu se dočkat, až vypadnu pryč. Jen mě tak trochu pořád stresuje jedna maličkost a to, že jsem homeless. Ale prostě asi who caros. Nebudu se kvůli tomu nervovat. I když to je dost v p*****.
Vlastně se mi tam moc nechce, což je dost pozitivní, protože to je pak většinou super, tak se na to těším. Ale pořád mě to spíš stresuje, než něco jinýho.
A jinak...
Vše pořád při starém. Jako, že budu pořád stejná. Ve všem. Takže vlastně všechny posty jsou stejný.
Že jsem si minulý úterý vzpomněla na gympl a podobný období, kdy jsem byla ta trapná puberťačka. Protože si to dělám sama.
A pak na pátek, kdy...no já nevim, prostě jsem měla pocit, že je to všechno pořád stejně divný. Ale bavilo mě to a dala jsem si předsevzetí, že si koupím nějakou lepší raketu a budu trénovat backhandy. Aby měl Vašek radost. A že ten beďas budu hrát pravidelně. Aspoň jednou týdně, páč je to celkem záhul :-)
A večer fajn, jak by řekl Leonard.
Což mě zas přivádí k původnímu tématu mého odjezdu a jak moc se mi nechce odjíždět od všech lidí, co tady jsou. Na druhou stranu ale vím, že se tady vlastně zas tak nic výjimečnýho nestane. Nic v dlouhodobějším horizontu. Že by ten půl rok v Čechách jen tak utekl, s pár hospodama, možná nějakým výletem, ale nic, co by nebylo povrchní, jednorázový a znáte to.
Vlastně mám můj úžasnej single life svoje pozitiva...třeba, že můžu takhle někam odjet a prostě to neřešit, žádný debilní vztahy na dálku etc. Volný jako pták.
A co ještě? Že přemýšlím o tom, že bych prodlužovala magistra. Protože nestihnu napsat diplomku. Protože chci ještě chodit do školy. A protože chci využívat studentský slevy. Protože všichni moji spolužáci budou...ale to by mě asi naši zabili.
A taky, že bych chtěla ještě někam odjet, před tím než budu opravdu a dospěle pracovat. Jak jsem to už jednou řešila, že na to není čas, páč člověk jen studuje a pak musí jít pracovat v oboru, jinak nebude mít dospěláckou práci v oboru. Ale já bych chtěla jet třeba ještě někam na EVS, na Zealand nebo do Kanady, prostě na rok tam jet, pracovat, neřešit nic. Ale nechtělo by se mi samotný :-(
A taky, že mám novou dream destinaci. A to Skotsko nebo Irsko...asi kvůli James McAvoyovi, Leap Year a dalším mým závislostem, ale prostě mě taková starobylá evropská divočina láká. A angličtina, protože ten jazyk úplně miluju a chtěla bych mít nějakej lepší než americkej přízvuk. A tak bych tam nejradši odjela na celý léto a pracovala v Edinburghu v nějaký kavárně a měla se fajně. Jen se trochu bojím toho si nějakou zemi vysnít, protože ta USA bylo jedno velký zklamání ze skutečný reality.
A tak vlastně žádný velký poselství :-(

Novoroční sBohem

Nechci to dělat nějaký melodramatický, jen mám takovou tendenci bilancovat to, co bylo (=novoroční) a taky když jsem včera šlapala rychlostí šneka kopec na kolej, tak jsem přemýšlela o posledních pár dnech a napadlo mě slovo sbohem.

Tak teď nevím, jak to uchopit. 

Poslední dobou jsem se nějak vrátila k něčemu, co už jsem myslela, že je dávno za náma. Viděla se s Kulim, Dvojkařema, Čendou...a vlastně to bylo víc v pohodě, než jsem myslela. Kuli ignoroval o trochu míň. Čenda mě dokonce "pozval" na Silvestra a vlastně jsem byla za to rodinný reunion docela ráda. Je fajn mít velkou rodinu. A Dvojkaři? Sice tam byli jen dva, ale chvílema jsem si říkala, že jsou oba dva docela fajn. Zvlášť když za náma přišel Rak, že s náma půjde na přechod děsnejch kopců než aby šel se zbytkem na běžky (znáte to, nežli běžky, to radši pěšky)  a bylo to fajn, jen mě asi viděl tak 10x spadnout na zem, ale co, já už jiná nebudu. A pak Cvrček, kterej občas i nebyl protivnej a nejvíc mě potěšil, když se pak nechal přemluvit a děsně to tam rozjížděl na kytáru a pak se nás se Bzííí hrozně vyptával na písničky, co hrajem v oddíle a hrál nám tam na přání Kafe a Lásku na sto let, kdy jsem myslela, že se tam roztaju. Vlastně vypadají s Káťou tak jako hrozně spokojeně a dobře. Jenže, pak byli chvíle, kdy jsem si uvědomila, že je to prostě pořád ten samej protivnej Cvrček. Třeba když jsme šli oba poslední a on radši všechny ostatní předešel, než aby se mě na něco zeptal, protože já už opravdu nemám sílu nutit se do nějakejch zdvořilostních konverzací, kdy on bude jen protivnej. A pak mě naštval ještě jednou, asi hodinu před půlnocí, když na mě/Hranku/nebo asi na obě při jedný deskovce dost hnusně vyjel. A pak se urazil a řekl, že nebude hrát. V tu chvíli jsem si řekla, že s ním končím, protože tohle si ke mně nikdo nebude dovolovat. Vím, že to je jen blbost a že já jsem zase na druhou stranu děsně urážlivá, ale nějak mě naštvalo, že si tohle vůbec dovolí. A tak mi zkazil půlnoc a zbytek Silvestra a naštěstí ráno jsem ho už neviděla, ale ani jsem se neobtěžovala mu popřát něco jako šťastnej novej rok nebo tak. Ale zas mě potěšilo, že na mě o půlnoci čekali s velkou prskavkou a pak jsem dostala pusu od Raka a Škupky :-D :-D

No a pak, protože jsem nějak byla nejslabší článek výpravy, tak jsem většinou chodila poslední. Protože prostě neumím chodit tak rychle (hlavně do těch kopců) a taky jsem si řekla, že jestli si to mám taky užít, tak se nechci nikam honit a vůbec mi nevadilo chodit sama, aspoň jsem mohla takhle na čerstvým vzduchu přemýšlet. O posledním roce, Dvojkařích, Žabkách etc. 

Že jsem zhodnotila, že poslední rok zas tak za moc nestál. Že jsem pořád jenom dělala něco do školy nebo pracovala, psala bakalářku, učila se,....A že nejlepší bylo bezkonkurenčně léto, kdy jsem od svého života odjela a byla sama v Américe. A to mi přišlo trochu smutný, že mě takhle nenaplňuje můj "běžný" život. 

Pak jsem přemejšlela o vztazích a Žabkách ad. Jako, že nechápu, proč někteří máme v týhle oblasti takovou smůlu, protože fakt nechápu, co je na tý Škupce lepšího. Popravdě si myslím, že jsme všechny skvělý, jen to třeba neumíme dát najevo na první chvíli. A co vlastně mají ty kluci za problém, že to ani nezkusí? Jako jsem trochu vyléčená z toho, že by nějakej vztah mohl začínat jako velká světová láska, ale nějak se k tomu každej může tak trochu dopracovat. Tak jsem přemejšlela nad náma všema, naší pubertou, našima nešťastnýma láskama, kdy nás ty kluci nechtěli, i když to věděli a bylo mi to líto, že se člověk takhle zbytečně protrápil svoje mládí. Abych se k tomu všemu teď nestavila trochu zahořkle, což mi přijde, že v nás teď trochu zůstalo, ta skepse a takovej pocit začarovanýho kruhu bez nějakýho pozitivního řešení. 

A taky jsem přemejšlela o Dvojkařích. Že když je člověk v jejich blízkosti, tak se najednou za sebe trochu stydí, že je puberťák, že je naprosto blbej, což si o něm určitě myslí, že je jen ochlastka, co v životě nedělá nic pořádnýho. Ale při tom svým procházkovým rozjímání jsem si uvědomila, že už to dávno nejsou takový bozi. Vlastně si myslím, že tohle označení už si asi nikdo nezaslouží. Cvrček teda rozhodně už dávno nemá za co, Rak je sice sympaťák, ale to je vše. Tak právě proto to "sbohem", protože nějak v mých očích přišli o tu jejich kouzelnou auru. 

Vlastně jsem nechtěla, aby tenhle celý příspěvek byl o Dvojkařích, ale byl. 

Vlastně jediný, co se mi teď vybaví z poslední doby, je taková nějaká deprese z toho, co je, kterou jsem měla posledních pár týdnů a odstartoval to jeden email. Ale tak celkově to šlo nějak do kopru. A le potěšilo mě, že když jsem to řekla ségře, tak řekla, že se mi nediví. Popravdě se mi na žádnej Erasmus nechce. Ale popravdě se bojím, že tady mě čeká stejná skepse, v který už jsem posledních pár týdnů. Jako že už bych v životě potřebovala konečně nějakou jistotu. A zároveň z toho, jak hrozně rychle ta vysoká, nejlepší léta mýho života, utekla.

Ale jinak se mám bezvadně, díky za optání.
Včera jsem si taky uvědomila, že letos budu vedoucí tábora, z čehož se mi udělalo pěkně šouflo, protože mám takovej pocit, že se ani jednu noc pořádně nevyspím.
A novoroční předsvezetí. To, že zhubnu a budu sportovat, na to už jsem asi rezignovala. Letos jsem se rozhodla, že přestanu pomlouvat a bejt hnusná na lidi, tak snad mi to vydrží :-)