Les misérables

vlastně to bylo deja vu, vzpomněla jsem si na první Mixem, když mi bylo 16 a byla jsem asi nejvíc mentálně labilní
tak je mi z toho hrozně smutno, že mi teď bylo 25 a vlastně mi všechno ujelo
a taky přemýšlím, jestli dokážu být takhle nešťastná až do dubna, protože jsem si to takhle naordinovala, protože do tý doby nemám na nic nárok
tohle není moje emocionální deprese, ale poprvý ta raciolnální

je mi smutno a ani ty sporadický naordinovaný chvíle zábavy se nějak nedaří a nenabízí ten potřebný balzám

dneska jsem tiskla v práci docházku a hledala ji v zářijový složce, nějak to uteklo

but you patch me up inside, 

push my enemies aside and 

I wonder why it seems so hard to find the life 

beyond the boulevard.

With a little help of my friend

Na svobodu

Ne/chtěla jsem nic psát. Ale napíšu. I když asi ne o tom, co mě trápí.

Ve čtvrtek jsem měla blbou náladu. A jak jsem o tom večer přemýšlela, tak to možná bylo kvůli tomu, že na mě ten den dolehl víc, než jsem čekala. Protože 17. listopad je historie, která se nás dotýká, i když už jsem se narodila po. A vlastně jsem byla ráda, že jsem byla venku, na Albertově a byla jsem moc vděčná, že se to tenkrát všechno stalo. A tak jsem se pak odpojila z Václaváku, jela domů a koukala na Vyprávěj a další videa z roku 1989 a snažila se nasát atmosféru toho všeho. A bylo mi z toho smutno.

A pak je podzim, a já mám takovou tu svojí tradiční listopadovou náladu. Chvílema o tom přemýšlím, jak všechny ty podzimy stály za prd a jak jsem se vlastně pokaždý nějak spálila.

A pak ten zbytek, kterej tady nebudu popisovat.

Jen se nemůžu dočkat, až bude červen, i když čistě reálně mi přijde, že už začíná mýt nereálné stihnou. Štve mě, že musím trávit tolik času něčím, co mě tak hrozně nebaví a strestuje, tak radši nikoho nepotkávám, protože všichni jen machrujou, kolik už toho mají. Koho to zajímá.

Je mi ze sebe samotný nějak ne moc dobře, ale nedokážu si s tím pomoct. Musím to přežít.

A tak si plánuju, co budu dělat až to bude všechno za mnou.

Mám teď nějakou rozervanou skotskou náladu, protože mám v hlavě takový zidealizovaný obrázek skotského života ve Stirlingu, mezi horama, jezerama, s nějakým kytaristou, s piercingem, tetováním, kostkovanou košilí nebo svetrem se sobi a pletenou čepicí.

Poslouchám Eda Sheerana a žiju si ve svý Strašnický bublině.

8 days a week

Včera jsem se navečer vracela domů tramvají a přemýšlela jsem, jestli dřív umřu hladem nebo nedostatkem spánku a určovala, v jakém pořadí tyhle potřeby uspokojím. V té tramvaji jsem se rozhodla, že hladem člověk neumře a že nemám ani tolik energie, abych něco snědla. Pak jsem se dostala ven a čerstvý vzdoušek mě probral a tak zvítězila potřeba se najíst. (To bylo teda napínavý)

Včerejšek byl extrém, protože jsem do dvou do rána připravovala ukázkovou hodinu na hospitaci, ráno vstávala brzo, jela řešit seminář pro učitele, pozdní příjezd Rohlíku, pak šla učit, pak jela pro oběd do Loving Hutu, kde mi to všechno vyteklo a ještě jsem si málem zapomněla vzít účtenku, pak jela do Terezy konečně na ten seminář, který jsem z části organizovala, řešila otravné dotazy učitelek, pak myla hrozně moc nádobí a uklízela. A za celý den jsem zvládla sníst jen jedno jablko.

Dneska jsem měla diplomový seminář a je mi špatně.

Dala jsem si několik předsevzetí

• naučím se lidem říkat ne a nebudu dělat laskavosti
• budu co nejméně prokrastinovat
• nebudu pracovat víc než je můj úvazek
• nebudu jíst sladké a smažené věci
• ale budu občas žít a dovolím si někam jít. 

Zas na druhou stranu za poslední týden bylo pár skvělých akcí - zpívání v loděnici, Kiki narozky, mamky narozky, Hydrosilvestr, tak mi to aspoň na chvíli nepřišlo jak taková misérie. 

Nostalgie na druhou

Dneska mám trochu nostalgickou. Protože v poslední dobou dokončuju dvě narozeninový alba a procházím se starýma fotkama, a dneska i facebookovýma konverzacema, protože hledám odkazy na ty alba. A vlastně mě chytá depka, z toho, jak ta vysoká končí, a už to není žádná zábava, a jak to všechno uteklo a kolik toho bylo a už nebude. Sice většina z toho byla utopena v alkoholu, ale jsem za to všechno vděčná, protože na vysoký jsem měla konečně šanci dospět a začít žít.

Bylo to nejlepší.
Dneska jsem procházela FB konverzaci s Kiki a celkem jsem se pobavila:

• suma sumárum 13 fotek s Kamilem, 6 líbacích fotek, 1, kde mi Sokolík sahá na prso, no to je za večer slušný výkon
• jako ta naše snaha se navzájem hlídat je naprosto bezpředmětná, protože končíme špatně obě dvě :-D
• máme na koleji otevřený okno a nějaký lidi venku zpívaj Slavíky, tak jsem si u toho vzpomněla na Démona :-D...eeej
• hej, mně tohle posezení přišlo takový klidný a umírněný a když vidím ty fotky, tak mi to přijde, jako co se tam zase dělo za bordel :-D
• hej, musíme příště na ten hokej.....:D dneska ráno mi přišla sms od Sokolíka: "To, že jsi nepřišla na hokej, je jedna věc, to že jsi přišla o následující afterparty v loděnici, kdy na konci podplácíš bezdomovce, aby to řekli, kde je nejbližší nonstop, je věc druhá...:D vtipné...:D a včera jsem potkala Káju a hrozně hezky se na mě usmál, až jsem se celá roztekla....:D
• jsme ještě potkali démona v menze a stěžoval si, že už asi taky stárne nebo co, protože měl včera 4 piva a dneska je to tragický :-D
• A potkala jsem dneska wagiho a jsem docela ráda, že jsme do těch Modřan nakonec nejely, protože se tam prý všichni děsně ožrali a pak jeli ještě do chodovaru a Michala Kučeru tam prý honili nejaký bouchači, protože tam chtěl ukrást dalši ubrus
• Já: Haha, a nevim jestli jsem ti to rikala, ale nakonec nastal ten okamzik, kdy jsem kamilovi sahala na bricho...ja a moje opilecka uprimnost............Kiki: :D :D ach jo...:D no, myslim, že jsem to viděla...:D.......Já: Ale on sam rekl, at si sahnu, ale myslim, te jsem mu prave predtim rekla, ze jsme resily, jestli pribral nebo posiluje, Kiki: A posiluje teda? .....Já: To právě nevím

Tak asi tak, tyhle jsou ty publikovatelný. Škoda, že tenkrát nešel zálohovat qip, ráda bych měla tu konverzaci o tom, jak si na zámku beru Raka a budu paní Marešová. A další konverzace, i když možná by mi z toho bylo akorát smutno, jak jsme byly marný. Jako když jsme nedávno vzpomínali na ten první Mixem. Nežijme jen vzpomínkami, i když v poslední době nic lepšího není :-(

Pokrok?

Hey man, now you're really living.

Snažím se stihnou milion věcí, a přitom prokrastinuju.
Asi se naučím dělat pořádný kafe a otevřu si kavárnu. Nebo se zeptám těch fešáků od vedle, jestli bych u nich nemohla pracovat jako brigádník.
Nebo se naučím péct/vařit. Dneska se mi povedly docela masterpiecy, tak třeba by to byl dobrý start.
Uvnitř mně se totiž odehrává obrovský boj, který se jmenuje diplomka a já se musím hodně moc nutit do toho, ji napsat a tu školu dokončit. Protože to je to poslední, co mi chybí.
A čas běží.

A mně je z toho bídně, zvlášť když už mi i píše vedoucí sám od sebe a já na to prostě nemám čas.

Tak pár vnitřních předsevzetí, na nejbližší dobu

• budu v práci jen tolik, kolik je můj úvazek
• když jsem v práci sama, tak budu opravdu pracovat
• budu si nosit do práce jídlo, abych neměla hroznej hlad a neřešila to sendvičema z Penny
• budu si nosit do práce počítač, abych pak rovnou mohla jít někam makat na diplomce
• budu dělat kompletní přípravy včas
• domluvím si téma závěrečné práce na minimum
• budu dělat úkoly z francouzštiny
• aspoň jednou týdně se vykopu k nějakýmu sportu
• přestanu vařit nebo aspoň budu vařit na delší dobu nebo jídla,co zaberou do 15 min
• nebudu jíst sladký a nezdravý věci, aby ze mě brzo nebyl Metráček
• zablokuju si Facebook a Youtube
• budu svině a přestanu dělat laskavosti pro ostatní, protože na to teď nemám čas
• začnu si plánovat svůj čas
• aspoň do Vánoc se nebudu angažovat v oddíle (což je nereálný)
• v pondělí zavolám rodičům N. a K., protože je čas se k tomu postavit čelem
• přestanu se flákat a začnu psát

Je mi tak ze všeho nějak smutno. Že jsem třeba tenhle víkend musela odřeknout několik nabídek a mrzí mě to, protože bych potřebovala někam vypadnout jako sůl.

No nic, jdu zkoumat dějiny kartografie a GIS, abych měla v pondělí co říct těch parchantíkům.

Zataženo, občas trakaře

Je to název nějakýho animáku, ale chtěla jsem mít v nadpisu něco o počasí, tak se mi to líbilo.

Jak přišlo to hnusný počasí, tak přišla i blbá nálada. Asi nic originálního, jen mám tenhle týden hroznou chuť někoho seřvat, zkopat, ....

V tomhle mizerným počasí se člověk chytá každého stébélka dobré nálady.

Takže vlastně dnešek byl plný nečekaných pozitivních okamžiků

• zas jsem šla na kafe vedle Terezy a pak jsem toho roztomilýho baristu rozdejchávala celý dopoledne a vlastně asi celej den, až se mi holky z práce smály
• pak jsem měla dostaveníčko s říďou, protože tak to v otevřený nebo svobodný firmě nebo jak si říkáme chodí, a i když jsem z toho měla docela stres a doufala jsem, že to nezabere víc jak 15 min, tak to bylo hrozně v pohodě a odcházela jsem po víc jak hodině
• vyhrála jsem lístky do filharmonie
• dostala jsem zadarmo lístky na festival, na který jsem chtěla jít
• a byla jsem si pro plakát Jona Snowa v nadživotní velikosti♥

Ou je, ale stejně mám blbou náladu. 

Mám takový tušení, že v říjnu utratím dost peněz za kafe. 

Poslední dobou mám takovýhle pocit

Young, free and single

Bejt young, free and single, stát na hoře, mít vítr ve vlasech, slunce v zádech, foťák v ruce a rozhlížet se na tu krásu kolem sebe.

Jsou to krátké okamžiky dokonalosti.

Konečně jsem po dlouhé době byla šťastná, spokojená, nezávislá,...

Návraty bolí, ale jsou nenávratné. Ale díky nim, se člověk těší na příště.

Víte, poslední dobou mám nějaký depky, asi to bude podzimem, diplomkou, mým milostným životem a tak obecně strachem z budoucnosti.

Lately

Vážení a milí,
také vám to přijde občas jako stejná mizérie? Jako by vám bylo pořád 15 a byli jste úplně marní, nesmělí a trapní? A teď mi je o 10 víc a je to občas stejné.

Tenhle víkend mi to v lecčems připomněl a oživil. Svatba, vyplutí, středisko, alkohol, stejní lidé over and over again.

Nemá cenu nad tím plakat. Ono se tím nic nezmění.

Bavila jsem se v sobotu s námořníkem, který byl vlastně na tý svatbě jediný, kdo za mnou přišel. Tak říkal, že mě obdivuje. A nabídl pomoc, i když jsem si vzpomněla, jak už jednou nabízel, že nám klidně pomůže stěhovat. Ale zas je hodnej. Říkal, jestli mám nějakou míru, kdy bych to pustila. A já, že ne, že bych pro to asi obětovala všechno, školu, práci,...Tak říkal, že jsem přemotivovaná. Já bych spíš potřebovala motivaci odněkud jinud než z oddílu. Inspiraci, pomoc, zážitky, ocenění.

Na záři jsem si dala výzvu, že si budu každý den počítat hodiny, který mi oddíl zabere. Jestli to náhodou nedá dohromady poloviční úvazek.

Vlastně jsem původně chtěla psát o klucích, ale už jsem zas u toho oddílu. O klucích to stejně neřeknu na rovinu a stejně pořád není nic, co by stálo za zmínku. Vlastně mi to určitou část kompenzuje, že můžu o něco pečovat, něco budovat. Asi to e takový můj útěk od té mojí osobní misérie, že se starám o ostatní, místo abych se starala o sebe.

Dneska mám nějakou smutnou náladu, tak se za ten smutný příspěvek omlouvám. Jen mám od soboty nebo spíš od minulého týdne nějakou blbou náladu. Je to asi tím, že se na všech frontách něco valí a já nějak jenom pořád něco řeším.

posílám trochu pozitivní nálady z Čápovi svatby, skutečnou nemám a tohle mi google našel jako nejpovedenější...tma, babí léto, zahradní párty, lampióny, taneční páry a Mates hrající Ret Hot Chilli Peppers

Huntsman

Imaginárně jsem se zamilovala.

Kdysi jsme dělávali takové seznamy ideálních kluků.

Baví mě ten plakát, co jsem jednou dostala od Hipa k narozeninám, kde jsou všichni fešáci, o kterých jsem to kdy řekla. A je tam vidět takovej společnej pattern, jak bych to řekla světově. Teda až na Raka a Bureše (ale ten, kdy by byl tmavovlasej, tak tam taky sedí).

Vlastně to pořád platí.

A ještě kytara ♥.

Poslední dny chodím po Praze a snažím se potkat Jima Sturgesse. Takovej malej závan svěžesti a pubertálnosti.

Miluju Prahu.

Ale někdy je mi smutno.

Jo a ten klip je taková čirá nostalgie na dobu před x lety, kdy jsem ho pouštěla pořád dokola a včera naprosto náhodou objevila. A taky na anglický kluby, Across the Universe etc.

Ideály

Nebojte, žiju.

Byla svatba, a byla to párty. Měla jsem z nich velkou radost, že se berou z lásky. A tak se jedlo, pilo, tancovalo, povídalo, smálo. Byly to takové vlny, někdy tam byl člověk ztracený, musel tancovat sám nebo s pětiletýma dětma, ale někdy to bylo fajn, když tančil s ženichem, svědkem, pokec s Adamem z Roudnice, kdy jsme celou dobu byli pod drobnohledem mámy, když vytáhli kytary a Matěj hrál Eels nebo ta intenzivní chvilka mezi druhou a třetí ráno na dvorku s Matějem a Ondrou, kdy jeden v sobě měl půl lahve whiskey a druhý jointa a vzpomínali jsme, jak jsme byli malí a nemohli se přestat smát. A právě v týhle chvíli jsme zhodnotili, jak všichni mladý lidi do 20 mají ještě ideály o světě, životě a co všechno změní a dokážou. A v naší krizi čtvrtstoletí už víme, že my už ty iluze nemáme a že 30 zas není tak daleko. Jako ne, že by člověk rezignoval, jen možná nemíří zas tak vysoko, jako před 10 lety. Ale mně to zklidnění vlastně dost vyhovuje.

asi jediná fotka ze svatby, kde jsme vidět (já kupříkladu zrovna líbám ženicha a jsem nervózní, jestli dát jednu nebo dvě pusy :-))

a prostě nejlepší fotka našich psů ♥

Pak jsem taky viděla pár lidí a bylo to fajn, byla na pivu s Honzou, Maruškou a VL, i když přišla AL, tak jsem to musela překousnout. Taky jsem se párkrát viděla i s Vašíkem, Kiki a na svatbě si domluvila pivo s Matějíčkem, jak mu říkal Ondra, když je teď zas svobodný mládenec. A bylo to fajn, vlastně jsem se celou dobu bála, že bude chtít po jednom pivu jet domů a nakonec vždycky objednal ještě další, tak jsem asi nebyla úplně nejhorší společnost(až na to, že se mi pořád chtělo děsně čůrat). Tak to bylo moc fajn. Vlastně to občas bylo dost roztomilý :-)

O víkendu jsem byla na setkání konzultantů s Ekoškolou a nebylo to zas tak hrozný, jak jsem to čekala (protože jsem čekala to nejhorší), i když i tak bych radši byla doma. Jen mi ty lidi prostě nějak moc nepřinášeli a nikoho jsem neznala, tak jsem nemohla vést žádné skvělé konverzace. Jen tam bylo hrozně moc malých dětí, tak jsem viděla děsnou koncentraci prsou kojících matek v mým životě. Ale docela jsem je obdivovala, že tam vlakem se všema věcma a dítětem v šátku přijela. Jen mi ta moje práce dost způsobuje tikot mých biologických hodin. Grrrr. A taky Čáp je někdy taky docela puberťák. I když, jak jsem to shrnula já, tak on ví, že si ke mně může některý věci dovolit. A jak to shrnula jedna účastnice, tak by řekla, ať už mě Čáp nechá na pokoji, ale zas co se škádlivá, to se rádo mívá. 

A taky se utvrzuju v tom, že po skončení EATu nechci v TEREZE pracovat. Protože mi přijde, že by mi brzdila rozhled. Že nějak i tak mám pořád trochu jiný ideály a že bych se v tom vzdělávání tak trochu navždy zazdila.

A tak jak jsem shrnula, když jsem to popisovala Matějovi, mám se teď vlastně parádně, na bytě, v práci a tak. Jediný, co mi to kazí, je ta diplomka a trochu oddíl. Tak tenhle týden s tím obojím musím nějak pohnout. 

A taky jsem včera viděla docela dobrej film, sice takovou romantickou slaďárnu, ale vlastně ještě v mezích. Tak aspoň ten soundtrack je parádní. 

A poslední pozitivní věc je, že dreams come true a za měsíc letíme do Skotska ♥.

Půlka prázdnin v čoudu

Měla bych něco napsat

Protože jsem jediná, která něco občas napíše, i když to skoro nikdo nečte
Protože jsem doma objevila hrozně moc starých deníčků a po dlouhý době si vzpomněla na svoje psací střevo a jak se z deníčků aspoň částečně zachovalo na mých blogách

Protože to není žádná hitparáda
Protože největší událostí byl tábor, který byl asi nejhorší od toho Mývalova
Protože jsem na něm asi nejvíckrát brečela, protože se mi tam hrozně nelíbilo a marně jsem hledala motivaci tam hlavně ten druhý týden být, jediná motivace asi bylo to, že se to blížilo ke konci
Protože to bylo vysilující
Protože bylo vysilující mít všechnu zodpovědnost, rozhodovat, jestli se půjde do srubu nebo hangáru, co s nemocnýma, co s čočkou, co s jídlem, co s programem, co s Pumama, co s těma hroznejma dětma
Protože pro mě zmizela ta motivace, kvůli který jsem ten skauting posledních pár let dělala
Protože mě ubíjely ty nevděčný děti a zas ty lidi, co měli lážo plážo a hráli na kytaru, hráli hry a já jim nebyla schopná říct, co je třeba
Protože mě ubíjely všechny ty noci, protože já se prostě v noci na táboře bojím, že někdo přijde, že se hlídce nebo nějakým dětem něco stane, že mě něco nevzbudí, že mi někdo vleze do stanu, že se něco stane s tábořištěm
Protože jsem na konci mlela z posledního
Protože jsem k tomu všemu musela dělat zdravotníka a to mě ubíjelo, protože na to fakt nejsem a všechno svoje "volno" jsem trávila pobíháním od jednoho stržené puchýře, k lidem s průjmem, bolavým krkem nebo polovinu simulujících světlušek, které "bolelo" břicho
Protože jsem teď ztratila motivaci k příštímu táboru, skautingu apod.

Protože jsem teď v Praze a nemám motivaci k ničemu pořádnýmu
Protože místo těch pořádných věcí si dekoruju pokoj, vymýšlím svatební dary a koukám v posteli na seriály
Protože začal nový měsíc a já se se sebou snažím zas něco dělat
Protože nesnáším páry a zamilovaný lidi, protože jsou nesnesitelný
Protože jsem včera vedla s tím Zajíčkem od vedle seriózní debatu a banánovým koláči a přesnídávce s piškotama
Protože jsem otevřela facebook a napsal mi VL, jestli nezajdem na pivo
Protože nikde nikdo

panoráma jsem nazvala One pooping bird, možná to tak nechám :-)

Protože tak trochu doufám, že ta svatba bude dobrá, docela se těším :-)

Nostalgie na druhou

Připravujeme se ségrou tábor, ve dvou a mám takový neblahý pocit, že to ve dvou všechno nedáme. Organizačně/programově/logisticky. Třeba včera večer jsme se se ségrou domluvily, že si dneska dáme doma radu kvůli CTH. A dneska jsem celý odpoledne psala maily všem Pumám s tím, co mají na starosti, celý odpoledne. Je to náročný, ale na druhou stranu z toho mám mnohem lepší pocit než z toho loňského. Bude to dobrý.

A při tom jsem procházela svůj skautský šuplík a našla hrozně moc pokladů, ze svým mladých skautských letech, kdy jsem byla zahořklý nervově nestabilní puberťák. Na jednu stranu se za to stydím a některý věci bych nejradši vymazala. Na druhou stranu u některých věcí jsem se málem rozbrečela, jak jsem na ně zapomněla. Třeba velký červený srdce na baličáku, kde je v jedný půlce velký Š a v druhý velký otazník. A pak jack-list, který jsme si s Hipem vytvořili 30.8.2008 na zámeckém nádvoří a skoro všechny ty mety obsahují pěknýho kluka.
Ale podle začervenění na kraji jsme některý za rok a den zvládly splnit, třeba

• dokončit systém záchytných bodů
• jet na Mixem
• napsat Cvrčkovi k narozeninám
• vyfotit se na maturáku s hezkým klukem (ale už nevim, kdo to byl:-))
• zvěčnit na gymplu Kdo zažil, nepochopí
• a říct Rakovi, že by si měl oholit kotlety (ale to už si taky nepamatuju :-D)

Ale některý výzvy mi ještě unikají

• třeba se naučit hvězdu na obě strany
• koupit si alumatku (tuším, že jsem ji asi rok měla, ale pak ji někde ztratila, ale při svých letech, už po ní stejně netoužím:-))
• prokecat s nějakým klukem celou noc
• nebo si pořídit cokoli maskáčovýho

Njn, to je všechno tak hrozně dávno, že je mi z toho smutno
Ale jsem ráda, že jsme takový s Hipem byly a že jsme si to částečně zachovaly až do teď, i když už jsme pěkný staroby

A je toho mnohem víc, třeba jsem našla článek o tom, jak jsme vyhrály okresní kolo Svojsíkáče. Jako na tý fotce máme největší ránu století, samozřejmě. Ale zároveň s náma je tam fotka vítězný družiny Čmeláků z Kamenice, kde byli např. Pepa, co nemá žádný lýtka nebo Velda a la Poli č. 2 a další. Takže vlastně tohle byla naše potenciální družina.

A poslední věc, kterou budu sdílet, je takový projekt, který jsem dělala v 16, když jsem měla takovou emo krizi identity. Natáčela jsem takový příběhy na pokračování, který se jmenovaly Rádio No Name, kde jsem různě párovala různý skauty a naše rangers. Bohužel se mi to všechno už nějak smazalo, tak to zůstane navždy ztraceno. Ale dneska jsem našla aspoň napsaný jeden veršovaný kus. Tak si to přečtěte. Upozorňuju, že básník ze mě asi nikdy nebude :-D A asi jsem fakt neměla ráda Hříbka :-D :-D

Rádio No Name se vám dnes hlásí,

Nové informace pro vás přináší.

Veršovaný dnešní vstup bude,

Doufáme, že vám ale duch čilý v těle zbude.

Též informací tolik bude,

Že vám z toho hlava kolem půjde.

Vše se nám tu zamíchalo,

Jen pár párů stálých zůstalo!

Bzííí a Cvrček,

Pár dlouho sledovaný,

Má stále doma hodně triček

A musí snášet útrapy Káčou připravený.

Naneštěstí ale Řepa a Lucky,

Ty je snášet nemusí,

Evo, vadilo by ti, kdybych měl dvě holky?

Takové jednání se na kluka nesluší.

A co Špalek se Sekerou?

Neřežou to spolu už

Sekera má holku jinou

A ze Špalka se stal už muž.

Některé páry ale stálé zůstaly

A o jejich rozpadu se k nám řeči ještě nedostaly.

Hospodský pár Pajáda s Ivou

Se se svým vztahem už dlouho netají

Zlé řeči o nich všude kolujou

Avšak oni si do hrobu věrni zůstávají.

I Baťa stále s Káčou chodí

Bulvy do páru jim jdou

I vlasy dohromady jim ladí

Když se spolu producírujou

Hříbek je fakt asi fešák

Káča po něm očkem hází

Převlíkne se, ať nevypadá jak strašák

A už mu v kuchyni vegeteriánský rizoto s hnusnou zeleninou vaří

Otloukánek, puberťačky

Takhle nám prý říká

Pro sebe ať nechá si dne hlášky

Hlavně, že on, debil jeden, v hlavě jen sračky má.

Na táboře

Mýval, super fešák z Prahy

Černý nosí trenýrky

Berušce se líbí taky

Mýval, i ty trenýrky!

Pak tu máme muchomůrku,

Takovou velkou prašivku

Už od pohledu dělá čest svému jménu,

Ano jsi to ty, ty nejkrásnější Hříbku!

Nechápu, jak to s tebou může,

Ta tvoje Efča vydržet

No, asi jí často nosíš růže

A prý si tě bude brát za muže!

I Rak a Andy

Stále chodí spolu

Oběma pruží kšandy,

Vydrží jim to až do Obroku?

Křoví na kluky velké štěstí má

I když dávnou minulostí je Lucky

Teď Lavora nejradši objímá,

Ale Síťa se jí líbí taky.

Pěkný léto, já se mám dobře :-)

Soběstačná

Četla jsem rozhovor s Jakubem Prachařem, kde mluvil o tom, jak jsou ženy v poslední době soběstačné a jak to pak chlapům ztěžuje jejich obvyklou roli. Na druhou stranu říkal, že má takový žen rád, protože je s nima větší sranda.

Pak, ale to už jsem všem vyprávěla, jak byl ten kluk minulej týden úplně vydřenej z toho, že jsme na táboře jen holky. Že prej na tábor holky jezdí kvůli klukům a jak to tam bez nich dva týdny vydržíme a jak dlouho si s nima voláme. A pak se ptal, jestli nejsme takový ty přehnaně emancipovaný holky. Jako z jeho úhlu pohledu to asi chápu, protože ty křesťani o tomhle mají trochu jiný představy. Ale uznala jsme, že s tím vlastně máme trochu problém, protože co tak pozoruju sebe a nás, tak jsme v určitých věcech trochu soběstačnější, až možná za hranicí. Pak mi to zase samozřejmě ségra vyvracela, že jsem hrozná feministka, ale já si za tím stojím.

Nevím, jestli měl Kuli pravdu, ale možná jsme nakažený Káčovinou.

Dneska se mě mamka ptala, jak je možný, že když je v Praze tolik kluků, že jsem jim nikoho nepředstavila. Prej jestli nejsem moc vybíravá a aby mi neujel vlak. I když uznala, že to má svoje výhody, ale prej zas tak moc ne. A pak taky řekla, že kdyby byl táta tak neschopnej, jako je náš brácha, tak by si ho ve 20 nevzala.

Ještě nějaký moudro? Radši ne, chtěla jsem jen zas po dlouhé době něco napsat, ale nějak mi to poslední dobou nejde.

: - /

Zas radši nebudu nic psát

Nemám čas, náladu, nic

Jen tenhle obrázek, který tak shrnuje marnost posledního víkendu a tak obecně toho, co se v poslední době děje a neděje

A v hlavně mi zní...lies, living in a fantasy, lies, don't even know reality

Asi tak 

Help, I need somebody

Tak nějak mám pocit, že se to všechno silou setrvačnosti valí dopředu a mám strach, že se to brzo sesype. Potřebovala bych tak týden volno, abych všechno dohnala. Trochu mě děsí to pracování/studování, kdy ani jedno nedělám pořádně.

Snad mě ani z jednoho nevyhodí.

Anxiety.

Potřebovala bych pár povinností škrtnout.
Dneska se mi zdála noční můra o mojí diplomce, která nemá jistého nic.
Ach jo.

Slečno, myslíte, že bude na tom světě jednou líp?

Měla jsem něco nedávno rozepsané, ale nedopsala jsem to.
Něco o mých narozeninách, 1. máji, Španělsku, momentální situaci, diplomce, práci, oddíle a tak.

Ale radši nic.
Radši pár momentek ze Sevilly.

jenom slovy Coldplay - Para, para, paradise

páriky

Slečno, myslíte, že bude na světě jednou líp? Na to se mě včera zeptal jeden chlapík, když jsem se večer vracela z práce. 

Řekla jsem mu: "To doufám..."

A na chvilku mě to zarazilo, protože jsem přemejšlela, jestli má být líp anebo to takhle stačí. 

Good day

Když máte pozitivní den v práci. 

Když máte kde bydlet. 

Když vám přijde výplata podezřele brzo (nebo nevím, co mi na ten účet přišlo)

Když je to s relativně holkama v pohodě. 

Když opravíte postý pračku. 

Když vám napíše někdo, s kým jste se věčnost neviděli. 

Když máte skoro koupený letenky do Španělska (teda vlastně jen půlku). 

Když máte nápad na aktivity na vyúčo. 

Ale jinak jsem z dneška vyřízená.

Small things

Měla jsem v hlavě minulý týden článek o tom, jak mi určitý drobný věci dělají v životě radost, ale už jsem zapomněla, co to bylo.

Ale vlastně jo.

Život tak hrozně rychle běží.

Ale vlastně, baví mě práce, baví mě škola, baví mě oddíl.
Tak co si víc přál.

Tenhle víkend jsem jen ležela v posteli a nic nedělala, teda až na dnešek, kdy jsem byla super výkonná.

Jen jsem trochu zklamaná z té praxe. Ale ještě mám dva pokusy to zlepšit. Jako já tam šla a nabyla jsem nervózní, protože z mluvení před dětma fakt strach nemám. Nebyl to žádnej velkej fail, ani ty děti mě moc nezlobily, ale zároveň z toho nebylo nějaký skvělý a úžasný, že by mi ty děti na konci tleskaly. Na druhou stranu jsem se snažila, aby na některý věci přišly samy a vlastně tím se splnil můj cíl a je to v cajku.
A taky už vím, kdo mi přijde na hospitaci. A kdo jinej než moje současná vedoucí diplomky, jako kdyby nestačilo, že jsem se jí půl roku neozvala a za 3 týdny musím prezentovat. Na druhou stranu to není učitelka, tak se možná nemusím srát s nějakým E-U-R.


Takže moje motivace

• buřtíky
• kurz vaření
• koordinační meeting - moje první zatěžkávací zkouška v práci
• praxe + hospitace
• exkurze
• seminář učitelů
• bydlení
• moje bylinky (už jsem si vzpomněla, co byly ty moje small things :-))
• paletová postel
• Španělsko
• Intercamp
• konec CIEE
• ZVaS

A taky trochu doufám, že mi vydrží moje challenge, musím se s sebou něco udělat do léta, abych to letní dobrodrůžo dala. Ale sugar-free zatím docela držím (a zjistila jsem, že některá oddělení v obchodu prostě přeskakuju) a od úterý už mám v nohách 15 km v Riegračích, tak nesmím polevit. 

A ještě je dneska jedno smutný výročí. 

Loni jsem si v Kodani nedokázala představit, že tam budu ještě 2,5 měsíce. A teď si přeju, aby to ještě trvalo dlouho, než budou prázdniny. 

Předaprílová

Že poslední dobou není čas a člověk tak nějak proplouvá.

Ale dneska byl celkem pěkný večer, když jsem si udělala trochu času pro sebe, uklidila kuchyň, vynesla odpadky (musela jsem jít ven 3x) a konečně měla místo kam si dát talíř. Pak jsem na obal od pizzy kreslila ryby, raka a nějakýho korýše, co se nápadně podobá hovnu. A pak jsem zasadila všechny semínka, co jsem ve svém zahradnickém zápalu nakoupila. A teď je asi čas jít spát, protože mám ráno školu a praxi a taky musím být ready na zítra. I když mám trochu výčitky, že jsem ještě moc nepohnula s těma přípravama.

Na jednu stranu jsem na sebe docela pyšná, jak jsem dala jen závod a všechno. I když uvidíme, jak to vlastně dopadne.

Vlastně se poslední dobou nic neděje, ale přesto mě pár věcí celkem točí.
Ale
Dneska mi přišel mail, že jsem byla nominovaná na Best Buddy, tak jsem se musela smát. Jako kdybych to vyhrála, což se nikdy nestane, ale ta moje děkovná řeč by mohla být fenomenální.

Jdu spát

Teda jestli nějak vykopnu Pam z mýho pokoje

Už to nenapravím

Takže

Ještě se musím rozhodnout, jestli to bude pozitivní nebo negativní příspěvek. Jsem poslední dobou rozpolcený člověk.

Negativní
protože si připadám tak trochu opuštěná, tak trochu víc
tak, že jsem dneska vlastně hrozně ráda viděla Adriana a hrozně jsem si s ním chtěla povídat
že doma, to není doma, a že jsem dneska měla velký problém se naobědvat v kuchyni, protože tam byl nehoráznej binec a mě z toho bylo nepříjemně
pro všechny ostatní aktivity nemám čas na DP
V. i když mi přijde, že jsem si to vlastně v sobě nějak vnitřně ujasnila, že se s ním nebudu bavit, protože je divnej a že to bude stejně jen pro moje dobro
protože pořád nemáme byt a dokud nebude, tak z toho budu nervózní, a taky se bojím, že budeme bydlet na nějakým sídlišti nebo někde na nějakým zakouřeným Céčku nebo Béčku
a vlastně trochu smutná v souvislosti s tím sestěhováváním, což trochu souvisí s jedním blížícím se jubileem, a tím, co psala nedávno Křoví, a tím, že člověk měl kdysi představu o tom, jak bude jeho život vypadat v 25 a moje idea vypadala jako bydlení spíš s klukem a trochu plánování budoucnosti
a to taky souvisí s tím, že jsme teď s Andy řešily kluky a já se ptala, jestli studuje nebo pracuje, a pak si uvědomila, že kdokoli studuje vlastně bude mladší než já anebo loser a věčný student
a tak se toho všeho nějak děsím
že i máma v mým věku měla manžela a mě a já si tak žiju nežiju na volné noze a vůbec nemám pozitivní představu o budoucnosti, jako jsem ji mívala v minulosti

protože tenhle trailer mě neskutečně baví, ten song, ale celkově, jak je to sestříhaný, prostě jeden z nejlepších trailerů ever

Pozitivní
že mám dvě práci, školu co mě baví a vedu oddíl
vlastně mi přijde hrozně zvláštní, jak jsem se v tom vedení oddílu nějak našla, že mi před dvěma rokama přišlo naprosto nereálný, že bych to kdy mohla dělat, a pak to najednou nějak přirozeně přišlo a přirozeně vyplynulo, ale znova, moje představa o mém životě ve 25 byla úplně jiná
a pak ta vidina toho bydlení, léta, Španělska, tábora, cestování apod.
a taky se vlastně moc těším na praxe
a na Intercamp, jestli bude
a taky jsem na sebe hrdá, kolik toho dělám pro ten ZVaS a jiný věci.

No jo, slyším tu i u nějaký kluky. Myslím, že už jsem skoro pod 60..jj, už jen 59 :-/

Paralelní světy

Poslední dobou převládají nějaký depky.
Všechno si moc beru a navíc jsem nějaká izolovaná.

Tak dneska napíšu nějaký pozitivní.

Že si občas připadám superhustá, kolik toho člověk vlastně dělá a na kolik věcí paralelně myslí a řeší. Škola, práce, práce, ciee, praxe, diplomka, oddíl, ZVaS, byt, Španělsko, rodina,...
Že jsem dneska měla takový velmi kreativní ráno, který sice začalo docela pozdě, ale vzala jsem si počítač, šla do Cafedu, dala si capuccino, pracovala a poslouchala na Spotify playlist productive morning a pozorovala tramvaje. A pak si doma uvařila bezva oběd.

Včera byl vlastně taky dobrej den, teda hlavně večer, kdy jsme si daly celkem produktivní Skype s Aničkou a ségrou a pak ještě jeden s Vaškem, u kterýho mi brnkal na ukulele Of Monster and Men, the Lumineers a vyprávěl, jak Italové neumí anglicky. A pak si Deirdre balila do Barcelony, tak bylo vtipný poslouchat, jak s Rachel řešily, jaký outfity s sebou potřebuje. A taky jsme se smály Pam a její občasný asociálnosti.

D. si to vždycky takhle všechno rozloží na zem, tak jsem se jí musela smát (+ moje noha)

A víc pozitivních věcí asi nemám. Tak čus.

Jo, vlastně se těším na to vaření příští týden. Vlastně na celý příští týden, kdy bude focus group, prostřeno, kadeřnictví, one to one (kdy Lence slavnostně řeknu, že končííííím), exkurze, mafie a výstava ad.

Get yourself a life

Jsem ve škole a usilovně pracuju na DP

Takový plodný den.

Vstal jsem brzo, protože jsem chtěla jít běhat. Pak jsem hledala nějakou děsnou výmluvu, abych nemusela, třeba, že je venku hnusně, ale svítilo sluníčko. Tak jsem pozorovala lidi a měli na hlavě čepici, a pak jsem si vzpomněla, že dneska měla být nějaká hrozná ledovka, tak jsem zhodnotila, že běhat jít nemůžu, protože bych byla nemocná.

Kakabus.

Tak si teď připadám, protože musím vypadat hrozně protivně, protože tak se pořád tvářím, protože mám poslední dobou blbou náladu. Je to způsobený jednak mojema úžasnýma spolubydlícíma a jednak školou.

Jedna věc, co jsem si u holek potvrdila, je, že se na ně nemůžu spolehnout. Třeba pořádali párty večer předtím než měl být appartment check. A slíbili, že ráno v 8 vstanou a uklidí to. Tak jsem v 8 vstala a větší bordel u nás snad ještě nebyl. Tak jsem asi 5 min zvažovala, jestli to tak prostě nenechám. Ale jsem moc hodná. Jen teda na podlahu jsem se vykašlala, i když to byla síla. Holky k nám přišly na kontrolu hned v 9 a říkali, že teda ta podlaha nic moc. Tak jsem měla chuť jím říct, že ten byt měly vidět před hodinou a ani by si tý špinavý podlahy nevšimly. A taky k nám měli přijít měnit ty zámky a náhodou večer předtím obě ty klíče našly. Jako bych jim tisíckrát předtím neříkala, ať všechno prohledají. Jenže oni jsou šťastný, že nemusí nic platit a já jsem pak ta, co to musí řešit s majitelem a vysvětlovat mu, kde to našli a proč nepoužívají ty machršňůry, co tam pro ně nechal, s nimiž by to rozhodně neztratily.

Druhá věc je škola. Dřív jsem to tam nějak měla ráda, protože tam člověk přišel, všude potkal někoho známýho. A teď nikdo, a když přece, tak se se mnou nikdo nebaví. Nejsou se mnou ve skupinách. Ignorujou mě. Asi jsem se v poslední době moc navázala na lidi, co už tu nejsou.

Poslední věc mě trochu rozložila v pondělí. Ale vlastně tu o ní nechci psát, protože není moc co. Protože to stejně nemá řešení. Jen jsem si myslela, že se ze mě stal už takový racionální cynik a pesimista a evidentně je to pořád stejný, jak když mi bylo 15.

A tak jsem si včera dala předsevzetí, že se infiltruju do nějaký další skupiny lidí, protože potřebuju potkávat noví lidi, jen marně vymějšlím kam.

A taky, že jsem pořád rozpačitá z toho oddílu, ale přijde mi, že když už nic jinýho, tak mám dobrej vztah s holkama a to mi přijde jako základ.

Doufám, že seženem novej bejvák, protože už se nemůžu dočkat, až vypadnu a nebudu muset bejt holka pro všechno.

Nahrávala jsem na rajče fotky z poslední doby a jednak mě potěšilo, kam jsem se vlastně za poslední dva roky podívala (i když pro Američanky je to otázka 1 měsíce, já si ale na všechno našetřila sama) a druhá věc je, že mám prostě ráda svoje fotky :-)

Pár updatů dnešního dne pro ty, co došli až sem.

Seděla jsem v knihovně a Markéty tam řešily vízum na Zéland, o kterém jsem nedávno taky přemýšlela. Vlastně jsem to teď řešila o víkendu s našima, když jsem říkala, že nemá cenu kupovat byt, protože nevím, co bude až skončím školu a že ještě pravděpodobně někam vyrazím. Jen už nechci sama :-(

A druhá věc, že dneska to bylo fajn, že vlastně nikdo neignoroval, někdo skoro všichni vypadali, že mě rádi vidí, a teď sedím v práci a píšu si se spoustou lidí a večer mě čeká posezení, tak jsem zvědavá. Opravdu