Posbíráno v poslední době

V neděli večer jsem stála na vlakovém peróně, trochu naštvaná a unavená. Najednou kolem prosvištěl vlak a zvedl čerstvě nasněžený prašan na kraji. Ten se zvedl a letěl vysoko, vířil, poletoval a pomalu v obrovském oblaku klesal dolů. A v tom okamžiku bylo tolik poetického, čistého, svobodného a klidného, že mě to nějak nabilo. Kdybych byla poeta, tak o tom napíšu báseň.

Byla jsem v nedávné době na dvou přednáškách/workshopech, který mnou docela pohnuly.

• Jedna na ULŠ o psychických následcích programů a jak předcházet tomu, aby programy člověka rozložily. A jedna věta z toho programu mě paradoxně dost rozložila. 
• A pak na Mixemu program o psychické hygieně, která mě taky trochu rozložila. Chvíli jsem pak večer přemýšlela, jestli taky nepotřebuju vlastně odborně pomoct, protože jak říkaly ty holky, problémem ty věci jsou, když trápí a omezují přímo toho člověka. Ale motivovalo mě to k tomu, že bych si večer chtěla dělat čas bez počítače, utřídit si myšlenky, napsat si pozitivní věci toho dne. Zatím to úplně nestíhám, ale chtěla bych. 

Havraní vlasy

Prožila jsem dva zajímavý večery ve skautským institutu. Snažila se prohrát se 20. stoletím. Další poetický obraz. Dům U Minuty, klenutý stropy, tlumené teplé světlo, čaj. Pohnuté osudy kolektivizace a okupace na vlastní kůži. Žena závislá na rozhodnutích mužů. Jak díky režimu přijít o všechno, hlavně o charaktery přátel a rodiny, sousedů, kteří si pomáhali, ale najednou tě dokáží kvůli vlastnímu prospěchu, závisti podrazit. Chvílema mi bylo skoro do breku, jak mi bylo z toho všeho smutno. Stejně jako když jsem teď už potřetí viděla Skauty bez lilie a pořád mě ta lidská statečnost dojímá.

Tanec, chacha, paso doble, jive, večerní cesty do Holešovic přes Krejcárek, kde je celá Praha na dlani.

Dokument Zítřek o tom, jak neudržitelně žijeme a jak to zachránit díky lokálním komunitám, podpoře lokálních byznysů a aktivit. Bezvadný soundtrack a předvánoční kapka pozitivní nálady, že dobří a aktivní lidé, kteří se zajímají nejen o sebe ten svět možná zlepší. Dokument Planeta Česko.

Jóga a to teplé světýlko uprostřed mého těla a dobrý pocit vždy po té. Záda,která nebolí. Čekání na tramvaj v Holešovicích a industriální Vnitroblock. Pomalý a nikdy nekončící progres.

Trénink na půlmaraton

Country life, kvalitní potraviny, whole30, neustálý vaření, pečení, nakupování masa, zeleniny a obřích balení oříšků. Postupná proměna. Podvádění. Vědomý. Protože si můžu dělat a jíst co chci. Protože člověk neví, čemu vlastně věřit. Někde jsem četla zkušenosti...nejvíc mě překvapilo, jak mají ostatní neustálou touhu tě pokoušet a lámat. Co koho zajímá co jím a piju. Je to moje věc. A co z toho pokoušení lidi vlastně mají.

Na klukách a lidech obdivuju, když dokážou mít vlastní názor na těžký věci a dokážou si ho obhájit. Taky bych to jednou chtěla. Myslím, že k tomu šnečími kroky taky postupuju. Jen potřebuju vědět víc, o historii, světě, společnosti, politici, ekonomii.

Hledá se dream job

Hledají se kamarádi, spřízněné duše, protože se člověk fyzicky i mentálně od všech oddaluje, nějak se nevídáme a když už jo, tak vlastně nevím, jsme nějak jinde.

Mohla bych pokračovat, poslední dny jsou takový roztěkaný, rutinní, krátký, tmavý, depresivní, neukotvený, solitérní. Možná tím, že se blíží konec roku.

Neříkám, že se na ten Island nějak spešl těším, ale vlastně jsem ráda, že nebudu tady. Doufám, že mě to trochu dobije baterky. Dost to potřebuju.

Svoboda

Krátce o tom, že bychom si měli vážit toho, co máme, a snažit se to zachovat. Dělat pro to něco.

Vlastně to byl už můj několikátý 17. listopad v Praze a jsem ráda, že jsem byla opět na Albertově, na Národce, na Václaváku. Tenhle svátek mi dává největší smysl, na rozdíl od Cyrila a Metoděje, sv. Václava a dalších nostalgických dnů.

Jsem ráda, jak to dopadlo a že jsem v tom nikdy nemusela žít. Až budu mít jednou děti, taky je tak vezmu. Aby si taky mohly vážit toho, co mají.

Feeling good

Původně se to mělo jmenovat podzimní frustrace. Přemýšlela jsem o tom, když jsem stála na zastávce tramvaje a už po několikátý v poslední době snažila někam dostat a nešlo to. Nejely tramvaje, já stála na červený na přechodu a frustrovaně koukala, jak mi přijíždí a odjíždí tramvaj. Je blbost být frustrovaný kvůli něčemu jako jsou tramvaje, ale nějak to symbolizuje i statní věci, co mě štvou. Především mě začíná deptat job search, kdy teď už je to jenom na mě, najít si práci, kterou chci dělat, která mě bude bavit, která bude v oboru. A jsem frustrovaná z toho, že nevím, co přesně to má být a kde to hledat, abych neskončila u psaní mailů a administrativy. Frustrace z odmítavých odpovědí. Frustrace z mý současný práce, kde věci nejdou úplně po másle a bude to jenom horší, protože nás čeká finiš. Frustrace z toho, jak vlastně na mě lidi tak trochu kašlou a mě už trochu nebaví se pořád snažit a něco iniciovat. Taky jsem si před nedávnem řekla, že vlastně lidi nebudu uhánět a trápit se kvůli nim, protože na tom jsem moc dobrá a když jim za to nestojím, tak ani oni mně. A taky frustrace z neexistujícího milostnýho života, i když to už je takovej stereotyp, na kterej jsem si zvykla, ale šve mě to.

Ale dneska jsem takhle večer stála na zastávce tramvaje a cítila se hrozně dobře. A to i možná proto, že mi ta holka na tom cvičení pochválila kondici (i když mám trochu nedůvěru k lidem, co mi říkaj Ivanko). Ale vlastně to je teď něco, co mě naplňuje. Běhání, jóga, plavání, cvičení. Něco co dělám pro sebe a ostatním to může být jedno. Sice původně mi šlo především o to zhubnout, ale nějak to vlastně přestalo jít a nejvíc jsem zhubla kvůli tý slovenský sračce, ale teď mi jde spíš o to, posouvat se někam dál, posouvat limity, moc si říct, že jsem dobrá. Tak jsem se na tý zastávce cítila parádně, ještě rozpumpovaně.

Dala jsem si takovou interní výzvu, že do konce roku se budu věnovat sobě. Protože si to zasloužím. A po novým roce se budu věnovat ostatním.

Od neděle mě čeká ještě jedna jídlová výzva, tak jsem na to zvědaná :-)

Přišel podzim

Nějak se mi nechce spát, i když jsem minulý týden byla úplně grogy.

Jak už několik let po sobě, tradičně, přišel podzim. A s ním i podzimní depka. Nebo spíš taková ta nostalgická nálada. Poslouchám Pištce a jsem po tolika letech oceňuju, že to je a bylo hrozně krásný. Občas mi to chybí, koncerty, hudba, starší gympláci, před kterýma se člověk neodvážil říct ani slovo. HoHo, který si jednou nevzal flétny a půjčoval si moje. JG, kterýmu jednou koukaly trenky (byly s nějakýma obrázkama) a já tenkrát tála. Když se člověk naučil ten blbej třetí hlas a ono to znělo. Dneska, jak jsem si to poslouchala, tak jsem si do toho ty třetí hlasy zpívala a konečně ocenila, že bez nich by to nebylo ono.

Máme dobrej oddíl. Z podzimky jsem teď přijela namotivovaná. Že to má smysl. Že se musíme snažit víc, že na to nesmím prdět a musím se víc starat a zajímat a pracovat s vedoucíma, protože to správný vůdce dělá. Mám ráda naše skautky, protože z nich vyrostly super holky. A mám ráda naše světlušky, protože jsou nejvíc vtipný a roztomilý na světě. Třeba když jsem s nima četla pohádku, protože dostaly ve škole za úkol, aby každý den 7 min nahlas četly. Tak mě mají podepsanou na kartičce. A bylo hrozně vidět, jak některým to jde, protože se jim rodiče doma věnují a čtou s nima. A jiný četly po slabikách.

Vychovat dítě je hrozná věda. Zkoušíme to na skautkách, neříkám, že nejlíp, ale u vlastního dítěte nevíš, jak to dopadne a taky nemáš neomezenej počet pokusů. Netikají mi ještě hodiny, jen bych potřebovala jistotu, že ty děti jednou budu s někým mít. Nechci je teď, ale trochu mě právě ta nejistota stresuje.

No jo, prostě podzim...

I am still standing

Poslední dobou se mi nechce, ale po tomhle víkendu toho je ve mně hrozně moc, tak to musím trochu upustit.

Od tý doby, co jsem skončila školu, se mám vlastně skvěle. Protože mě netíží žádný velký břímě a můžu ve volným čase dělat co chci.
I když minulej tejden jsem měla svůj typický seriálový zkrat, na který nejsem moc pyšná a od tý doby mi vlastně není moc dobře. Ale to se dospí.

Podzim je skvělý, takové to babí léto. Procházela jsem se v pátek po Třeboni, zámeckým parkem, na hrázi a jinde a prostě už asi postý - Třeboň je to nekrásnější město na světě. Odpoledne jsem pak šla běhat a objevovat lesy kolem Staré Hlíny a nakonec jsem se rozhodla se hecnout, protože to pro mě v poslední době začíná být spíš o tom, kolik jsem tomu ochotná věnovat času než, kolik jsem vzdálenostně schopná uběhnout. A bylo to naprosto parádní běžet lesem, mít vítr ve vlasech a mezi listy stromů prosvítalo teplý podzimní sluníčko. A tak mám novej rekord a 100 už je tu coby dup.

A pak večer přijel Vašek s Č. a bylo to parádní, i když jsem i já byla docela navátá a druhej den jsem měla docela kocovinku, ale takovej rodinnej večer byl fakt vtipnej.

No a pak párty největší v sobotu, která byla prostě super. Super v tom, že poprvý jsem byla na svatbě kamarádky, někoho koho mám hrozně ráda a hrozně jí to přeju. Protože mám ráda ty svatby z lásky. Protože to byla první svatba, kde se nehledělo na to, aby tam bylo to, co na svatbě být musí, a tak mohl ženich mít kraťasy a coversky. A nevěsta krátký šaty a barefooty. A když po manželským polibku začne hrát Nám se stalo něco překrásného, a hraje to ve smyčce asi 20 min, než stihnou všichni pogratulovat. A všude visely lední medvědi.  A svatební dort vypadal jako výzkumná stanice na Svalbardu. A někdo jim zamrazil peníze do ledu. A kapela hrála Lucii, o který Peťa celou tu dobu na koleji básnila. A bylo tam hrozně mladejch lidí, dětí a psů. Ale ty rodiče uspali děti a šli trsat.

A i když tam bylo spoustu i když, takoví moji démoni z minulosti, který mi zkazili asi tak 2 roky mýho života a moje současný sebevědomí, tak jsem si vždycky řekla, kašli na to a na svoje malicherný problémy. Byl to Peti den, tak se člověk nesmí moc zahleďovat do sebe. A zároveň moc neřešit, že je na svatbě sám. Mně to vlastně bylo jedno, tak jsem holt šla tancovat sama, přidala se k nějaký neznámý skupině a who caros. Sice jsem asi zklamala mámu, která asi upřímně fakt doufala, že si tam někoho nabrnku, ale ne.

A ještě jeden citát, který jsem četla na takovým tom hrozně hnusným hiphopovým velkým tričku s velkýma písmenama.....Without love we wouldn't be here....tak na to mysleme

50

Nějak nic nestíhám a nic nedělám.

Nějak mě nebaví ty přejezdy mezi Třeboní a Prahou, život sbalený do jednoho batohu.

Nějak nevím nic.

Dneska jsem byla se Simčou na obědě a ptala se mě, co budu dělat, až v lednu skončím v TEREZE. Nevím. Nevím, co chci dělat za práci. Nevím, jak by měl můj život vypadat, abych byla spokojená.

Těším se na příští týden, hory a dovolenou.

A dneska jsem šla běhat, jen abych pokořila hranici 50 km za srpen. Je neskutečný žít sám pro sebe, pro běhání, vidět, jak se člověk zlepšuje, jak bez problému uběhne víc a nemusí si neustále stanovovat mety, kdy si dá pauzu, protože už to nepotřebuje. Mít běh jako jeden z automatických způsobů pohybu. Až uběhnu 100 v tomhle roce, koupím si nový boty, prý ty z Lidlu jsou shity, tak ještě 26 km to go. Doufám, že na konci září je budu mít.

Minulý týden jsem běžela a kluk co proti mně jel na kole, tak na mě zvedl palec hore a usmál se. Tak jsem se taky usmála.

Nechci tady nějak machrovat, jen je fajn, dělat v životě věci pro sebe.

Amen

O modrých šatech a dnešku

Koupila jsem si před nedávnem modré šaty s kytičkama, co mají dobrý střih, takže zvýrazňují to dobré (zvlášť když si vezmu tu podprsenku co mi dělá hezký prsa) a skrývají to horší (zvlášť když si vezmu trochu stahovací kalhotky).

Dneska jsem si je vzala, protože mě občas baví, udělat se hezká. Jako když jsem nedávno šla do kina a věděla jsem, že not bad.

A tak jsem měla ty šaty a ráno, protože jsem byla v práci první a musela jsem odemykat, potkala toho jednoho baristu od vedle. Pak to v práci byla docela rychlovka, protože jsme uklízeli jednu kancelář a pak šly na oběd a bylo fajn všechny zas vidět. A pak jsem šla na kafe s Vaškem, což byl vlastně hlavní důvod, proč jsem si ty šaty vzala. Ne, že by mi tak na tom záleželo, ale chtěla jsem, aby Vašek taky viděl, že mi to může slušet. A bylo to fajn. A ten číšník tam byl vtipnej a já na konci měla takový mega faux pas, ale aspoň jsme se oba pak smáli. Pak jsem čekala na Andy a potkala Jitku. Pak jsme šli s Andy na zmrzku. A bylo to fajn. Pak jsem šla na tramvaj a jel se mnou Michal P. a já se rozhodla neignorovat a šla za ním a bylo to fajn. A bylo vtipný, jak mě v těch šatech zčeknul. Toho si člověk podvědomě všímá, i když ten druhej si myslí, jak je nenápadnej nebo si to ani neuvědomí. A ani nevypadal, že by nějak odsuzoval mojí práci v neziskovce. Jen se smál mojí pracovní době, což se smějou tak trochu všichni a měla bych začít bejt v Tereze víc. Pak jsem vystoupila na Flóře a čekala na tramvaj a najednou tam přišel Vašek L, od něhož mám dva měsíce v mobilu nepřečtenou zprávu. A bylo to v pohodě, tak jsme spolu jeli dvě zastávky a já měla na sobě ty šaty. A když jsem přišla domů, tak jsem byla nějak plná všech těch setkání a vlastně hrozně ráda, že se všechna stala.

A pak jsem byla běhat, po Vinohradech. A teď tu pracuju, a budu asi až do půlnoci, abych nějak kompenzovala tu svojí pracovní dobu.

Noste hezký šaty a mějte se rádi. Mně to v poslední době pomáhá.

Radosti posledních dnů

Koupila jsem nový přírůstek do rodiny a miluju ho. Stejně jako léto, ovoce a zeleninu.

Poslední dvě noci se mi zdály fakt divný sny. Třeba dneska o tom, že jsem čekala trojčata se strojvedoucím (nebo řidičem vlaku nebo jak se těm lidem správně říká). A pak ten sen běžel znova.

A pak dnešní cesta vlakem, kdy jsem se rozhodla jet do Prahy osobákem, ne rychlíkem. A byl tam kluk, co hrál na banjo ♥.

Někdy jsou chvíle

kdy tak tuším, proč to dělám

Dospělácká skepse

Minulý týden jsem takhle šla s Vaškem kolem Kotvy a říkala mu, ať si nemyslí, že mít ten titul je nějaký terno. Člověk 20 let studoval a věděl, co bude příští týdny a měsíce dělat. A teď je najednou člověk takovej bezradnej. Jak to udělat, když má práci na půl úvazku. Jak to udělat, když by člověk měl začít sbírat zkušenosti, aby konečně něco uměl. A ne jít někam učit.

Mám teď nějakou celoživotní dospěláckou skepsi. Může za to ta morální kocovina, která zbyla po oslavě státnic, kterou jsem snad dospělácky odčinila. Může za to můj věk a milostný život a to, že člověk se celej rok omlouval na to, že píše diplomku, a když ji teď dopsal, tak tu žádný život nezbyl. Může za to to, jak to u těch státnic vypadalo. Může za to to, že nevím, jakou přesně práci bych chtěla dělat, jen tuším, že by to mělo být participativní plánování, ale nevím, kde se taková práce shání. Může za to vystřízlivění z Prahy, města a cen a neudržitelnosti bydlení tady. Může za to This is us a to, že jsem skeptická k americkým seriálům, protože pak si člověk si naivně myslí, že existuje dokonalá romantika a chlap, kterej pro tebe a tvoje děti udělá všechno. Může za to ta životní skepse, že nikdo volnej a skvělej už není. Možná za to může to, že nevím, co bude s létem, protože se na něj nikdy vlastně moc netěším, protože jsou všichni někde v čoudu a tak.

Na druhou stranu jsem se v pátek ocitla omylem na koncertě Tomáše Kluse a nějak mi v hlavě uvízlo...ničeho nelituj, život, co máš, je tvůj, žij a měj rád, co je....a vlastně se chci tímhle řešit, že si budu ten život, jak chci já a jestli to v nejbližší pár letech bude stejně tragický, jak si pořídím psa, budu cestovat nebo odjedu do nějaký hájenky na Šumavu a co, tak holt jsem asi nějakej divnej úkaz, na kterýho nikdo nečeká.

Je to pořád o tom stejným, protože lidi se nemění, to už jsem za ten svůj dlouhej život vypozorovala. Asi si udělám nějakej další bucket list. A budu šetřit. Žádný mileniánský latéčka. Radši budu šetřit na hypotéku a na důchod. Holt dospělost.

Artefakty a kreativita

Odjela jsem na pár dní do Rychlebek. Aby se z toho všeho nějak vzpamatovala. Byla jsem nějaká naštvaná a nemohla jsem přesně pojmenovat proč. První den jsem spala 12 hodin, v naprosté tmě, protože si člověk neuvědomí, jaká je mimo Prahu v noci tma.

Pomohlo to, i když neříkám, že celá ta akce byla nějaká extra. Ale motivovalo mě to

abych začala zas konečně fotit a koupila si ten objektiv
abych zkoušela záměrně být kreativní
abych něco dělala a nevymlouvala se
abych ještě někdy někam odjela

Uvědomila jsem si, že asi nechci pracovat v neziskovce, protože mě štval ten aktivisickej přístup všech těch lidí. Věřím, že svět jde měnit i bez toho, aniž by člověk každej tejden chodil někam protestovat.

Dál taky jsem se trochu nadechla a zas poznala, že na světě jsou ještě fajn kluci, i když asi i oni jsou zadaný. Ale tak jsem se nakonec osmělila a zašla za tím O. a pak jsme se dlouho bavili o etice fotek a dokumentů a bylo to super. Takže jsem stejná jak kdysi a odvezla jsem si jeden takový malý artefakt.

A dneska jsem jela do Chotěboře a nějak mě to zas nadchlo v tom, že mě hrozně baví pracovat s dětma a tak se mi v hlavě točí to, jestli bych nezkusila od září učit. Jsem v tomhle dost nerozhodná, protože mi přijde, že ta zábavná část učení možná není ani polovina z tý celý práce a nedokážu odhadnou, jestli mi to za to bude stát. Zvlášť po těch praxích, který vlastně nebyly žádný terno.

Ale tak uvidím. No nic, jdu se začít učit a snad zítra doženu všechny resty.

Ticho

Když jsem loni bydlela měsíc na Španělský sama, tak jsem i několik dní v kuse s nikým nemluvila. Vlastně je to hrozně zvláštní, ale já si na tu samotu zvykla a už mi po těch letech nevadí. Teď budu taky několik dní z ticha. Vlastně dneska jsem se jen holky v knihovně zeptala, jestli je vedle ní místo. Seděla jsem dneska v knihovně, byl tam můj spolužák, s kterým jsme se tam potkali už včera, tak jsme na sebe tak soucitně kejvli hlavama. A pak odpoledne přišel nějakej chlápek, co si sedl vedle mě, zapojil si počítač, otevřel deštník, položil na stůl a takhle tam pracoval, vedle mě pod deštníkem. A já se fakt držela a skoro to vydržela, ale ty lidi naproti se teda smáli dost nahlas. Ale může si za to sám.

Jinak vlastně pořád nevím, jestli to stíhám. Pořád mám všechno dost na háku. Dneska jsem několikrát byla na pokraji svýho psychickýho zhroucení. Nesnáším, jak na to člověk musí být sám. Ale včera jsem se stavila v NTK na jednom zeleným pivu. Teda vlastně na dvou, protože na jedno se přece nechodí. Ale byly aspoň malý. Ale četla jsem dneska v jedný knížce, jak máma učila svýho syna objímat. "Pořádně mě chytni a pevně drž! To se musíš naučit! Až budeš mít svojí ženu a ona bude potřebovat obejmout, musíš to udělat pořádně, aby cítila tvoji sílu! Aby se cítila v bezpečí,..." Taky bych teď tak nějak potřebovala obejmout. Dřív jsme tomu říkaly rádio.

No nic, musím přestat prokrastinovat. Dala jsem si teď na pár hodin pauzu, tak musím zas začít. Abych ještě něco udělala. Abych se zítra vykopala včas a zbylo na mě v knihovně ještě nějaký místo.

Tak se mějte parádně a užívejte Velikonoc.

Koupila jsem si dneska pro radost tulipány, tak snad co nejdřív vykvetou :-)

Přišlo jaro

Míň jak měsíc.

Still underwater.

O víkendu jsem si dovolila plavat na znak a koukat se, jak je hezky a jak může být hezky. Dát si pivo, blbnout, hrát piškvorky. Bylo to fajn, i když ze soboty jsem nic neměla. V některých věcech se ze mě stává fiflenka a zároveň končí takový ten bezstarostný mladiství život, kdy je jedno jak dlouho člověk spí, co a jak jí apod.

Ale k víkendu. Stává se mi to pravidelně, když vyjedu občas na nějakou neoddílovou akci. Že pak má člověk najednou motivaci dělat víc, angažovat se víc. Vždycky nevěřím, jaký jsem měla kdysi štěstí, že jsem se toho stala součástí. Že ty mladý, angažovaný lidi mají v sobě takovou vnitřní energii a motivaci nikdy nezastavit, posouvat věci dál, neustále zlepšovat apod.

Pak taky ta moje slavná teorie o igelitce, a o tom, že se skautama je mi prostě dobře, i když i oni jsou kariéristi, sobci atd.

A pak taky to, co se stalo poslední dobou a ani nevím, co k tomu vedlo. Možná to vedení oddílu, TEREZA, diplomka, kdo ví, ale stala jsem se najednou sebevědomější, schopná udělat si racionálně názor a stát si za ním, vědět, že to dělám dobře. Jsem za to ráda a je mi líto, že to přišlo tak pozdě. Bohužel to neplatí ve všech oblastech a v nějakých to snad ještě přijde. V těch mi přijde, že se člověk pořád nemění a je pořád stejnej poseroutka jak v 15.

Ale zároveň mě to přivádí k oddílu a tomu, jak ho vedeme a co jsme řešily s Káčou ve frontě na řízek. A obecně o tom, jaký nějaký momenty ve mně ten sněm taky zanechal. Že pořád to děláme dobrovolně a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Někdy trochu na hraně toho, co je legální, ale to se snažíme co nejvíc pojistit. Zároveň mi přijde fér, že ty oddíly fungujou jinak. A jako skeptikovi mi přijde, že někdy těm dětem nejvíc dá to, že jsou spolu, že jsou v přírodě, že se jim někdo věnuje, že se snaží spolupracovat, mít se rády navzájem. Mně vlastně ten skauting dal to, co mi nedali naši, protože ať ne mám ráda, jak je mám ráda, a ať s nima teď mám vztah, jakej s nima mám vztah, tak k tý výchově mám pořád dost připomínek a pořád myslím, že mě od určitýho věku spíš vychovala Káča a pak já sama, než že by to byla až taková jejich zásluha.

Asi jakožto srábotka tu nebudu psát víc, ale přijde mi vlastně neskutečný, kolik moci má osoba vůdce a kam může skupinu 40 lidí posouvat. Zároveň mi přijde, že lidi, který už z tý reality odešli by měli možná víc respektovat tu organizaci, a to co jí trápí. Ale možná to vlastně pojmenovat  Fo., který řekl, jak je z nás cítít to, že nás tam Káča v tý Třeboni nechala. A já si vlastně pořád připadám tak trochu ublížená a ukřivděná, že jsem v tom teď byla nechaná podruhý, protože z toho oddílu pro mne zmizelo to, proč jsem to ty celý léta dělala. A zbyl takový ten pocit bezmocnosti a toho, že je na to člověk sám, v Třeboni bez vazeb na jakýkoli jiný oddíly, protože ty vazby obecně mi prostě nikdy nešli.

Vlastně tohle mělo bejt pozitivní, začala jsem pozitivně s dobrou náladou, a skončilo to tak, že tu sedím nasraná a smutná. Z toho, jak je člověk ovlivňován jeho osobností a jak se přes nějaký věci hrozně těžko dostává a někdy si to zase hrozně dělá sám. Vzpomněla jsem si na rozhovor s Bobem, kdy jsme každej musel mít povinně hodinovej rozhovor s naším šéfem a já tam tak hrozně nechtěla, protože mám trochu strach z autorit a lidí, se kterýma jsem se nikdy nebavila. A nakonec to skončilo u toho, že jsem tam byla snad i dýl a srovnávali jsme vedení TEREZY a skautskýho oddílu a to, jak se vede organizace introvertovi. Tak jsem si uvědomila, jak je to pravda, že i takových pozicích lidi jako já jsou. I když s tou svojí osobností jsem vlastně pořád navážkách, mezi tím mým introvertem a extrovertem, i když bych řekla, že se ve mě tyhle prvky dost tlučou.

Tím jak teď většinu času trávím sama, ve svý hlavě, tak o těch věcech prostě hodně přemýšlím, o sobě, o tom, co bude, až to skončím. O tom, že je člověk už docela dosáhl a čeho vlastně dosáhnul. A vlastně proč musí věcí dosahovat jen kvůli ostatním a proč si prostě v životě nemůže dělat věci, který ho baví a neohlížet se na ostatní. A jak mít život kompletní a spokojený. Jak být spokojený, nemuset na nikoho brát zbytečně ohledy, ale zároveň nebýt sám navždy. Protože věřím, že k tomu člověk trochu zahořkne. A pak jsou i ty lidi, co byli celej život sami a to by mě zabilo.

Mělo to bejt o sněmu a byl to o životě. A je pořád o těch stejnech shitech jako vždycky. Teď jsem se trochu nadechla a musím to doplavat do konce. Nesmím to vzdát, ale s tím mívám občas problém, že věci vzdávám.

Ještě bych toho napsala víc, ale vlastně jsem se tím psaním na sebe a všechno okolo nějak naštvala. tak radši končím.

Ach jo

Rádsetoulal

Jen jeden rychlý příspěvek, o tomto příjmení, který jsem dneska objevila a zamilovala se do něj. Protože to je nejlepší příjmení na světě a fakt mě baví, jak ty příjmení kdysi dávno vznikaly. A tak bych se taky ráda toulala. Ale asi bych se nechtěla jmenovat Rádsetoulalová, to bych si to pak nechala asi jako Káča nebo Emma Smetana v mužský formě.

A pak taky Vojta Kotek, který na mě pořád čeká, s karmou a lososem, protože jsme si souzeni.

A pak taky MŠ, který čeká, až mu pošlu ten svůj výtvor.

When you kinda give up

Sedím tu na posteli a nevím, dneska jsem byla velmi neproduktivní a nevím co s tím. Člověk je v takovým začarovaným kruhu, kdy ho ty věci jako deadline nebo každej email od MŠ stresujou, a tím nedokáže dělat nic dalšího. Nechci ani počítat za jak dlouho je konec.

A navíc jsem teď trochu na mrtvým bodě, protože nevím co dál, a to jsem chtěla za víkend napsat návrh analytický části. A udělala jsem prd. Celý odpoledne jsem kódovala rozhovor v atlasu a zjistila, že ta debilní trial verze má sice 50 kódů, ale jenom 100 citací, což je jako prd, takže celá moje dnešní aktivita byla k prdu, A to si člověk v týhle fázi nějak nemůže dovolit. Tak teď zvažuju co dál. Na druhou stranu jsem po dnešním sledování tutoriálů tak trochu pochopila, o co tomu programu jde, a asi budu schopná to nějak replikovat ručně. Ale bude to, jako když budu radši prát na valše, protože pračka je na mě moc složitá. Nevím, jestli to stihnu, ale motivace dokončit tu školu co nejdřív je fakt silná.

Jen mi trochu chybí pozitivní motivace v mým okolí. Ostatní už to maj buď napsaný a nebo půjdou až v září. Tak je to takej boj s větrnými mlýny a člověk se nemá s kým hecovat. Třeba s Maruškou, která má dost podobnej výzkum co já, ale má od urrlabu tu licenci, tak to je pak něco jinýho. Ale jestli to dám, tak pak budu moct říct, i v dnešní době jsem vyprala 13 praček na valše. Jen nevím, jak z toho budou nadšený u obhajoby.

Ou je.

Vnitroblock

Napadla mě taková metafora s vnitroblokem, ale nemám čas a sílu to vysvětlovat. Ale who caros.

Restless...taková poslední dobou jsem, že nikde nedokážu být dlouho, protože po hodině začínám přemýšlet nad tím, kolik času promrháván a mohla bych ho věnovat diplomce. Už od léta. Fuck.

Obsessions, který mi pomáhají to psychicky přežit...

Jako já nechci vypadat, jak nějakej věcnej stěžovač, typu, že všichni řeší maturitu, jako by to byl největší deal a pak jdou na vejšku a píšou seminárky a to největší deal, pak přijde bakalářka, což je big deal, ale všichni říkaj, že to vlastně nemusí být tak dokonalý, protože je to přece jenom příprava na diplomku. A pak člověk píše diplomku, zabere mu to rok a stejně to je málo a je to tolik práce a vypětí, že jsem včera stála pět minut před chladícím pultem v obchodě a přemejšlela jsem, co chci. Velkej bílej jogurt, a pak stojím před máslama. Co jsem to chtěla? Jo bílej velkej jogurt. Pak se přesunu před smetany. Jo, jogurt, aha, to nejsou jogurt. Co jsem to chtěla - jo velkej bílej jogut. Ok, zvládla jsem najít jogurty a pak mi aspoň minutu trvalo, než jsem identifikovala, kterej je velkej. Ou je.


Love doesn't disciminate between the sinners and the saints, it takes and it takes and it takes and we keep loving anyway. We laugh and we cry and we break and we make our mistakes.
Death doesn't discriminate between the sinners and the saints, it takes and it takes and it takes and we keep living anyway. We rise and we fall and we break and we make our mistakes.
In the eye of the hurricane
there is quiet 
for just a moment 
a yellow sky.

There are moments that the words don’t reach

There is a grace too powerful to name

We push away what we can never understand

We push away the unimaginable

Depresivní 2.0

V sobotu jsme měli projektovej seminář globálního rozvojovýho vzdělávání a na začátku jsme měli jako ice-breaker aktivitu, kdy jsme si měli stoupnout na škálu podle toho, jak jsme spokojeni se současným stavem světa...nebo něco podobnýho. A tak jsem se zvedla a šla si suverénně stoupnout na ten nejvíc negativní pól a čekala jsem, že tam budou všichni. Ale nečekaně jsem tam s Jitkou, Andreou a Čápem stála sama. Všichni byly na druhý straně nebo neutrálně uprostřed. A protože jsem stála nejdál, tak se mě Tereza zeptala, proč jsem si tam stoupla.

A já, že jsem teď hodně znepokojená z geopolitickýho vývoje světa. Koupila jsem si minulej tejden Respekt a jsem tím hodně otřesená, když vysvětlovali, co všechno Trump může na světě podělat. A taky, jak se rozpadá EU a roste nacionalismus. A mě z toho bylo úplně zle. A pak jsme tam s Jitkou a Andreou nevěřícně poslouchali ty protiargumenty, jako že jsou rádi, že žijou v Čechách v týhle době a jak na světě dobře a tak. Pfff. Tak nevím co s tím, protože bohužel podobných lidí je většina. A teď co s tím - odstěhovat se někam na divočinu a neřešit to anebo se právě naopak snažit šířit osvětu a bojovat proti tomu?

Pořád přemýšlím, co budu jednou dělat. Dream big.

A taky jsem nemocná, na smrt. To byl teda skvělej nápad jít v pátek běhat.

vtip na závěr - co chtěla Ivanka poradit?

Do června ode mě nečekejte žádný pozitivní příspěvky

Bude to jen samá deprese

Třeba dneska ....byla jsem v práci, pak jsem zdrhla jsem ze semináře ve 3, šla jsem do knihovny, koupila jsem si kafe, dočetla jsem tu knihu o zakotvený teorii a byla vypsychlá, že vlastně, když už konečně chápu, co to je a jak se to dělá, že na to dva měsíce fakt nestačí a možná mi mohl Š. říct dřív, že je potřeba si to přečíst, protože až dneska jsem zjistila, že ty rozhovory dělám špatně, páč jsem si všechny domluvila na příští týden a ono se to má nejdřív okódovat, aby člověk věděl, na co se jich ptát, což fakt nestihnu. Tak jsem z toho byla vypsychlá, šla nakoupit do Tesca, kde bylo lidí jak na***** a já byla tak mimo, že jsem si na samoobslužnejch chtěla koupit cibuli a pořád ji hledala v pečivu. Tak jsem si řekla, že jsem fakt mimo. Tak jsem jela tramvají  a bylo tam lidí, jak na*****, a já čekala, kde všichni vystoupí, páč jsem pochybovala, že jedou všichni do Vršovic. Tak vystoupili na Krymský. Tak jsem dojela domu a přemejšlela jsem, že jak jsem vypsychlá, tak jestli nepůjdu běhat, abych se z toho vyběhala. Tak jsem šla, ale oblíkla jsem si svoje fešný běžecký legíny. Jenže, když jsem si je oblíkla a zjistila jsem, jak jsem hrozně ztloustla, během tohohle mezidobí, tak jsem se tu málem rozbrečela. Tak jsem si řekla, že fakt musím jít běhat, i když to asi nepomůže. A venku jsem se skroro zas rozbrečela, protože zmizela všechna moje fyzička a já nedoběhla ani k tý blbý nemocnici a jen jsem celou dobu přemejšlela, jak tyhle za****** kila budu schazovat a kde získám zpátky tu za****** fyzičku. Tak jsem doběhla domů, udělala si večeři a pak jsem chtěla přepisovat ten rozhovor. Ale to jsem se málem rozbrečela zas, protože za a) byl v tý kavárně takovej hroznej hluk, že spoustu věcem nerozumím a za b) mám z toho běhu nebo nevím z čeho zalehlý uši, což možná přispívá k tomu, že vůbec nerozumím tomu, co ten chlápek říká. A tak na to kašlu a jdu spát. Stejně ráno musím brzo do práce.

Ou je

Vlastně původně tenhle článek měl bejt o hudbě, která je teď jediná pozitivní věc v mým životě a na čem teď ujíždím, a jak poslouchám hip hop a tak, ale nějak se to zvrtlo.
Tak aspoň napíšu dvě hlášky
why should a tiny island across the sea regulate the price of tea?
ten-dollar founding father without a father

Tak třeba jindy

Jdu spát

He promised to love his bride every day and to protect her...

...except for when she doesn't want to be protected

Přijde mi, že v posledních 14 dnech žiju v nějakém paralelním světě, kdy žiju životy jiných.
Imaginárních postav.

Bojím se budoucnosti, dospělosti, rozhodnutí, toho, co bude, až budu velká, biologických hodin, samoty, koček, nejistoty, nespokojenosti.

Přemýšlím o tom, co chci dělat, až to skončí. Jak si udržet cestování, život, práci, ale zároveň nebýt samotář. Jak mít práci, která mě naplňuje, posouvá a baví. Ve který jsem dobrá a vyplatí se v ní to, že jsem 7 let studovala, co jsem studovala.

Přemýšlím, jak stihnout ještě tolik věcí než budu mít rodinu a jestli vlastně někdy budu, protože kočky.

Přemýšlím, jak se nevyhýbat lidem, protože se s nima nechci bavit o tom, že pořád studuju a nevím, co se mnou jednou bude. A že ještě nejsem holka na vdávání. Jak si dokázat v očích obhájit to, že žiju dobrej a spokojenej život a stát si za tím a myslet to tak.

Přemýšlím, jak toho hodně dokázat a být spokojená. Posouvat se, nebýt šedá myš, co pluje s davem. Být dobrá. Mít nějakou krátkodobou vizi, a ne nalajnovanej život. Mít pár met, ke kterým budu směřovat, aby se můj život začal přirozeně formovat.

Přemýšlím, jak nebýt sama a žit. Jak nebýt jen ta, co lidi trochu znaj, ale vlastně nikoho nezajímá. Nebát se projevit, a stát si za názorama. Umět si je udělat a umět je vysvětlit a obhájit před ostatníma. Aby mě lidi brali a ne, aby odcházeli, když zbydeme někde one on one.

Přemýšlím, jak na to nebýt sama. Sdílet s někým radosti a strasti a život. Nejen abych se zavděčila rodině i přátelům, který se na to pořád ptají, ale hlavně sama sobě, protože si to zasloužím. A jen kvůli tomu, že mi trvá dlouho se k někomu dostat, tak nikdo nečeká. Lidi mizí a nemají zájem a mě to mrzí. Protože je o co stát, protože za to stojím.

Tohle byla taková niternější zpověď toho, jak mi teď je. Pomáhá to mě. I když přemýšlím, jestli tyhle věci pouštět takhle veřejně, protože mě vlastně vždycky hrozně zarazí, když mě někdo odzbrojí tím, že o mě ví něco, co je na internetu. Připadám si vlastně pak taková nahá, i když si za to můžu sama.

Poslední dobou

budu potřebovat nějaký úniky

purrfection

my new crush

and again and again and again

get yourself a life

Club isn't the best place to find a lover

Koupila jsem si ředkev a přemýšlím, co s ní.
Roztál sníh.
Musím jít uklízet.
Přestala jsem dodržovat všechny svoje předsevzetí.
Underwater.
Včera večer jsem vůbec nic nedělala.
Četla jsem článek o ženských, který si v 50 uvědomily, že jim ujel vlak.
Gruzie
Kéž by mi co nejrychleji dorostly vlasy, ať můžu mít nějaký normální účes.
Chtěla bych jít na koncert Eda Sheerana, so much.
Year 2016 wasn't good.
Těším se do přírody.
Poslala jsem vedoucímu teoretickou část diplomky.
Ztratila jsem špunt na sluchátko.
Mám rýmu.
A bordel na stole.
A v životě.
Musím jít pracovat, vzala jsem si dneska home office a ještě jsem nezačala.
Zas se mě ptali, co chci jednou dělat za práci.
Už mám zas roupy a někam bych jela.
Strong, independent woman.
Chtěla bych nějaký zvíře, ale když Bzííí nechtěla žížalky, tak to asi nepůjde.
TEREZA mi bude jednou chybět. Jako vzor toho, jak může vypadat skvělá práce a pracovní kolektiv.
Ještě 4 měsíce.
Amen

Už jdu fakt něco dělat.

Nový rok a girlfriend syndrom

Samozřejmě, že mám tenhle rok nekonečný množství předsevzetí, páčko mám pocit, že to se mnou jde trochu do kytek a vážně se sebou musím něco začít dělat. Těším se, až si koupím nový diář. Nový rok. A napíšu do něj ten neskutečně dlouhej seznam věcí, co budu dělat od května.

Vánoce nebyly moc dobrý, leč jsem je chtěla trávit nad diplomkou, tak se to moc nepovedlo. Nějak se k tomu nemůžu dokopat, protože se ze mě stal neskutečněj prokrastinátor na hranici závislosti.

Dneska jsem koukala na rozhovor s Linhartovou. Za a) řekla, že hrozně ráda hrála v Semestru, protože Honza Hofman je její platonická láska. A za b) mluvila o sociálních sítích a závislostech a vlastně řekla docela dobrou myšlenku, že člověk má nějaký nutkání, že mu na těch sítích něco uniká a přitom by se měl zajímat o to, co mu uniká mimo ně, protože to je ten život.

A tohle je jedno z těch mejch největších předsevzetí, jen jsem si ho ještě nedokázala zformulovat.

A ten girlfriend syndrom je taková věc, co mě trápí, vlastně celoživotně. A taky nevím, jak přesně to pojmenovat. Ale dejme tomu, že vám někdo přijde sympatický a člověk v mojí situaci už je skoro jak Brigdet Jones, že po jednom setkání už je skoro ve svatebním. A hle - má přítelkyni. A tak zas nic. A tak vlastně právě nevím co s tím. Možná kdyby měli na sobě něco, podle čeho se pozná, že nejsou volní. Že by se s nima vlastně člověk rovnou nebavil, protože ví, jak to končí. Protože takhle má pocit, že na světě už svobodní mládenci nejsou. Že jsou všichni šťastně zadaní už od střední školy. Napadá mě anglický slovo spinster. No a tak tohle mě v mým hodně omezeným sociálním životě hodně trápí a nebaví a nepřijde mi to fér.

A to je asi vše

Pěknej novej rok plnej dobrodružství, protože bez něj to nejde.