Z toho, že nevím, co dřív, ale přitom nejsem schopná nic udělat, vstát, jít spát. Asi potřebuju zas vypadnout odsud, nějak mi to tu nesvědčí.
Dneska jsem si posteskla, že už chci léto a aby ta škola byla za mnou. Tak mi mamka řekla, že v létě zas budu chtít říjen, abych mohla jít do školy.
Obdivuju ty lidi, který třeba už chodili s 10 lidma a víc. Mně přijde unreal si sehnat aspoň jednoho. Ale možná to nikdy nepřijde.
Nevím, co se Silvestrem, ani jedna možnost nějak moc nevábí.
Včera mi babička řekla, že vypadám jako naše Ivanka, dneska zas. Někdy nevím, co dělat.
Dneska se mi vybavilo pár okamžiků mého života. Nejdřív, když ze mě Mikešová udělala počůránka, tak se mi vybavilo dětství a moje noční sny, kdy jsem konečně našla ten záchod, sedla si na něj a pak zjistila, že to byl jen sen.
Taky se mi vybavilo pár okamžiků, kdy jsem měla tendenci starat se a zachraňovat ostatní. Pár maturáků a akcí, kdy jsem za někým zašla a řekla, jdi tancovat s.... Jednu noc, kdy jsem někomu řekla, zítra se rozejdou, tak se o něj postarej. Pár okamžiků, kdy jsem někoho udobřovala. Několik konverzací o vztazích a budoucnosti. V posledních době pár rozhovorů, který začínaly - já bych vám to hrozně přála, ale...
A tak přemýšlím, jestli mi opravdu tolik záleží na ostatních nebo je to jenom alibismus. Nebo čekání na to, až to někdo udělá pro mě. Ale snad to první. Ale bohužel v určitých věcech, co se vztahů týče nejsem odborník, ale teoretik.
Taky řeším nějaký osobní dramata. Ale člověk si za to skoro vždycky může sám. Poslední dva dny přemýšlím nad definicí toho "milovat někoho" a dneska za pomoci ségry jsem to rozlouskla. Nebo spíš jsem se nad to povznesla, protože ne vždycky to jde takhle škatulkovat. Některý vztahy prostě jsou bez toho, aniž by se musely nějak pojmenovávat. Takže nemiluju ho.
Dneska mi hrozně zlepšili náladu naši psi, vždycky když je vidím, tak si říkám, jestli si mě pamatujou a vítají mě po dlouhý době nebo by takhle skákali po každým.
Jsem fakt ráda, že jsem doma, potřebuju si trošku odpočinout. Už to na mně bylo dost znát.
Ou je.
Nebylo to moc rozumný, ale co, škola bude stát ještě dlouho. Já osobně ji hodnotím pozitivně, po každejch dvou slidech prezentace se kouknu na fotky nebo pustim video s Démonem a musím se smát. Ou je.
Chce se mi spát.
Ou je, Vašek byl fakt hodnej, Honza byl prostě Honza, s Dádou to skončilo jako na všech akcích tohohle semestru a hlavně tam byl Kája, z kterýho jsem tála nejvíc. Ach. A vtipnej byl taky stalker Sokolík, jeho písnička na facebooku a Honza Picek a jeho "moje Kristínka". A Martina tradičně odešla naštvaná a dneska se mnou ve škole nemluvila. Ou je, buď budu muset žehlit, anebo se nato prostě vykašlu, nechápu, za co bych se měla pořád omlouvat.
Jen doufám, že David dodrží, co slíbil, protože jinak s ním už vážně nikdy v životě nepromluvim.
A nic jsem nerozbila, ať mě oviňujou z čehokoli, přiznávám, že nějakej ten pullitřík jsem tradičně převrhla, ale to by nebyla Iva.
Tak asi tak, jdu se učit/spát/kouknout se ještě jednou na fotky.
nejlepší fotka celýho večera, ach
nechápu, proč tady vypadám, že moje brada zabírá půlku mýho ksichtu
a jednoho Démona na dobrou noc, kterej o sobě potom říkal, že je hořkej, ale už si nepamatuju proč
- Který Tě přivede k sobě domů, abys poznala jeho rodiče, ne jeho postel.
- Který Ti neříká, ze jsi "sexy", ale že jsi "krásná".
- Který Ti zavolá zpátky, když jsi to položila...nechápu proč
- Který zůstane vzhůru jen proto, aby Tě viděl spát....to je teda docela creepy :-D
- Který Tě chce ukázat celému světu, i když nejsi zrovna miss.
- Kterému je úplně jedno, jestli jsi časem ztloustla nebo zhubla....ale mně by to vadilo!!!
- Který řekne: "Co si dáš broučku? Já vařím".
- Který Ti dokáže říct, co pro něj znamenáš a že je šťastný, že má právě Tebe..ou je
- Který Tě bude milovat takovou jaká jsi.
- Který Tě představí svým přátelům se slovy : "Tak to je ona"
To je teda sladkej svět.
A jak jsme se se ségrou shodly, tak to v sobotu byla sračka, i když dopo docela dobrý, takový pracovní.
Ale ten Štěpán byl roztomilej, jsem si říkala, že bych chtěla, aby mi bylo taky 16.
Tenhle týden chcípnu.
Že to byl fajn den.
Vlastně skoro jsem nebyla ve škole, jen jsem tradičně "pracovala" v K2 na DPZ a opět dělala chytrou.
Měla jsem fakt radost z tý kavárny, kterou jsem pořádala a přišly všichni (11 lidí), který jsem zvala a navíc všichni pak na konci nadšeně říkali, že to bylo super a že to musíme brzo zopakovat.
Taky mám radost z Biobáru, že to nakonec bylo docela fajn, s Hermionou, Gekapirátama a jinýma modelama, tak to bylo v fajné. Teda jako narváno nejvíc a zase samý fronty, ale tak přežilo se to.
Navíc jsem to zvládla bez faux-paxček, takže spokojenost.
Sice nikdy nic není dokonalé, mohlo to trvat dýl, někdo mohl být menší protiva, s někým jsem mohla mluvit míň, s někým zase víc nebo vůbec, ale říkám si, že není všem dnům konec a příští týden to snad jistí posezení.
Ale vtipnej byl Sexy, co chtěl, abych mu šla na jeho koráb vytírat podlahu a pak teda nabídl pozici managera (mám s ním docela vtipnou fotku), Kamil a jako hák z ramínka, Fanda Ficek a jen počkej zajíci, babysitter Vašek a jeho marine obleček, Dáda s hebkou srstí a lukem a šípem, z kterýho jsme si mohli vystřelit, Honza Sýkora v přiléhavém oblečku spidermana, Tomáš a jeho naušnice a rum a jedno milé gesto, Dan Albert jako Johnny Depp, poblitá holka na záchodě, Pat a Mat etc.
Dneska to bylo taky vtipný, že jsem byla naprosto nepoužitá a protože se mi nechtělo nic dělat, tak jsem šla do školy. Ale stejně jsme místo přednášky šly na oběd, pak si na chvilku přece jenom posedět na uspávače hadů Lipskýho, poslechnout si Číči proslov a pak do takový vtipný kavárny.
Na angličtině to bylo docela vtipný, páč jsem se od září docela rozmluvila. A nejdřív jsme se s Jendou Michnou bavili na téma persuasion tricks a pak se mě zeptal, jak bych někoho pozvala na kafe. A já na něj - ty se mě ptáš, jak někoho pozvat na kafe a pořád jsem nechápala, jestli to je pořád součást toho konverzačního tématu anebo se mě na to vážně ptá. A jak jsme oba byli takový navrdlí, tak to byla docela vtipná hodina, protože vždycky, když jsme dokonverzovali o tom, co jsme měli, tak jsme v angličtině řešili Biobar a jiný věci. Třeba, že nepije kafe. A pak si myslel, že já se ho ptám, jestli se mnou nechce jít na kafe. Prostě jak u blbejch.
A pak tvorba map s Démonem komentující včerejší večer a Tomášem Formánkem, od kterýho by se měl David učit ochotě. Asi mi jednou bude chybět ty noční odchody ze školy.
Za poslední týden tu mám asi tak 5 rozepsaných článků, ani jeden se nepropracoval k publikaci.
Nějak se to mění.
Bzííí o mé sestře řekla, že se stává pěkně nesnesitelná. A já souhlasila. Je děsný vidět, jak se od vás odtahuje někdo, kdo vám byl vždycky nejblíž. Nějak už nezbývá moc společného.
Tenhle víkend jsem domů jela z jednoho důvodu, který jsem nikomu neřekla. A jsem ráda, že jsem tam byla. Čtyři tejdny mi přišlo jako hrozně dlouhá doba, během níž se může spoustu věcí změnit. S o to lepším pocitem jsem odjížděla.
Nestíhám.
Pracovně se třeba blýská na trochu lepší časy.
Dneska jsem si byla kupovat boty a propadla jsem nakupovací krizi, kterou nesnáším. Nesnáším nakupování. Nesnáším sebe samu a konfekční oblečení a obuv.
Dneska jsem chvilku tála.
Těším se na středu, na kafe a pak na kostýmy na Biobaru:-)
A třeba i na ten Mixem, snad tam bude někdo známej.
Zítra budeme konečně slavit advent, tak se těším.
A taky se těším na Vánoce, dárečky, pohodičku doma apod.
Ptala jsem se, jestli život bude vždycky tak hektický, bez zastavení a času na odpočinek?
Prý jo, ale záleží na člověku a jak si to zařídí. Ptala jsem se, jestli jsem se za posledních několik měsíců nezměnila a nestala se víc povrchní?
Prý to takhle chodí, že se vztahy vyvíjí a některá přátelství nejsou udržitelná ve stejné podobě po celý život. Ptala jsem se, jestli je normální myslet na smrt sebe i jiných a nestydět se za to?
Prý je to normální a nejde to zastavit. Ptala jsem se jaká byla moje babička a děda?
Je zvláštní kolik si toho člověk může pamatovat z doby, kdy byl malý. Stejně jako to, jak si budu pamatovat svojí druhou babičku.
Jen takovz kratky vzkazik.
Trochu se mnou lomcuje zklamani a pusa spadla skoro az na zem.
Tel Aviv je jako kdyz jedete do Spanelska k mori. Zaroven je to neco neskutecnyho. Dneska o nem jeden nas pruvodce rekl, ze je restless. A to celkem sedi, poprvy v zivote jsem videla mrakodrapy, navic v jedne ulici spolecne s malyma puvodnima rozpadlyma domkama. Pod kuzi se mi dostal az nejak vcera, kdyz jsme v nem stravili nas volny den. A nejak souhlasim se zbytkem nasi skupinz, ze bysme se sem nejdareji odstehovali. Velkomesto u more, kde se muzes koupat jeste v pulce listopadu. Vsichni tu behaj a cvici ve venkovnich posilovnach. Miluju pristavy a pristavni restaurace, kde muzes sedet venku a davat si rybu. Navic jsme si vcera pujcili kola a jeli jsme odpoledne na vzlet po czklostezce, ktera sevine kolem celeho pobrezi. A pak byl zapad slunce nad more, vitr ve valsech, kolo a ja jen tak jela a pozorovala vsechnz tz lidi, co tam chodili a bzlo to paradni.
Dneska...neco neskutecnyho. Necekala jsem, ze mi z Jerusalema spadne celist dolu. Ale kdo nezazil nepochopi. Z neho narozdil od Tel Avivu sala historie, kazdz misto je svaty, ale nejak me to brala, i kdyz jsem k vire nemela nikdz moc blizko. Najednou jsem se nejak za toho krestana povazovala. Atheist with Christian roots, jak rekl dnes nas pruvodce. a neco na tom bylo.
A tak se mi to tady strasne moc libi, ale...
Prala bzch si tu byt s jinzmi lidmi, pac me zacinaji vsichni uplne neuveritelne stvat. To, jak prek kazdou pamatkou mi kazdy vrazi do ruky jeho fotak, aby mel fotku s ..... Jak kazdej musi mit fotku s akzdou volovinou. Stve me Bara, ktera jde na vsechnz mista, kterz si vzberu na foceni. Ktera musi mit kazdou debilovinu vyfocenou. Stve me, ze ty lidi proste jen nekoukaji na to, co je kolem nich.
Takz me stvou tz vecery, stve me, ze tu neni nikdo, kdo by chtel delat podobny veci jako ja. Stve me, ze vsichni porad resi, ze nejdeme do Betlema, i kdyz bz to proste pro ty Zidz mohl bzt problem, pac je to na Zapadnim brehu a proste neakceptujou program, kterz pro nas je. Vcera to bzl des.
Takze to ma svoje pro a proti.
Presto je strasne zajimavy nebyt v evropsky, ale presto Zapadni zemi, kde je neco stejny, ale hodne jiny. I lidi, teenageri, skauti, jidlo. vsechno, co jsem tadz zkusila, protoze jsem poprvz mohla proste proniknout do toho kazdodenniho zivota a ne jenom chozeni po pamatkach. Je to tady uzasny a inspirujici.
Mejte se v Cechach aspon zpolovinz tak proslunene jako ja.
Shalom
O tom, že jsem hrozně dlouho nemluvila se svojí ségrou, i když jsme teď na stejném patře.
O tom, že bych ráda, aby někteří jiní mluvili a řekli mi, co si myslí.
O tom, že se těším, že na týden vypadnu.
Už toho je na mě trochu moc.
Dneska jsem potkala v tramvaji Adama a řekl, že vypadám nějak vyčerpaně.
Tak si nějak přeju, aby už bylo o měsíc pozdějc. Já měla za sebou Izrael, měla vyřešenou bakalářku, hotový všechny debilní úkoly a prezentace a aby se tak nějak zapomnělo na to, co se dělo. Nesnáším ten pocit, který už jsem měla tolikrát. Když si člověk musí představovat to nejhorší, co se mohlo dít. A ono se dělo. Ou je, ale každý je tak trochu svého štěstí strůjce. Mám takový neblahý pocit, že období who caros pomalu končí. Myslím, že nejsem člověk, kterej by takhle ve skutečnosti dokázal žít. Navíc, a teď zním teda fakt uboze, ale fakt si potřebuju někoho najít. Ale nějak jsem mimo správný okruhy a nikdo mě nebere jako holku. Ale prostě to je věc, jaká ve skutečnosti sem. Závidím Kristině, já bych někoho, kdo mě bude chtít nosit na rukou, taky chtěla :-)
Ale uvidíme.
Nicméně to byl asi nejdivočejší silvestr, co jsem kdy zažila. Jen mě zajímá, kde zkejsnu 31.12.
Vlastně se mám dobře, jenom mi přijde, že jsem na všechny protivná, ale tak co.
O víkendu to bylo fajn a sranda a jsem ráda, že s náma byla i Bzííí, tak doufám, že si to užila. A taky mě trochu mrzí, že nás mohlo být víc, ale to možná jen z toho hlediska, že strašně nerada něco pořádám, když si pak všichni myslím, že vím něco víc. Ale vlastně v rámci mezí se to i pod mým organizováním docela povedlo, Saša pobavil, výlet se povedl, sobotní večer byl díky Sašovi vtipný, mám plakát Nebe a poznali nás (teda aspoň Hipa), tak co víc si přát.
Neděle byla taky pěkná, potkali jsme se na hřbitově, nadlábli se u Vaška a pak na výlet na Ameriku (a dostali jsme se i dovnitř) a pak i kolem. A večer pak u Olgy s Ondrou a Martinem a jejich manželkami a rozmazlenými dětmi. I když Kristýnka byla roztomilá, když řvala, že se nebojí a hned se běžela schovat za svojí mámu. Ou, to jsou ty chvíle, kdy si člověk říká, jestli je to fakt za to stojí. Přijde mi, že se Martin hodně změnil k lepšímu, tak jsem za něj i za Gabrielu ráda. Prostě jsem ráda za svojí rodinu.
A pak pondělí, kdy jsem toho stihla mega moc. Kromě promoce (radši no comment), jsem stihla ještě geografickou prohlídku s Perlínem, kde jsem byla za hlavního fotografa, pak jsem se jela navečeřet na kolej a pak na promítání fotek do Loděnice. A to bylo moc fajn. Pak mi je vždycky líto, že jsem celý léto jen zaprdelkovaná ve Hlíně. Ale byla to sranda. Pak jsme se sebrali a odjeli na Staromák na koncert Lucie - bylo tam hafo moc lidí, ale byla to Lucie, tak to za to stálo. I když škoda, že nehráli Chci zas v tobě spát. Ale Vaškovo procítěné Jsem skoro panic to celkem kompenzovalo. A pak jsme jeli ještě pokračovat do Loděnice....
V úterý jsem ráno vstala, nasnídala se, ale když jsem se měla začít šikovat do školy, tak jsem dostala nějakou děsnou krizi osobnosti, tak jsem šla zase spát.
Ve středu jsem šla na zkoušku sboru a bylo to parádní. Takový hrozně energický a pohodový. Že vlastně si mezi takovýma lidma člověk uvědomí, jak se někdy strašně a povrchně chová. Ale nevím, jestli tam budu chodit. Uvidíme.
A dneska jsem šla do školy až od 14:50. Ale vlastně jsem celý dopoledne jen dělala domácí úkol na DPZ, ani nepočítám kolik jsem nad tím tenhle týden strávila času. A pak jsem si uvařila dobrý oběd, tak jsem byla hodně spokojená. A ve škole to šlo, jen mě pak na Tvorbě map dost vytáčel Démon, který tam minule nebyl, takže si od někoho zkopíroval databázi, a pak jen tři hodiny v kuse mlel. Až mě z toho začala bolet hlava. Příště si sedám do té místnosti, kde nebude on, protože se na to vůbec nedá soustředit. A pak cestou ze školy jsem se stavila na chvíli ve Velké geologické a nostalgicky pozorovala prváky a vzpomínala na to, jak jsem já sama měla to slavné školení s OCADem a Jarošem (a oni to měli i s Kloučkem:-)). A se mi ještě nechtělo na kolej, tak jsem si udělala ještě večerní procházku po náplavce a když jsem potom vystoupila na Jiřáku z metra, tak tam hrál orchestr filmový písničky a bylo to parádní. Tak jsem tam stála asi půl hodiny a kochala se. A nejlepší byl večerníček. A pak jsme se večer s holkama koukaly na předvolební debatu a asi už jsem se rozhodla. I když tak nějak nezávisle na tom.
Ok
Ale jinak vůbec nic nestíhám, mám udělanej megadlouhej seznam věcí, který musím udělat a nějak se to nekrátí. Nějak jsem si toho nabrala moc.
A ještě něco, co mi minulý týden způsobilo slzičku v oku
poznal jsem, jak daleko jsem sám sebe dohnal, abych se přesvědčil, že žiju dobře
a před vámi všemi jsem chtěl obstát, obhájit svojí existenci, abych dokázal i tomu soudci ze všech nejpřísnějších, sobě
chtěl jsem křičet, ukazovat na druhé
sebe jsem však tak trochu přehlížel patrně ze strachu, jestli se vám budu líbit takový, jaký skutečně jsem
Ok, momentálně ne, ale je to tím, že jsem za poslední asi tři hodiny měla dvě kafe. Potřebovala jsem se trochu nastartovat, protože za posledních několik týdnů jsem neměla příležitost se pořádně dospat. Vlastně od Obroku, protože pak byly Dobronice, pak škola, o víkendu výprava, pak posezení ve středu, kdy jsem spala tři hodiny a ani o víkendu nic moc. Navíc musím každý den vstávat do školy a další dva víkendy jsou taky zabitý.
Ale je to opravdu problém světa :-D
Taky nemám čas na nic, vlastně pořád něco dělám. Potřebovala bych někam vsunout aspoň dva dny, abych si odpočinula, udělala úkoly, koupila si šaty na promoci, vybrala si a vyřešila bakalářku, ale nějak není kdy. A jediná mamky starost, když volám domů, je, jestli už mám ty šaty. Ne. A asi je neseženu, protože s mojí úžasnou postavou se šaty shání úplně parádně.
Poslední týden byl taky dobrý. Teda řekla bych hrozně zvláštní a výjimečný. Originální. Jen jsem musela přibrat několik kilo. A chtěla bych se naučit nesoudit a neodsuzovat, když jsou lidi šťastní. Možná je prostě fajn spát v teepee, rozdělávat oheň lukem a dřívkem, chodit v bederní roušce a nějaký věci neřešit. Vlastně proč ne. Bylo to bezva.
Pak jsem měla včera asi hodinový rozhovor se ségrou a chytla nějakou děsnou depku z toho, jak se můj život ubírá pořád tím jedním směrem. Nebo vlastně neubírá a několik let stojí na jednom místě. I když měla v jedný věci pravdu. Že někdy není útěk jen negativní. Protože já utekla na geografii a nějak to vyšlo. I když to trvalo dva roky, pomalu jsem se někam zapracovala. A mám radost, že mám konečně i mimotřeboňský kamarády a i kluky. I když uvidíme, jak dlouho tohle bude fungovat, ale doufám, že to bude jenom lepší a lepší.
Přijde mi, že poslední dobou všechno hrozně letí a uteče to tak, že si z toho všeho nedokážu nic zapamatovat. Mám takovej pocit, že je všechno hrozně povrchní a rychlý.
Ou je.
Dneska bylo v Praze blaze. Mám to tu fakt ráda, zvlášť na podzim. Snad budu mít už brzo čas jít ven s foťákem.
Mám novou životní filosofii a žeru ji. A taky ji šířím okolo. Dneska jsme šly takhle s Kristinou z Budějovický na Pankrác a celou cestu na všechno dělaly who caros. Asi založím nový filosofický směr whocarismus.
Dneska už mi bylo o poznání líp, i když po těch pár hodinkách spánku taky vlastně nic moc, ale aspoň po té psychické stránce mi bylo o něco lépe. A to jsem ještě cestou do školy ráno potkala Romana Zacha a o minutu později toho zrzavýho namakanýho kluka z Vodňan.
Včera jsem si volala se ségrou a měla jsem na krajíčku. Ale byla jsem ráda, že mě pochopila. A že to viděla úplně stejně jako já. Někdy nedokážu uvěřit, jak se lidi můžou vůči sobě chovat. Bylo mi z toho fakt špatně. A pak nemám být zaprdlá a nesmělá. Vlastně už ani nevěřím tomu, že by to jednou mohlo vyjít. A ani ty kecy těch, co jsou šťastně zadaný o tom, že to jednou přijde, mi moc naděje nedávají. Já mám svý zkušenosti.
první na mém dnešním random playlistu a nějak přesně vystihla moje pocity a made my day
Pak jsem byla na posezení a nevim, vlastně jsem z toho rozpačitá, ale bylo to dobrý, teda já si to užila, jen se o sebe v budoucnu bojim, protože se znám a vím, že to končí stejně ve 100 % případů. Takže bych si přála nějaký zázračně šťastný řešení, ale nevidím ho. Ale potom k tomu taky můžu přistupovat svojí novou životní filosofií who caros a nehrotit to a žít.
Jinak jsem včera v noci prohrála sázku a budu muset ukázat svůj kuchařský um, tak se bojím :-D
A taky bylo vtipný focení, Sexyho sexy culík, nemluvení s Vaškem, Kiki a její kluci a Démon a jeho masterpiece, jehož jsem byla svědkem. To bylo moc.
Tak se mějte, vy moje kuřátka ;-)
A who caros?!
Ok, tak je to tu zas.
Když se to najednou všechno o 180° otočí a všechno stojí za prd. Když se člověk probudí a nechce se mu vstávat, protože ví, že celej den ho bude něco štvát a při každý volný chvilce na to bude myslet. A bylo to i tím podzimním mlhavým počasím, protože potenciální dobrý momenty byly, ale neplatily. Třeba když jsem potkala Jirku Gráfa a asi za 2 minuty tatínka Vlka. Ale nic. Z plánovaný cesty pěšky jsem nakonec celou cestu jela tramvají, ani Člověk v tísni nezazářil. A ani to, že mám největší štěstí na světě a konečně mi něco vyšlo, mě nějak nebere. Snad se to zlomí. Teď jdu posedět, tak snad aspoň to bude dneska za něco stát.
I když jedna prkotina mi docela náladu zvedla, teda vlastně dvě. Nejprve moje válcový zobrazení, které opět visí jako ukázková mapa na nástěnce pro prváky. A taky Nesmělá v Lucerně, trochu... made my day.
Přijde mi, že jsem se změnila. Z Dobronic jsem přijela děsně rozjetá a doufala jsem, že to vydrží co nejdýl. Mít ukecanou náladu, nebát se ničeho, kéž by to ještě nějakou dobu nevyprchalo. Myslím, že by mi to hodně pomohlo.
Taky jsem na chvíli ucítila děsnou potřebu nebýt skaut. Nežít podle očekávání, že skauti nekouří, nepijou a mluví slušně. Nějak mám dost těchhle předsudků a potřebuju se trochu vyřádit. Být na chvilku zlá. Nic nedělat.
Jen se bojím, že toho budu jednou litovat, toho, jak se teď chovám. Protože si nedokážu vzpomenout na důvody, který mě vedly k tomu být Mirek Dušín. Mám v týhle době problém rozlišit mezi dobrem a zlem a udržet si nějaký základní hodnoty.
Musím to zvěčnit co nejdřív, dokud mám z toho ještě pozitivní náladu a dokud si něco pamatuju.
Bylo to parádní, jak jinak, jako cokoli, co se stalo v září. Teda aspoň takhle zpětně viděno. Sám Novák o Dobronicích napsal, že to je ... extrémně náročný kurz, kde není ani vteřina osobního volna. V dnešní terminologii sportovních aktivit lze kurz charakterizovat jako sedmidenní survival. No, jak řekla Martina, byl to spíš survival pro naše játra a peněženky. Přemejšlím, jestli jsem se tam vůbec někdy zapotila, ale zase to nebylo úplně proflákaný.
Byla to paráda. U Bechyně, kde to znám, páč Karlovka má takový prapodivný zvyk postavit si sportovní areál v bezprostřední blízkosti nějakého našeho tábořiště. Bylo to u řeky, v přírodě, v chatkách, kde nebyla zima, i když jsem nejdřív byla pěkně naštvaná, že zas bydlíme úplně někde jinde než ostatní, tak to zas tam moc nevadilo, protože nám aspoň všichni záviděli, jaký to tam máme a navíc tam s náma mohla bydlet Kristina.
Byli jsme na kolech (několikrát), na vodě, hráli voley, badminton, tennis (tudududu), soft, stříleli z pušky, "běželi" noční orienťák, .... Večery se trávili buď v hospodě, u ohně anebo v klubovně.
Nejdřív mě to moc nebavilo, v porovnání s Řeckem a Obrokem. Ale vlastně na konci se to vyrovnalo ostatnímu, možná od té doby, co přijela Kristina. A bylo to fajn. Jako největší pohoda, kdy člověk nic nemusí, jde si jen třeba něco zahrát, nemusí nic řešit, večer si někde sedne a buď zpívá nebo si povídá.
I když ne všechno bylo tak skvělý. Jako např. moje sociální fobie z cizích lidí. Moje zaseknutost, pokud jde o kluky. Ta rána a všechny dny, kdy mi vlastně nebylo úplně dobře, zima, mokro, zakouřený a smradlavý oblečení. A hlavně Martina, která mě začala tak v půlce tejdne neuvěřitelně vytáčet a pořád to nepřestalo. A i když mě vlastně na jednu stranu hrozně mrzí, jak jsem se k ní chovala, tak na druhou stranu jsem asi zlá a jinak to s ní nešlo. Nebo jsem si to aspoň omlouvala dobrým úmyslem. Ale to nemá cenu řešit na tomhle blogu.
Tak jenom ve zkratce
hrozná zima po večerech - vtipný kuchaři, co na nás vždycky počkali s otevřeným okýnkem - kormidelník Novák a poslední jez - Jaroušek a Zálesák, z nichž ani jeden nevypadal na svůj skutečný věk - cesta autem do Tábora s Tomem a Honzou - cesty do a z Dobronic v noci - seníky - lezení v Táboře - hrozný kopce - jablka a vyřezávání píč - neustále někde zašití čtyři mušketýři a Monsieur Arogant - chrápající Ludvík - u Dády na chatce - moje pády a všechny kalhoty špinavý - hodinový monolog se Zálesák, co se do mě platonicky zamiloval - hranolky na náměstí v Bechyni - Novákovy bitches - Démon a sjíždění jezu pozadku ve vestách - chemikář Kuba a raněné ego - Bc. - skaut a skautka přikládají do ohně - I wanna see your pussy right now/býk už se v ohradě vzpíná...éj/malování, vzdušnejch zámků - doprovázení se na chatku s Kájou a Kiki - piškvorky na Démonově břiše - teologové a jejich husitská vlajka etc.
Jenom tak narychlo sepíšu něco, protože se bojím, aby to nepřebily Dobronice, tak aspoň něco krátkýho.
Nevim, co napsat, protože si to potřebuju trochu doprožít, ale asi není čas.
Bylo to super, i když počasí na prd, ale potom, co jsem přidala zázračnou žlutou a supertajnou membránu do bot, tak to bylo v cajku.
Bylo fajn bejt servis, nemuset řešit jídlo, nemuset se účastnit některých programů, ale zase mít možnost, se dostat, kam se chce.
Ale tak aspoň pár nejvýznamnější postřehů a okamžiků:
mokro a bahno všude, večerní a noční ziminky
servisáckej stan, kam jsme natajňačku vodily holky a trávily podezřele hodně času otočený směrem ke dveřím
moje skupina retardů F v čele s králem retardů Lachtanem, který se čím dál víc podobal Špalkovi
neskutečné množství dvojníků
naši kámoši Kačka, Libor, Vendy, ta holka z koncertů, co na všechny pořád šahala a asi tak 100x nás pochválila a mnoho dalších
Voldemort a would-be rande se Žížalou a taky jeho náhodná objevení na místech, kde byly holky a on si to mohl předem zjistit :-D
naše vysoké pracovní nasazení
spousty známých lidí, Skrypta, Hanka z Pavučiny
první večer v hospodě a dvojčata, co nás potom zdravila
dvojčata, co jeden z nich vypadal jako kopie Vlka
vtipnej kuchař, co neuměl nandat málo jídla
trabantem přes jižní Ameriku
SOSka, Flusač, Zajda a Už to není, co to bejvalo
děsnej moderátor Bohumil Švarc ml
super koncerty - Raw Deus, Helemese, Voxel, Nebe
a pak hlavně moje druhá lesba do páru, se kterou jsme tvořily nerozdělitelný pár a odháněly jsme úspěšně všechny kluky, kteří se s námi pokoušeli bavit a pak víckrát nepřišli...a bylo to s ní super, fajn, sranda největšího kalibru a tak ;-)
A pak snad ani nevim, co napsat o jedné noci v Nebi :-D Prostě to bylo něco hrozně vtipnýho a skvělýho a škoda, že jsme obě byly moc líný zajít pro foťák, ale aspoň o to víc, si to budeme muset pamatovat. Objevy roku tancující s Lachtanem kolem tyče, hnusný pivo a dobrý víno, tancování v kroužku, věkový a kérkový průzkumy, Sagvan a Radim Pionýr, podepsaný CDčko, květovaný tričko, ultra super skinny jeans a boty/kozačky/holinky od Armaniho, který dokázal identifikovat jenom Lachtan, ...
A takový malý nadrámec. Uvědomila jsem si, že to je snad poprvý, co jsem přijela z velký skautský akce a užila jsem si ji naprosto neskautsky a nepřijela s velkým nadšením pro skauting.
A další věc, že jsem si řekla, že nechci mít nudný úřednický a nalajnovaný život, kdy musím někam chodit do práce a je to všechno předem daný nějakými očekáváními. A může za to Nebe a Trabanti ;-)
Několikrát jsem to během posledního týdne a půl začala a nikdy nedokončila a bojím se, že Řecko tak vyšumí do prázdna, ale co se dá dělat.
Bylo to super, ale s odstupem času trochu střízlivím, ale možná je to tím, že přichází podzim a depka.
Nejsem schopná nic dělat.
Ani projít a promazat a upravit fotky z Řecka, nějak na to nemám. Tak aspoň pár dobrých kousků. Jinak jich moc nebylo.
Misery, tohle jsem si napsala jako nadpis do posledního příspěvku ve svém super úžasném psaném deníčku, který jsem si po půl roce přivezla zapomenutý z Roudnice a zjistila jsem, že většinu těch stránek jenom vzdychám nad nějakým klukem a občas ani nevím, o koho se vlastně tenkrát jednalo, tak jen tak pro odlehčení.
Jinak, misery na druhou. Jako ne nějaká sebevražedná depka, jen takovej nihilismus, že vlastně nic nemá smysl. A může za to taky to, že ten den dokáže strašně rychle utéct, aniž by se stalo něco zásadního a taky mi přijde trochu depresivní můj velkej pokoj a velká postel, která není bokem u zdi. A to, že jsem vlastně jenom doma.
Jinak se musím pochlubit, ale konečně jsem zdolala svůj běžecký okruh kolem 3 rybníků, u kterého jsem teď na mapách naměřila něco pod 5 km, tak jsem spokojená, ale celkem mě kromě chuti udělat něco dobrého pro sebe hnal taky strach, že někde potkám divoký prase, tak jsem běžela jak o život :-)
Jinak poslední 3 dny v Třeboni, nějak všechno odkládám na poslední chvíli, ale za to může ten nihilismus.
Volala jsem si se ségrou a je fakt vtipný, že v Roudnici není co dělat. Tak sleduje telenovely, Sex ve městě atd. Tak jsme se shodly, že už pomalu přesedláváme ze Zaca Efrona (wtf) na zralý chlapy :-D. Jenom doufám, že až si někdy s někým jako skončím na pořád (you wish), tak bude zrát jako víno a ne plešatět, pupkovatět atd. Jak to, že herci s věkem vypadají líp, zatímco ve skutečnosti potkávám šedivé, plešaté chlapy, ženaté za mladý a hezký holky?
Life experience.
Ne, to radši ne, jen mi tahle písnička zní v hlavě. Ale když si to člověk vezme, tak často jde jenom o to.
Ale k posledním dnům.
Tak už mám za sebou Roudnici a je mi z toho tak rozpačitě. Jako vždycky. A nevím, jak se k tomu postavit. Life as it is.
Už se trochu míň těším do Řecka, páč tam vlastně nikdo nejede, což mě trochu naštvalo, ale co se dá dělat.
A pak jsem se dozvěděla taky pár drbů, který mě fakt pobavily.
telenovela Žížala-Terorista nabrala ne nečekaný zvrat
a pak jeden taková věc, na kterou vždycky když si vzpomenu, tak se musím smát a ujistit se, že je to pravda, vážení, spočítala jsem, že budu už pátá pseudoteta, jenom tentokrát, je to dost nečekaný, asi tak na stejný úrovni, jako když Špalek špatně počítal, ale tak co, aspoň se má u nás v rodině o čem mluvit a doufám, že bude brzo svatba, i když oni říkají, že ne, tak aspoň kvůli mě by ji mohli udělat :-D
Ale takový je život.
Vlastně jsem ještě pořád neměla úplně takový ty flákací prázdniny, páč pořád něco dělám.
Ale zase na druhou stranu jsem v tomhle nikdy neměla ráda léto. I když jsem divná, tak mám ráda školu, řád a mít co dělat.
jeden takový kýč na druhou ;-)
Jinak jeden tip, že Milow má i jiný CDčka, který jsou takový míň ubrečený, tak to teď sjíždím.
A taky nemám na co koukat, ale na druhou stranu jsem se teď koukala na Manželský etudy a trochu jsem se zhrozila u tý zakomplexovaný ženský, která pořád na všechno nadávala a každej den si natáčela The O.C.
Tohle je stý post, tak je potřeba to nějak využít, ale to neumím, takže opět páté přes deváté.
Ou je, zas se těším do Prahy. I když mi vyhovuje i současný stav léta, flákání, koupání, sportíky, se ségrou v prázdném domě, teplo, opalovačky, ale taky práce, která mě baví a nezabiju s ní jediný volný čas v roce. A taky lidi, který se kterýma se člověk těžko potkává.
A taky se těším na září, jupí jej, už aby to bylo, se těším jak malej Jarda
Taky bych si přála být víc průbojnější a neřešit, co dělají ostatní a smířit se s tím. Ou je.
Ale mám se ráda a věřím, že se všechno jednou v dobré obrátí, že se mi to všechno jednou sečte.
Jupí jej.
A asi jsem zabila můru, omylem, když jsem ji chtěla odcvrnknout z klávesnice.
Píšu tenhle příspěvek, aby se vyjádřila k tomu, co se za poslední měsíc stalo
Tábor
Skvělý, dokonalý, úžasný, jen mi přijde, že tak dávno, že si to ani nepamatuju. Super výhled, srandy kopeček, bez větších hádek (až na konflikty během návštěva a toho, že mě Kočky občas točily). Byla jsem ráda, za anděla a boží, protože kluci to vždycky nějak dokážou na táboře zvednout. A navíc Cvrčkova jiskra v oku a pěkná postava, a Rak, no prostě, Rak, tak to bylo fajné. Jen teď zpětně spíš doléhají ty negativa a věci, který se svojí ségrou odmítám řešit. Že to byl nejhorší tábor jejího života, že místo jedinýho volna musela bejt na debilním programu, že to byl její poslední tábor, že jsme jí ho úplně zkazily. Že se o tom bavila s Terkou a vlastně by nebylo tak strašný třeba přejít do Lomnice a bejt skautka tam.
Nevim, nemám sílu tohle řešit. Mám chuť jí říct něco sprostýho, ale to to nevyřeší. Nutit ji nebudu, ani to s ní už nechci řešit. Jen jsem ji poprosila, aby se to neřešila se mnou ale se všema. Že je nikdy nebude nutit vést oddíl proti jejich vůli, jen by od nich bylo fér, když jsou teda na stejný úrovni jako my, aby jsme se všichni sešly a vymyslely společně, kdo to teda povede. Ach jo.
jedno táborové panorama
Příměšťák
Nevím, momentálně trochu přebíjí náš tábor, i když to je jen tím, že byl pozdějc.Bylo to něco naprosto jinýho, ale zároveň novýho. Malý děti, kluci, jiný lidi, vše bylo v něčem lepší a v něčem horší. Třeba že je nedocenitelný to, že my ten oddíl vedeme společně a přijde mi, že to máme všichni tak podobně nastavený. Že když někdo nezávisle na ostatních udělá nějaký rozhodnutí, že ostatní s ním budou víceméně souhlasit. To tady nebylo. Zase bylo fajn nemít naplánovanou každou minutu programu. Prostě odpolední program = prolejzačky a to stačilo. Žádný plánování, žádná výchova atd. Žádný hodinový porady.
Bavilo mě to, protože ty děti jsou celkem odpočinkový, teda to jsem neřekla, protože jsou hrozně zlobivý a náročný, ale zase jsou vtipný. Občas. První den jsem si u těch kluků představovala, jestli z nich jednou vyroste idol nebo ne. Později jsem začala vybírat materiál pro skautský oddíl, kdo by se do něj hodil.
Byla jsem ráda, za večerní návštěvy:-)
Vedoucí byli docela fajn. Vlastně asi nejmíň mi sedla Miri, ale protože k ní nedokážu bejt objektivní. Nějak jsem nevěděla, co jí mám věřit. Na druhou stranu ona byla jistotou, že se celkem často ukázal i Fo., což bylo asi vždycky to nejlepší. Že se se mnou bavil, že zase postý dokázal, jak je hrozně hodnej a vtipnej a má jiskru v oku a tak. Pravý opak Cvrčka. A i ostatní byli v pohodě, i když už to na konci docela jiskřilo, ale jenom trochu. Jen v jednu chvíli mi tam bylo dost smutno, a víckrát o trochu míň, když jsem seděla venku a kolem mě šest lidí, tři holky a tři kluci, tři páry a já solitér. Tak jsem nevěděla co dělat. Ale c'est la vie. Ou je.
A co bude?
Who knows. Flákání doma, v Roudnici, vedro, koupání, kdo ví.
Mám takový pocit, že se snad nikdy nedostanu domů. Ale já už chci být pěkně odstěhovaná ve svým pokojíčku, mým sbalíno na tábor, vymyšlenej program, promazanej foťák a jet. Jupí jej.
Škoda, že to bude jen 14 dní.
Celej tenhle děsnej půlrok jsem si říkala...a pak budu na táboře a všechno bude za mnou. A za týden už budu na táboře a všechno bude za mnou a to dobrý přede mnou.
Zpívání, vaření, sekání dříví, běhání, večery ve stanu, rady, děti, focení, slibák, srandy kopeček, prostě paráda.
Jen je toho děsně moc a člověk pořád nemá čas.
Dneska jsem byla na poslední zkoušce, neříkám, že už mám hotovo, ale už se nemusím nic učit.
V pátek jsem řídila super auto (no, ono každý je lepší než favorit) a libovala jsem si nad posilovačem řízení a taky tím, jakej je rozdíl s takovým autem couval do kopce.
A taky jsem našla svoje uplatnění coby fotografa, asi budu fotit děti, páč mi to jde a baví nejvíc, jen ještě musím teda trénovat tu ostrost, je to bída :-)
A ještě k těm dětem, ale já to vážně nechápu, proč mám takovou schopnost rozbrečet každý malý dítě, na který mluvím. Ale já jako nejsem hnusná, já se vážně snažím, ale některý dostávají hysteráky, když se mnou někde zůstanou samy. Ach jo.
A už jsem rozdejchala ten včerejšek a začala se z toho konečně radovat.
Já nechápu, proč ti tak děsně záleží na známkách, napsala mi včera ségra.
Mně nejde o ty známky, ale o to, co se tam včera dělo. O ten pocit, kdy tam marně bojuješ a víš, že z tebe prostě nic víc nedostanou. A že nevíš, jestli tam náhodou nebudeš muset jít v září znova. Pro ostudu.
Nechápu, proč mám vždycky takovou smůlu.
Ale nakonec Bo s Lábem klečeli na kolenou a já jsem Bc, i když s takovou hořkou chutí.
Jenom Peťa P. řekla, že ví jaký to je. Že ona se z toho vzpamatovávala měsíc. Tak já doufám, že já míň.
A stejně jako u maturity jsem zapomněla rozrazit dveře a s úsměvem vyrazit ven a říct "mám to". Tak snad si na to za rok nebo až na magistru.
Už bych chtěla bejt na táboře, už mě to tu zas nebaví.
Ou, začínám být celkem nervózní. Chci, aby to bylo úplně tak stejně v pohodě jako maturita. Jenže Osvaldová není Císařová.
Nevím, co všechno se musím učit, mám pocit, že se mě můžou zeptat na cokoli.
A to jsem ráda, že v komisi nemám Moravce, Bednaříka, Šmída, Lokšíka, Cebeho, vlastně všechny ty pitvaly a odborníky na média, i když Končelík, fakt nevím, co od něj čekat. Ale bojím se ho trochu míň.
Nejvíc se asi bojím Bo. Mnohem radši bych tam měla jako předsedu DJ Novotnýho, ale zase ten zbytek komise jen 100x lepší, takže jsem vlastně ráda. A mám asi tak jednu zkušenost ze 100, kdy byla Bo milá, takže doufám, že za týden zrovna bude její dobrej den.
Docela mě těší posudky. Člověk by neřekl, že jak jsem z toho byla zoufalá a vlastně to psala tak trochu narychlo, tak že to dopadne tak dobře. Doufám, že to i obhájím.
Bože, už se mi zdají i noční můry. Dneska o státnicích. Nestihla jsem se naučit jeden předmět (statistiku), wow, nechápu, kde na to chodím, to jsou 100x lepší ty dějiny. A taky jsem v tom snu úplně zapomněla na obhajobu. Ale dopadlo to dobře, Bo řekla, že mě stejně nestíhaj, tak ať přijdu v pondělí.
Kdybych nebyla v takovém časovém presu a stresu, tak řeknu, že mě to docela baví. Ty média mě baví a ta historie, už jsem se děják neučila děsně dávno a ty otázky jsou děsně vtipně zpracovaný. Někdy jsem se fakt pobavila. Třeba...
Československá televize lže, jako když Rudé právo tiskne.
nebo dočkej času jako Četka TASSu
Takový oborový, ale zvlášť ten komunismus mě fakt ba, i když je to tím, že se pořád pamatuju ty vtipný hodiny Končelíka a Bednaříka a jejich storky, jak běhali Běh Rudého práva, soutěžili o Fučíkův odznak nebo se vyhnuli Spartakiádě.
Za tejden už bude po tom a asi i po mně.
tenhle chlápek mě fakt baví, takovej charizmatickej a že něco ví, prostě jsem se do něj tak trochu zamilovala ;-)
Zamilovala jsem se do Hudečka. Teda už je to dlouho, asi tak od první přednášky z kartografie, kdy jsem si po roce na žurnalistice řekla - konečně někdo mladej. Jen mu to teď moc nezávidim, myslí to dobře, udělá trochu puč na Magistrátu a je dočasným primátorem zrovna když se na Prahu valí povodně. Ale má můj vřelý obdiv. Fandim mu.
Nějak to trochu navazuje na to, o čem jsem se v poslední době s několika lidma (holkama) bavila, o tom, že už skoro nejsou Chlapi. Takoví ti, kteří všechno zařídí.
Jinak jsem doma, měla bych se učit, ale aspoň prší a navíc nevim o žádnym koukatelným seriálu/filmu, tak co mi zbejvá.
Na porážku jdu 18. dopo, tak doufám, že úterky dopo jsou pro mě nějaký šťastný dny v tejdnu, protože s maturitou to celkem vyšlo. Navíc ta komise nejni úplně nejhorší. Byly vyslyšeny moje prosby a tak tam bude tandem Lábová, Láb, takže juhů, pak taky Slanec je super, myslim, že si mě taky bude pamatovat. Jenom Osvaldová a Končelík to trochu kazí, ale tak snad nebudou dělat problémy.
Protože se mi ukrutně nechce nic dělat a navíc jsem se upsala asi k milionu věcí. Ale jak jsme řešily ve čtvrtek s Olgou, lepší než se nudit.
Zvládla jsem dodělat všechny zkoušky na žurnalistice, na geografii mi chybí jen jedna a dodělat terénní cvičení (ale to fakt netuším, kdy budu dělat).
Tenhle týden jsem byla na zápočtu, dvou zkouškách a za třema starostama 3 obcí u Prahy. A světe div se, fakt mě bavilo dělat ty rozhovory, teda až na ty Mnichovice (tam to bylo fakt děsný), ale jinak to bylo super. Paní starostka v Jílovým byla děsně milá, udělala mi capuccino a nacpala děsně moc propagačních materiálů, takže kdybyste někdo chtěl klíčenku nebo zelenou reflexní pásku, tak je k mání.
Ale při tom zbytku jsem docela cítila beznaděj, za prvý z toho, že mě tam nebaví chodit pěšky samotnou a kreslit debilní domy do debilní mapy. Za druhý, že zbytečně plejtvám čas, kterej bych mohla věnovat do učení na státnice. A za třetí, že takhle nechci skončit. Bydlet v satelitu za Prahou, kde není vůbec nic, jen vysoký ploty, kruháče na každý křižovatce, mrtvo,...
Ale pak jsem jela k Olze na návštěvu, a najednou po celodenním chození, promočených botách to bylo teplo domova, jídlo, rodina. Jen bylo vtipný, když mi někdo říkal teto. Asi nejsem na takový oslovení ještě připravená:-D. Ale bylo vtipný říkat Olze teto, když jí Tonda říkal babi.
Tak jsem se vykašlala na svůj původní plán a dobře jsem udělala. Jen mě naštvalo, že musím do školy s výpisem předmětů, zvlášť když už jsem si naplánovala, že už do státnic nepojedu do Prahy a budu se pilně učit.
To bylo jen to, co se mi teď děje.
Teda vlastně se nic neděje, ou je. Mám oponentku na bc. Možná jsem trochu ráda, že skoro všichni máme doktorandy, protože doufám v to, že nebudou moc přísný.
Jo, vlastně už vím, proč jsem psala. Ano, moje největší životní závoslost je na seriálech, tak jsem dokoukala první a zatím poslední sérii Arrow. A musím říct, že jsme na to koukala fakt střídmě, jen když jsem opravdu měla 45 min na odpočinek. A když teď o tom přemejšlim, tak to zas tak povedenej seriál neni. Ty postavy jsou děsně divný a jednostranný, navíc ty scény z ostrova byly děsně nudný. Ale na druhou stranu jsem nechtěla koukat na nějaký romantický drama, jako jsou Vampire. A navíc. Mně to velmi motivovalo začít se sebou něco dělat. I když to asi nikdy nedotáhnu do tý fáze, abych vypadala jako Ollie, tak bych děsně chtěla mít takovou fyzičku. Vlastně jsem na ten seriál koukala jen kvůli těm scénám, kdy visel na hrazdě a dělal shyby, výmyky,...úplně nejlepší bylo, jak byl přivázenej za ruce za řetězy, a já jen čekala, až se přitáhne nohama na horu, a on to udělal. Jenže já si vždycky něco vymyslim, a pak jsem moc líná. Ale potěšila mě minulej tejden Řepa, když říkala, že spolu někdy můžem jít běhat :-)
Řekla jsem si, že by to chtělo novej design, tak jsem vybrala takovej tématickej :-)
Jinka bych toho chtěla napsat strašně moc.
Zapomněla jsem si totiž o Velikonocích u babičky deníček a teď jsem trochu nevypsaná.
Protože není žádná nová hudba, vracím se.
A jsem ráda za následující trojku. Scouting, Sunrise a Mika. Za to, že nejsou tuctový, i když jsou možná moc popíkový, mám je ráda. A tak balancuju mezi Sunrise a Scouting a představuju si, jaký to bude, až se jednou v daleký budoucnosti třeba konečně podívám do těch vysněnejch Států.
A budu si říkat
A pak se slzou v oku
Taky mi pomalu začíná docházet, že budu končit na žurnalistice. A je mi z toho smutno. Bude mi to chybět, i když myslím, že napíšu ještě nějakej srdceryvnej článek po státnicích, tak si to teď nechci.
Ale teď bohužel jede vlak, a já v něm bohužel musím dojet. A zvlášť poslední rok to byla jedna dlouhá jízda bez šance na odpočinek, vlastně pořád jsem dělala něco do školy, na Pavučinu a to je vlastně všechno. A co ze mě jednou bude?
Ach, jo další víkend nad učením, a to pořád není učení na státnice, juhů, aby mi za 3 tejdny nekapaly slzičky smutku z toho, že tam budu muset v září zas.
Nebudu psát o státnicích a bakalářce. Spíš jen mě občas hrozně baví přemejšlet nad životem, zvlášť když je krásně a já jsem venku a ještě tomu v Třeboni nebo v Praze.
Na začátku bych chtěla říct, že mám hrozně ráda obě dvě města. Třeboň, což je prostě domov a ty všechny vzpomínky na dětství a dospívání. Člověk tu jde a na každým kroku potká někoho známýho a je za to rád, že si ho lidi ještě pamatujou, lidi kteří ho nejvíc ovlivnili a jsou nebo byli pro něj nějak důležití.
Naopak Praha znamená něco velkýho a pořád novýho, i když už míň. Je vtipný, když za mnou přijede ségra a je celá na větvi z toho, že tu jezdí metro a angličtina tu zní úplně všude. Mně už to nepřijde nijak zvláštní.
Třeboň je jistota. Rodina a přátelé, kteří snad vydrží, protože jejich budování trvalo roky. Nejvíc mě na tom baví, jak vždycky, když se potkáme, tak je to vlastně stejný. Děláme si ze sebe i z ostatních srandu. Je to takový psychický bezpečí, ale přijde mi, že už spolu moc dlouho nevydržíme. Jakoby člověk s odstupem bral ty lidi jinak.
V Praze, neříkám, že by to nemohlo být lepší, ale jsem ráda, že se to celkem stabilizovalo. Zachránila to geografie, ale nakonec i spolubydlící a žurnalistika. Tyhle přátelé jsou jiní. Na jednu stranu možná víc takový, jaký bych je potřebovala. Co rádi cestujou, co nekouří, nechodí na diskotéky, co je baví geografie (stejně jako mě), říkáme si věci na rovinu, ale zároveň jsme všichni takoví ztracení. Jsou to skauti. I když občas ty neskauty trochu vytáčíme :-).
Všichni se měníme, a o tom to je. Nikdo nemůže zůstat navždy stejný. Na jednu stranu jsem ráda za to, co se mnou Praha provedla. I když i tak mám k sebevědomí ještě pořádně dlouhou cestu. Na druhou stranu mě to trochu zkazilo. Pozoruju, že strašně často si potřebuju dokazovat, že ostatní jsou horší. A že je pak prostě veřejně zesměšňuju a shazuju. Ou je. Neměla bych.
A tak ještě shrnutí tohoto týdne. I když byl děsnej (páč jsem vůbec nic nestíhala), nakonec to bylo fajn. Ve středu v Riegračích na italských vínu a smradlavým sýru s výhledem na osvícený Pražský hrad, za zvuků nejlepších kytáristů, v pátek piknik se spolužákama ve Folimance, s vínem a vodnicí, a pak večer s holkama v Třeboni. Ou jee, už aby bylo léto. Nějak mě to posedávání na trávě a pití vína začalo bavit.
Myslim, že každej rok píšu, jak mě štve, že uschnu. Hmm, tak letos žádný novinky, jen možná tím, že jsme nebyla na žádný skautský akci, tak mi to vlastně bylo šumafuk. A taky tím, že řeším podstatnější věci. No a.
Taky jsem včera byla na Majálesu a bylo tu žůžo. Za a) tam byl Tomáš, za b) mám konečně dobrej foťák a za c) jsem tam byla s fajn lidma a po dlouhý době si zas popovídala s Kristinou.
No jo, asi jsem byla co se týče Tomáše, trochu fanatická, jen to se prostě nedá ovládnout, když ho člověk vidí naživo. Jak tam mluví, zpívá skáče.
Asi vždycky když mi bude smutnu, tak si pustim naj na na naj na na naj na na na na. A bude zas fajn.
A dnešek byl taky fajn, u Petry na obědě, Mucha, pak odpoledne s Peťou a ještě hovor se ségrou při kterým jsem pomlouvala páry kolem sebe, zvlášť ten, co se líbal pod javorem, když kousek od něj byl rozkvetlej takovej ten růžovej strom.
Vlastně to bylo všechno fajn.
Navíc se nám o týden posunul termín odevzdání bakalářek, takže se nemusím zas tak moc honit.
Ou je, chtělo by to chlapa, práci a jsem happinda největší.
Jako mám pocit, že existuje nějakej blbej zákon, že kdykoli napíšu nějakej pozitivní člínek, tak se to další den podělá.
Nu což, aspoň tejden nemusím chodit do školy.
Ale doufám, že to brzo opraví. A že to pujde.
Prosím.
Nechci dělat státnice v Jinonicích.
A taky jsem ráda, že už nepotřebuju žádný knížky z knihovny, to by byl celkem průser.
A taky jsem byla super jasnozřivá, když jsem si šla minulý týden vyzvednout ty teze.
zdroj: Čermákův twitter
Mám poslední dobou nějakej blbej pocit z toho, co se děje. Jako by šlo všechno do kopru.
Táta by mohl dělat detektiva, protože aniž bych řekla slovo tak do poslední detailu odhadl, co se mi včera stalo. Jen podle toho, kde jsem měla odřené kolo.
Víkend byl bezva. Plodnej. Navíc včera bylo naprosto úžasné odpoledne, kdy jsem vzala kolo a jela strašně rychle na kole, a pak takovej děsně dlouhej kus bez držení, s větrem ve vlasech, a pak mezi rybníkama a prostě to tady mám hrozně ráda. Třeboň je nejkrásnější na světě :-)
Ale možná mi ke štěstí prostě bude jenom stačit voda.
Po dlouhý době jsem zase měla dobrej pocit z focení :-)
Těšim se na tenhle tejden.
Jen tak.
Dneska mě potěšily dva maily, od Káči a Lába. A taky mám radost ze Špalka, prostě bych mu hrozně přála, aby mu to vydrželo navždy. Jako všem lidem, který se berou.
So remember we were driving driving in your car
The speed so fast I felt like I was drunk
City lights lay out before us
And your arm felt nice wrapped 'round my shoulder
And I had a feeling that I belonged
And I had a feeling I could be someone, be someone, be someone
Taky jsem některý věci ohledně svý budoucnosti začala brát vážnějš. Abych než mi bylo 30 něco zažila :-)
Takový ten pocit, kdy vám není zima.
Takový ten pocit, že je venku kráásně.
Takový ten pocit, že něco kvete.
Takový ten pocit, když venku prší.
Takový ten pocit, když člověk cvičí a druhý den ho příjemně bolí tělo.
Takový ten pocit, když jí člověk zdravě.
Takový ten pocit, když jde a potká někoho známýho.
Takový ten pocit sedět v parku nad Prahou s větrem ve vlasech.
Takový ten pocit, že člověk musí být venku a nemůže nic dělat.
Takový ten pocit, že bakalářka vlastně nějak dopadne.
Takový ten pocit, když najdete po půl roce za postelí MP3jku.
Takový ten pocit, když posloucháte hudbu spojenou s nějakou etapou svýho krátkýho života.
Takový ten pocit cestování.
Takový ten pocit a la Orange County a soundtrack a život boháčů.
Takový ten pocit, když vidíte štěňátko a hrozně byste chtěli něco živýho, o co se můžete starat.
Takový ten pocit a la "Don't stop me now" a Pálava.
Takový ten pocit skautingu.
Takový ten pocit, když sledujete nové video Charlieho McDonella.
Takový ten pocit, když je člověk dokonalej.
Takový ten pocit, že musíte něco dělat, ale místo toho se připojíte na hodinu, kde vůbec nemáte být a učíte se zaměřovat s teodolitem.
Takový ten pocit, že nevíte co s létem.
Takový ten pocit, že všechny holky chodí na vysokejch podpatkách v legínách s kabelkou na předloktí.
Takový ten pocit, člověk nemá čas jít ven.
Takový ten pocit z hraní na kytaru, focení, řízení.
Takový ten pocit neustále opakujících se otázek.
Takový ten pocit, že si při každým předmětu na geografii vyčítá bakalářku.
Takový ten pocit, že nedokáže nikam patřit.
Takový ten pocit lenosti.
Takový ten pocit, že musí pořád jezdit domů.
Takový ten pocit...
Řekla jsem si, že přestanu lidi soudit. Teda aspoň se o to pokusím. To, že lidi odsoudím, je taková moje vnitřní reakce na to, že jim podvědomě závidím a tak se je snažím namluvit mě i jim, že jsou horší. Pomáhá to jen, to není fér. Není to řešení. Řešení je smířit se sám se sebou.
Druhá možnost, která mě často napadá, je odjet. Pryč. Hlavně od ségry, ale i ostatních. Jednodušší. Relativně. Jenže to asi není řešení, a navíc jsem srab, jak slyšívám.
Na druhou stranu tu změnu fakt potřebuju, přijde mi že několik posledních let je to pořád stejný a přijde že změna prostředí, lidí a tak celkově by mi mohla pomoct a nějak mě zpozitivnit a motivovat.
Vlastně mám teď v hlavě vidinu toho, jak bych chtěla žít, problém je, že teď žiju taky.
Jak řekl Alex Day, život se stane, tak jako tak. "If you don't live it, it does still tick over but suddenly months have passed and you realized that you haven't done anything."
Asi tak.
Na druhou stranu teď mám celkem dobrou náladu. Aspoň několik posledních dní. Jako, že mi vlastně tak moc nechybí. A že i ta bakalářka nějak dopadne, aniž bych premiant ročníku. A že vlastně už brzo budu mít o něco víc času.
Plánuju si co s létem. Chtěla bych nějaký zázračný řešení, který mi vydělá děsnej balík, aniž bych musela pracovat celý prázdniny a navíc v něčem, co budu děsně nenávidět. Ale možná se na to letos zas vykašlu. Možná to léto bez práce stojí za ten chudej rok poté.
Tenhle tejden jsem měla nějakej potkávací :-)
A včera jsem byla ráda, když jsem konečně potkala pár skautů, kteří na sobě neměli maskáče a byli celkem hezký :-)
Dneska jsem na angličtině pobavila. Poprvé. Když jsem na větu v nadpisu místo "it's correct" řekla "it's true". Yeah, it's true.
Pavučina mi svým způsobem bude chybět. Až poslední den se ve mně probudil nějaký ztracený skauting. Možná to bylo tím kýčovitým a mrazivým okamžikem nad Mordorem nebo balancováním nad svým životem, připomínáním si, jakej byl skauting, když jsem byla skautka, možná to bylo těma lidma, který už nebudu vídat. Na konci jsme každej měli takovej papír, kam nám ostatní psali nějaký vzkazy. Ok, tak mi tam napsalo jen pár a nic, že by se z toho člověk rozbrečel. Už jsem to psala holkám, chytila jsem nějakou novou skautskou mízu a bojím se, že zmizí, než budu mít čas, to nějak využít.
Tenhle tejden jsem nechodila do školy. Chtěla jsem něco dělat, ale... Jsme v prdeli a můžeme si za to sami. Hmm. Tak snad Velikonoce pomůžou. Ale aspoň mi to pomohlo se trochu srovnat.
V poslední době jsem velmi podrážděná, protivná a tak. Bojím se, že to s červencem nezmizí. Že už je to trvalej stav.
Ještě jsem vzhledem k mojí současné emocionální situaci chtěla zveřejnit jeden můj letní zápisek z deníčku (nesmí se to brát úplně doslova)
Mr. SOMEBODY Poslední dobou (nejen) mi někdo chybí. Řešily jsme to minulý týden v autě cestou ze Stálkova. To, že mě občas unavuje, bejt na všechno sama. Že není nikdo, kdo by mi s životem pomohl. Někdo, kdo mi bez ptaní vezme chůdy a naskládá věci do auta, když já už nemůžu (i když ne každý je prostě Fo.). Někdo, kdo mi vezme věci. Uvaří večeři. Kdo za mě něco vyřeší. Někdo, kdo mě chytne kolem ramen a do ucha zašeptá, že je všechno OK. A komu to budu moc oplatit.
Nechtějte zažít ty pocity beznaděje, když je člověk na všechno sám.
O víkendu jsem měla docela krízu, kterou jsem si vybila na ségře. Ale nevím, má pravdu a mě už to neba, všechno.
Dneska jsem měla velký plány, ale nakonec skončila v hospodě na nachos a sangrie.
Existujou ještě horší pesimisti než já.
Už aby byla neděle večer a měla aspoň tuhle blbost za sebou.
Už aby byl červenec a já sekala dříví na táboře.
Už aby bylo léto a já měla nějakej dream job.
Už aby bylo září a já se slunila v Řecku.
Už aby bylo září a já sportovala jak ďas v Dobronicích.
Už aby byl říjen, já začala psát svojí bc. no 2 a začala dělat všechny ty věci, co si teď plánuju.
Ale je březen.
Po včerejšku mě bolí neznámé svaly na mojem těle. Asi tak na úrovni lopatek a tam kde končí žebra.
Dneska jsem potkala Vojtu P. s nějakou holkou a jen jsem se musela smát, jak si Káča myslela, jak je do ní děsně zamilovanej. Škoda, že jsem nezmerčila, kdo to byl, mohla bych mít novej drb.
Praha je malá.
Ještě jeden takovej vtípek, co jsem dneska vytvořila, ale nevím, jestli to budu vůbec posílat, ale musela jsem se tomu smát. Prostě jedna fotečka s mojí best kámoškou na zdi.
-Tops.png)
