Konec roku

Nechci moc bilancovat. Řešili jsme to tenhle týden s Vaškem na pivu. Říkal, že má úspěšnější ty sudý roky. I když jsem před Vánocema měla nějakou depku, vlastně teš jsem si uvědomila, že si zas tak nemám na co stěžovat.

Smířenost

Podobný slovo používám vlastně často a jsem za něj ráda. Smířenost se sebou, se svojí životní situací a lidma kolem. Stabilita. Jistota.

Pročítala jsem teď svoje starý středoškolský a vysokoškolský deníky a tenhle pocit je vlastně novinka. A jsem za to ráda. Že si můžu žít, jak chci a ne, jak chtějí ostatní nebo jak bych chtěla.

Byl to rok náročný, nejistota, hledání práce, špatný a dobrý start. Asi všechno musím udělat v životě nadvakrát, abych se našla - škola, práce, kolej,... Dokončení posledního studia. Asi nejlepší a nejpohodovější tábor z pozice hlavního vedoucího. Malý úspěch v práci. Mimořádný zářijový odměny, kdy mě víc než ta výše, potěšilo to odůvodnění. A taky cestování a splnění poslední cestovatelský mety - Islandu, který předčilo všechno očekávání.

Víc to rozpitvávat asi tady nebudu. Jen si tu odložím něco z těch starých deníků a starých alb, který jsem dneska nostalgicky procházela, teda jen tu krátkou část, která byla vtipná a ne smutná :-)

31.1.2008
Je mi smutno. Nějak mě dostávají vzpomínky. Dneska jsem měla zase svojí "uklízecí" náladu a uklízela si šuplíky ve stolu. To se teda našly poklady. Našla jsem takový sešítek s pohádkou O princezně na hrášku, kterej jsem psala asi ve 2. třídě a vzpomínala jsem, jaký to bylo ještě tenkrát, když jsem byla malá. Co všechno se od té doby změnilo? Tenkrát nebyly žádný starosti, ve škole jsem měla samá jedničky, chodila jsem zpívat, nikde nebyl žádnej počítač ani mobil, s Matějem jsme psali pohádky a počítali ovečky do tisíců. Bavila jsem se s každým, byla jsem hezká holčička s ofinkou a vlnitýma vlasama, poslouchala jsem country a dívala se na pohádky. Chodila jsem po Večerníčku spát a sledovala telenovely s mamkou. Měla jsem naše ráda, obdivovala jsem paní učitelku, bavila se s klukama, ale žádný se mi nelíbil a já se nelíbila žádnýmu. Občas jsem měla zvláštní módní kreace (růžový mančestráky). Chtěla jsem být paní učitelkou a bydlet v Roudnici. Bylo to fajn, byla jsem spokojená. A TEĎ?....tu druhou část přepisovat nebudu, je nějaká depresivnější...

 

 3. 8. 2008 takhle tam normálně sedím, kouknu doleva... A TAM KOTLETY!!!!

7. 8. 2008 Někdy stačí trochu a hned je hezký den. Třeba když potkáte v Penny Jirku Gráfa a on vás pozdraví ;-)

27. 2. 2009 Den a la Honza Hofman
Normálně. Dneska jsem šla ráno přes zámek a pocítila jsem onen zvláštní a nepopsatelný pocit. Ten, který mívám jen při pár vzácných okamžicích - když slyším Ready Kirken, The O.C. Californie nebo když potkám Honzu Hofmana.
....
Sice tam nikde nebyl, ale onen pocit přetrval celý den. Jako by to všechno bylo v jiné dimenzi času a prostoru. Prostě KDO NEZAŽIL, NEPOCHOPÍ.

14. března 2010 Clear future and bad present
Zvoní budík: 7:00...ups...vybrabu se z postele (abych) ho nevzbudila, v koupelně si dám sprchu, obleču se do slušivého navy kostýmku a s kabelkou vyrazím ven. Cestou na metro kupuji NY Times, koblihy a kafe v kelímku. Kolem 9:00 už stojím před obrovským mrakodrapem, pozdravím vrátného Steva, usměju se na sympatickou Alice z PR oddělení a výtahem vyjedu do své kanceláře v 15. patře se suprovým výhledem na NY City. Vow. Mrakodrapy, kam se podíváš. Zkontroluju poštu a po redakční poradě vyrážím do Washingtonu za paní Obamovou na krátký rozhovor. Každý chce znát, jak si prezidentská rodina žije, jaký je vlastně život slavných a bohatých. Jdem spolu na oběd, je to fajn, až na ty chlapy v černých oblecích. Do NY se vracím kolem 3., hodím do PC nahrávky a udělám hrubý nástin. V 5 mě vyzvedne, doma si dáme výbornou večeři...snaží se!!! Kolem 8 odjíždíme na 13th Avenue do Upper East Side na party. Konečně se po dlouhý době potkávám s Edem W. a Chasem C. Už mi chyběli, ale měli toho teď dost. Nějak jsem si vzpomněla, jak jsem po nich v 18 před maturitou slintala v Gossip Girl. Naivní... A teď jsou součástí mého života :-) Být novinářkou umožňuje spoustu skvělých možností...

20. ledna 2011
....

• Slovák tu teď mívá nějakou kamarádku a měli tam i zhasnuto (a myslim, že tu i spala...)
• co mě ale znepokojuje víc je to, že mi někdo zabral háček v koupelně a já nevím, co s tím
• dneska v menze jsem pozorovala lidi a myslím, že bych si co nejdřív měla nechat udělat dítě, a to pořádně zlobivý, a já pak budu muset chodit řešit do školy problémy s těma hezkýma učitelema
• nebo to dítě můžu mít rovnou s tím hezkým učitelem
• anebo to dítě vynecháme...
• potkala jsem v metru Vojtu
• Vojta je děsná drbna a Káča děsná puberťačka. Kvůli projektu nenapíše, ale kvůli dvěma blbejm zastávkám se může zbláznit. 
• Včera jsem v knihovně potkala hezkýho kluka, usmála se na něj, a pak jsme se nějak pořád míjeli a až když na mě promluvil a slovensky, nějak jeho kouzlo zmizelo. 
• heslo tohoto týdne: KONEC NEVINNOSTI

26.7.2011

Asi jsem se zbláznila, ale vibruje mi levá podrážka.

7.8.2011

Ve čtvrtek jsem potkala Honzu H. A protože jsem v sobě měla jedno pivo, nepřišel žádný pocit. 

....

Nesnáším léta a happy lify. 

Nesnáším sebe a svoje tělo. 

Nesnáším večery, kdy přichází krize. 

Vaření a víno

Minulou neděli, když mě táta vezl na vlak, tak říkal, jak se mu nechce v pondělí do práce. A mně se nechtělo, protože jsem věděla, že tenhle týden bude děsný. A byl. Byl tak děsný, že když jsem v pátek v deset přijela domů, tak jsem si musela otevřít flašku vína. A pak jsem odpadla. Ale když jsem šla z metra, tak začínalo sněžit. Začala jsem věřit v imaginární nadpozemskou sílu, která ví, že když mám těžkej den, tak mi nadělí krásný západ slunce nebo sníh :-)

A vlastně jsem to musela dost zpracovávat ještě včera. A tak jsem podvědomě začala dělat věci, který mě uklidňujou. Jela jsem na Jiřák a koupila si kafe na farmářských trzích. Šla se do Riegráčů podívat na zasněženou Prahu a pak dolu až na Právnickou. A pak doma jsem dopila víno a uvařila dýňovou polívku.

A dneska, dneska jsem celý odpoledne vařila, pekla a uklízela a poslouchala Hamiltona.

Pomohlo mi to.

Včera jsem byla na svém druhém a posledním letošním plese a vlastně nad tím pořád přemýšlím, že to bylo dobrý. Že jsem akceptovala to, že nebudu tolik tancovat a netrápila se. Netrápila jsem se, když už jsem někoho uhnala a on si zrovna musel "odskočit". Jeho mínus. Stejně, jako když tě obecně nechce, jeho mínus. A byla jsem pyšná. Na holky. Že jsou takový jaký jsou a jaký spolu máme vztah. Že se věcí nebojí jako my, že se snad netrápí tak, jak jsme se trápily my. Že když nebyli kluci, tak šly tu polku klidně tancovat jen samy a bylo jim to jedno.

A taky jsem si uvědomila, že mě baví tancovat, jak to řekla v Mexiku ségra. Je to pravda, jen jsem se vždycky styděla za to, jak tančím. A taky nebylo s kým, že. Ale baví mě to, bavila mě salsa, bavilo mě těch pár tanců, co jsem tančila včera. Baví mě Stardance. Potřebuju se trochu vytancovat.

Už to píšu po několikáté, ale jsem ráda, jak jsem sama se sebou smířená a zklidněná. Nebývalo to.

Vlastně si přijdu celkově o deset let opožděná. Kdybych byla taková, jaká jsem teď v 17, míň ztracená, víc sebevědomá a víc jistá o tom, co chci, tak jsem se nemusela tak dlouho trápit, ale budiž.

Jen nějak víc vymizeli lidi.

Ten pravý podzimní

Každý den, když jdu z práce, tak mám takovou potřebu co nejdříve dojet domu a lehnout si pod peřinu. Možná to je podzimem, možná tímhle týdnem, kdy občas z práce odcházím v půl sedmý a vím, že ráno budu zase vstávat brzo, abych všechno stihla.

Je to náročný

A myslím, že vrchol týdne se ještě blíží

Stal se ze mě solitér, který si libuje v samotě.

Štve mě, že neběhám. I když dneska jsem to hodně zvažovala, ale potřebovala jsem si konečně trochu uklidit pokoj. Nějak mi přišlo, že dokud si ten bordel trochu neuklidím, tak bude bordel i v mém životě. A taky jsem se musela sbalit na Katowice.

Tak pokoj je uklizený, jen jsi na něj nějak dlouho zvykám. Pořád mi přijde takový provizorní, tak si ho musím zabydlet.

Ještě bych něco napsala, ale musím zapnout pracovní počítač a ještě něco dodělat.

Žiju, přežívám. Oproti 14 intenzivním dnům v Mexiku, tyhle tři týdny nějak plnou bez větších vzrůš. I když jsem potkala pár lidí, který jsem dlouho neviděla.

A v práci je mi pořád dobře, zvlášť teď na podzim.

How to be single

Jeden o Mexiku, ale asi jich ještě bude, protože i když ten návrat zpátky byl rychlý a nenápadný, tak Mexiko je hluboko uvnitř.

Poprvé jsem někde byla sama, úplně sama, a hrozně jsem si to užila. To, že jsem mohla dělat, co jsem chtěla a nemusela na nikoho brát ohledy. Že jsem si mohla někam na dvě hodiny sednout na náměstí a pozorovat lidi. Nebo v botanický půl hodiny fotit motýly. Najela jsem na tu filosofii, že nemusím vidět všechno, ale je důležitý, že tam jsem. A spoustu věcí se stalo hroznou náhodou, že jsem někde byla a náhodou se tam něco dělo. Měla jsem i dny, kdy jsem byla protivná, ale jen na sebe. V určitých chvílích jsem se bála, že mě přepadne depka, že tam nejsem v páru. Zvlášť když většina lidí tam byla v páru. Jednou to tak trochu bylo hned na začátku, když jsem objížděla cenoty kolem Tulumu a příznávám, že koupat se v jednou není úplně žůžo a vlastně jsem si připadala trochu jako úchylák, když jsem seděla na kraji toho jezírka a pozorovala ostatní, ale jinak vůbec. Trochu mi chybělo se s někým bavit, protože většinu dnů jsem trávila v tichosti pozorováním ostatním. 

Ale byla jsem na sebe vlastně hrozně pyšná. Že jsem to zvládla, všechno. Naplánovat, zařídit, řešit v průběhu i se svou chabou španělštinou. Že jsem si to užila. Nejvíc hustá jsem si připadala v Izamalu. Byl to ten den, který nezačal nejlíp, protože mi ráno nebylo zrovna nejlíp od žaludku, navíc, jsem měla jen autobusový lístek do Izamalu a musela jsem doufat, že odtamtud něco pojede do Meridy. Ale nakonec mě jsem tam dojela za zvuku mexické dechovky a to žluté město bylo boží. Celé jsem to odchodila s krosnou na zádech, kde bylo šest piv pro ségru. A pak jsem s tím vším vylezla na pyramidu, která byla nenápadně umístěna v jednom bloku. Vylezla jsem tam po původních, někde chybějících schodech a nahoře jsem byla sama. Sice nic vidět nebylo, protože Yucatán je placka, ale ten pocit nahoře byl k nezaplacení. A autobusy nakonec jely, takže celý plán dopadl dobře. 

Cestou v letadle jsem se koukala na film How to be single. Vlastně trapný, jako jiný podobný americký filmy s premisou, že je super být single, ale stejně to ty lidi nevydrží a nakonec s někým jsou. Ten závěr se mi ale líbil. Že některý věci si člověk musí prožít sám, aby ho to posílilo.  

Já osobně jsem se naučila spoustu věcí dělat sama a spoléhat jen na sebe. Je to tak nejjednodušší. Dělá to ze mě trochu asociála, ale možná se občas ráda ostatním nepodřizuju, nebo už jsem se mnohokrát zklamala tím, že jsme měli něco domluvené a já na to spoléhala a pak byla zklamaná, když to ostatní odpískali. 

Jezděte pryč, dokud můžete a nemáte děti...

Mexico

Dva týdny intenzivních zážitků, barvy, chutě, vůně, smrady, miliony lidí a samota, páriky, jazyková bariéra, focení, žití každou vteřinou, tancování, sladkosti, chilli papričky, mezcal, pulque, pyramidy, conquesta, Mexičani, vlaječky, moře, hory, motýly, leguáni, mlíko s příchutí piňacolády, narozeninový dort, prales, nekonečné zácpy, banány, mango, nepochopitelný autobusy, opocení, Uber, dia de los muertos, izamal, kočáry, zvířata, vánoční stromeček a zmrzka. 

Po dlouhý době život

Autumn :-/

My job

Včera jsem strávila jeden dlouhý parádní den na cestách mezi Ostravou, Frýdkem-Místkem, Novým Jičínem a Kopřivnicí. A bylo to super. I když vlastně občas smutný, co se s těma budovama po druhý světový dělo, znárodnění, restituce, chátrání v soukromých rukou atd.

Včera to bylo parádní, miluju podzim, babí léto. A miluju brownfieldy. Sice nemám ráda, jak na mě občas koukají, jako na tu z Prahy, jako kdybych byla nějaká snob nebo něco víc.

Taky si pořád tak bilancuju a vlastně všem,  a hlavně sobě, říkám, že mám super práci. Vlastně tomu pořád nemůžu uvěřit, že mě vzali, že jsem odmítla místo administrátora z 524 a dostala se k nám do 522. Že to je nejvíc geografická práce na světě. Bych to mohla vysvětlit těm lidem z kupíčka, který se dlouze debatovali nad tím, že na sociální geografii jde člověk kterej je línej se učit a stejně pak jen kontroluje papíry na úřadě. Jsem spokojená s náplní, různorodností, lidma z našeho oddělení ♥, výhodama a tím, že si myslím, že to, co dělám, má smysl. A trochu čekám, že se něco podělá. Ale jako nic není dokonalý, občas si beru práci domů, občas ji musím dělat v 15minutových přejezdech v autobuse, občas přicházím v 7 a odcházím v 19, často si nevím rady.

Ale učím se, musím přiznat, že mi přijde, že za půl rok na MMR jsem se naučila víc než za dva roky v TEREZE, že mám možnost se posouvat tím směrem, kam chci. Třeba dneska jsem se celý dopoledne probírala různými studiemi na revitalizace postuhelné krajiny, protože jako holka od rybníků tohle neznám.

A taky se otrkávám, učím se mít názor a umět ho obhájit. Bojím se, co bude s bf, až Zuzka odejde, ale holt to bude na mě. Tak snad to nebude takový fail jako má MPO, jak jsme se tomu včera smáli, když jsme čekali na vlak v Ostravě.

A taky jsem si vzpomněla, jak jsem byla v 16 na Odyssee a škrtla jsem si kompetenci "dokáže oslovit cizího člověka a zeptat se na cestu", protože v 16 jsem takovou panikou fakt trpěla. Dneska s tímhle už problém nemám, ale v určitých aspektech to ještě zůstává. Že mě zachvátí panika, pud sebezáchovy, strach, že budu trapná, neschopná, hloupá. Na druhou stranu si nemyslím, že každý musí být extrovert. Ale někdy mě to dost omezuje a brzdí :-(

A jinak

Měla jsem velký plány. A nějak se nic nekoná.

Ale už jen 14 dní a bude dovolená ♥

Sausage of lovers

Na první pohled špinavý oblázky,

na omak šťastný a neobratný,

nemám rád zimu a pitomý otázky,

na první pohled neobratný oblázky,

co nadělám.

To bylo jaro a dešťový provázky

vedly nás k sobě a neobratný,

zdál se být konec, jenže pitomý otázky,

na první pohled neobratný oblázky,

co nadělám.

Cítím se nějak emocionálně nestabilní. Moc přemýšlím o věcech, o kterých by se přemýšlet nemělo. Prostě by se měly žít. Mám pár emocionálních zážitků. A nemám s kým to probrat, protože jsem tohle vždycky řešila se ségrou  a ta je teď na druhý straně světa. Snažím se racionálně přemýšlet nad svým strachem, zranitelností, emancipací a vysokými nároky a odůvodnit si, jak moc je to racionalita a jak moc nafoukanost a vybíravost. Jak moc jsou lidi spolu na začátku z lásky a jak moc kvůli tomu, že nechtějí být sami. A jestli se to někdy zlomí v to druhé. 

Víc k tomu asi psát nechci, jen tak vnitřně bojuju a přežívám. A to není podzimem. To je tak nějak vším. 

Včera jsem byla s bráchou v divadle na Kurzu osudové přitažlivosti. I když to bylo celé založené na tom, že holka je fiflenka, co čeká, až ji kluk sbalí, vlastně mi to přišlo fajn. I když to vlastně nemělo žádný větší poselství. Teda mělo, že na balení a vztahy není návod. Oukej. 

Dobře

Dneska jsem seděla nahoře u kluků v kanceláři a bylo mi dobře. Uvědomila jsem si, že tam sedím ráda a že tam patřím. A nějak mě to hřálo.

Od té doby přemýšlím, že jsem si vybudovala spoustu takových míst, kde mi je dobře. U nás na bytě, doma, nebo třeba teď o víkendu na OM. Bylo mi dobře, že jsem se nemusela stresovat, co si o mě ostatní myslí, nemusela jsem se přetvařovat, prostě být taková jaká jsem. Protože taková jsem nejlepší.

Tak teď - kdybych byla hrdinkou seriálu, tak se něco podělá, protože jinak by ty seriály byly nuda, kdyby byly všichni jen šťastný. Ale mám pocit, že v životě to je trochu jiný. I když, jak jsem řekla na OM, tak život není dokonalý, a kdyby byl, tak to je nuda. A tak i já občas nad někým taju, bývá mi smutno a brzo budu brečet, že jsem sama.

Ale dneska piju bylinkový čaj a je mi dobře.

Smysl

Nejen poslední týden mi to dává smysl.

Měla jsem parádní prodloužený víkend. Bez Prahy, skoro bez práce, jen Hlína, lesy, rybníky. Měly jsme jednu z nejlepších rad. Subjektivně. Že jsme nebyly otrávený z klubovny a stihly jsme vše a všichni odcházeli nadšení do nového školního roku. Já taky. Těším se :-)

Měly jsme skvělou zahajovací schůzku s britskýma skautkama. A naše děti měly šátky a oddílový trička a já byla pyšná a dávalo mi to smysl. 

A pak taky běhání a třeba radost minulý víkend z rekordu, ale obecně třeba dneska to, že jsem běžela a nic neřešila. A pak jsem skončila mezi rybníkama a posilovala na stavidle a bylo mi nejlíp. Tak jsem tam pak chvíli ležela a vychutnávala. 

A taky z toho, že si začínám plánovat podzim a těšit se. 

A taky těšení se na Mexiko. 

A taky učení se španělsky. A obecně o každodenních návycích, který teď mám. 

Bylo nebylo a není...

Nebojte, bude zas hůř ;-)

Ne/radosti

......
Poslední dobou jsem neměla moc dobrou náladu.
Ale to vlastně nic nového.

Viděla jsem jednu puberťáckou romcom. To all the boys I've ever loved. A tam ta holka psala klukům, do kterých byla zamilovaná, dopisy, který pak dávala do krabice. A oni se pak samozřejmě nějak rozeslaly. A ptali se jí, proč to těm klukům prostě neřekla. A tak mi to připomnělo takovou paralelu a jeden šuplík u mě ve Hlíně, kde pár takových dopisů taky je. Úsměvné. Vlastně ani nevím, kdo byl poslední. Myslím, že pár let už nikdo nepřibyl.

V poslední době se to omezuje na cca 24 hodinový vzplanutí typu, ježiš, ten je boží ♥, mini stalking, má přítelkyni/manželku, tak nic. Over and over and over.

Potřebovala bych být produktivnější. A na chvíli někam vypadnout. Jen nějak není s kým.

Ale včera jsem zas chvilku měla dobrou náladu. Mohla jsem si vzít podzimní oblečení a svoji oblíbenou zelenou košili. Šla jsem na kafe do Kasáren a pak do Parukářky na jablka. A nějak jsem tam takhle chodil s tou plátěnou taškou a měla radost, že jsou takhle dostupný jablka a že budu z nich něco moc udělat. A pak jsem večer zadělala a udělala koláč. Někdy stačí málo.

Bavily jsme se včera s Marťou o naší vášni o pečení koláčů. Tak říkala, že si musím taky najít někoho, komu je budu moct péct. Hmmm

A pak druhý pozitivní okamžik dnes odpoledne. Nechtěla jsem jít běhat, protože mám trochu podělanej kotník/nárt a nechci ho provokovat. Ale pak jsem se celej den učila a odpoledne koukla z okna a vzpomněla jsem si na loňský podzim a venku to vonělo a vypadalo úplně stejně, tak jsem musela. A byl to boj, ale stálo to za to.

Obdivuju lidi, co mají vůli. Loni jsem ji měla taky. A neměla výmluvy. Na druhou stranu jsem pracovala 6 hodin denně.

Na jednu stranu se na ten podzim už těším, to léto je už únavný. Jen se znám a svoje pozimní depky.

Svoboda

Vážím si toho, co mám, kde žiju, co dělám, jaký mám možnosti. Jsem teď plná výročí okupace. Zasáhlo mě hodně věcí, článek v Respektu, který podrobně popisuje boj o Rozhlas a to, co se z 20. na 21. dělo v ÚV KSČ. Článek o tom, co se dělo v Jičíně. Miliony fotek lidí, co stály v ulicí a nevěřili tomu. Lidská statečnost, ale zároveň to, že nedokážu pochopit, jak se v člověku vezme ta zloba a špatnost. Protože i když můžeme vinit Rusáky/Sověty jak chceme, tak to byli Češi, kdo to to prováděli, kdo utiskovali ostatní atd.

Na jednu stranu jsem hrdá. Za rok 1968 i za 1989, za statečnost lidí, bez níž bychom dneska žili jinak. Na druhou stranu je mi smutno, že lidi ani dneska nedokážou říkat pravdu. Ano, udělal jsem podvod, ano, opsal jsem diplomku, ano. Místo toho ze sebe dělají mučedníky a oběti.

Přála bych si, aby existovalo veritasérum, které by donutilo lidi říct pravdu.

Původně jsem chtěla napsat ještě pár věcí, ale nějak se to k tomuhle nehodí.

Nebuďme lhostejní k tomu, co se děje. Snažme se pro to aktivně něco dělat.

Amen

Pro pobavení

Pamatujete na historku Iva a lampička?

Dnes přibyla nová do série - Iva a tyčový mixér. Neptejte se, jak se to stalo. Přesně tak blbě, jak si myslíte. Myslím, že tak polovina úrazů na světě vznikla kvůli lidský blbosti. Teda hlavně v mým případě. Nakonec bez stehů, jen asi 90 minut pobíhání po nemocnici. Ale aspoň k něčemu využiju ten hrášek, co už nějakou dobu leží v mrazáku.

Přišla bouřka a je líp.

Půlka léta

Mám toho v hlavě hrozně moc a přitom o všem nechci mluvit. O něčem je lepší mluvit na rovinu na rovinu, než si to vylévat na blogu. O něčem jsem si zvykla s ostatníma nemluvit. 

Brusel

Jsem sama na sebe pyšná a hrdá za to, jak to dopadlo. Že jsme měli úspěch. Že se ze všech stran ozývají jen pozitivní reakce na všechny české prezentace. Na to, že jsem to všechno zvládla zkoordinovat a vykomunikovat, především s náměstkem, ale i s ostatníma. A i když mi D. přímo nepoděkoval (myslím, že to obecně neumí moc lidi chválit), tak aspoň mě představil jako svojí pravou ruku a poděkoval mi za něj F, tak cajk. A čtvrteční večerní tour de Brusel byla fajn. A taky je vtipný, jak si tykám s JS, kvůli tomu, že jsme spolu jednou náhodou tancovali swing v SI. Ale byl hodnej, že mě tam seznamoval při obědě s lidma, jen ho nějak zatím moc nechápu. 

Svatba

Prohlížela jsem si včera svoje fotky a jsou super, hlavně z nich čiší hrozně pozitivní atmosféra, tak mě to zahřálo a připomněla si to. 

Tábor

Bylo fajn nebýt v Praze a řešit jednoduchý a surový úkoly. Třeba místo, abych řešila nějakej hroznej deadline v práci, tak jsem 2 hodiny věnovala slibu, tomu vybrat hezký místo, zprovoznit louče, sehnat knoty, vymyslet si řeč, připravit odznaky,... Nějak mi to přišlo důležitější a opravdovější. 

Nebo když jsem se snažila zprovoznit udírnu. A tak jsem si musela udělat třísky, hezky je naskládat, podpálit a kontrolovat, jak se oheň pomalu rozrůstá. 

Tyhle opravdový zážitky mi normálně chybí. 

Nebo moje hraní/nehraní na kytaru, za který jsem se občas styděla, ale bez tý kytary by to nešlo. 

Nebo když se ráno vzbudím brzo a všichni spí. V tu chvíli mi připadá, že je celý tábor můj. A hrozně mě to naplňuje. V tu chvíli jsem ráda, že ho vedu. 

A pak jsou chvíle, kdy pochybuju. Když se srovnává, jaké to bylo za Káči. Když jsem moc pesimistická, ale tak prostě funguju a přemýšlím. Když náš oddíl není inkluzivní. Když je dětem blbě a já nevím proč. Když mám ten pocit frustrovanosti, když se tam návštěvy mihnou jen na pár dní a já jsem ta, co tam je na to sama 14 dní, už několik let. Když lidi odjíždějí. Když člověk nevidí žádnej vlastní přínos, kterej bych tomu všemu dala. Kromě času. Že si by mohl dělat mnohem víc, podporovat vedoucí. Připravit pro ně program. Domluvit pro ně přepad. Jak řekl D, někteří vůdci jsou jen udržovací. Vím, že jsem do toho s tím šla, ale abych s tím pohnula víc, tak bych ten oddíl musela vzít dřív a musela mít kolem sebe partu vrstevníků, ne lidí o 10 let mladších.

A pak jsou takový osobní breakdowny. Že jsem tam byla jediná bez boyfrienda. Že jsem neměla s kým být večer na telefonu nebo neustále na messengeru. Ty neustálý storky o tom, jak se někdo dal dohromady a jaká to byla hrozná romantika. Nebo jakou hroznou romantiku všichni mají. Od tý doby, co jsem skončila vejšku, tak mám takový nepříjemný svíravý pocit. Že jsem stará a že už mi uteklo mládí, včetně vztahů. A s každým dnem, kdy se probudím, se ten pocit umocňuje, protože jsem starší a starší. A rada, že si to nesmím tak brát, nepomáhá, protože se to za ty léta ve mě nahromadilo. Jako když ti třetina tebe chybí a ve všech situacích je to znát. I když je člověk jinak spokojený. Tak třetina je hodně, bez třetiny se nedá žít. Protože bez třetiny to bolí, člověk je nestabilní, dlouhodobě neudržitelný. Nesnáším rady, že se člověk musí naučit užívat si života sám. Nesnáším vlastně všechny rady od zadaných lidí. Vlastně od všech, protože nikdo nemůže mít ten hroznej svíravej pocit jako já. 

Možná je moje blbá nálada způsobená tím vedrem. Nebo tím, že je léto a všichni jsou v čoudu. Jako každý rok. Chtěla bych si na chvíli vlézt do lednice. 

Zoufalství

Jeden zážitek

Jedny průzračně modrý oči s výrazným okrajem

Jeden pohled a pousmání nad kriply

Jedna snová intenzivní atmosféra

Poslední týden o tom dost přemýšlím

Zvlášť teď sama v Praze

Zázraky se nekonají

Ale nějaké záchvěvy života to probudilo

A taky kostlivce z minulosti

Potřebovala jsem impuls

Přemýšlím o vlastní ne/šťastnosti a ne/spokojenosti

O čekání na to, až budeme moci být šťastní

Až budeme hubení, zadaní, pracující, dospělí

Jako kdyby to předtím nebyl život

Life is what happens to you while you're busy making other plans

Neříkám, že jsem teď kdoví jak spokojená

Včera jsem poslouchala nějaký TEDx videa o introvertech a komfortní zóně

Neříkám, že si budu lehat na nádraží na zem

Ale člověk se musí přestat bát a vymlouvat

Step 2

Dneska jsem měla nějakou blbou náladu, tak se omlouvám, jestli jsem na někoho nebyla milá. Nechci být náladová, na druhou stranu si nemyslím, že by z člověka musela permanentně stříkat dobrá nálada.

Na jednu stranu to nejhorší jsem zvládla. Na druhou stranu mě teď čeká 14 dní nic moc v práci i tak obecně, protože musím dodělat a dopřipravit tábor, a na tohle dotahování moc nejsem.

Kam se vlastně všichni poděli. Vlastně jsem na to dotahování zbyla sama. Na druhou stranu to to můj čtvrtý tábor jako hlavní vedoucí. I když věci nechávám na poslední chvíli, tak se musím pochválit za to, že to dělám. Že člověk zas bude řešit vše od toho, v kolik budou děti vstávat, jaký jídlo vyhodit, kdy jet nakoupit a kdy nabíjet, kdo bude mí jaký program, kdy přijde přepadovka a kdo to bude vědět, co dát vedoucím za odměnu, jak řešit problémy dětí, všechny návštěvy, pozdní a brzké odjezdy dětí, dotazy rodičů, jestli jemu dítěti není smutno, dotahování vyučtování, focení, .....Nejsem chudinka, jen na to rozhodování jsem nikdy moc nebyla. Ale zas jsem se to díky oddílu mohla naučit :-)

A pak je tu můj neexistující život mimo práci a oddíl, mizející přátelé, a to jak fyzicky, tak i obecně trochu mentálně, ale snad není všem dnům konec. Zas jsou přátelé, které člověk nevidí několik měsíců nebo i víc, a pak je to stejně parádní jako kdysi na koleji, na gymplu, na vejšce, v TEREZE etc.

A pak taková ta dimenze mýho života, která se nikdy nikam moc neposunula a člověk trochu rezignuje. Aneb step 2, ale to radši osobně anebo vůbec. S něčím si nevím moc rady.

A taky návraty k Tomášovi, protože ať je jaký je, tak ty první CD jsou prostě z duše.

Tenhle týden

Těším se na pátek, protože pravděpodobně

budu mít odevzdanou poslední písemnou práci v mým životě
budu mít za sebou tu hroznou část tý hrozný úřednický zkoušky

A tím pádem budu moct zase

žít
chodit běhat a cvičit jógu
tančit
mít sociální a kulturní život
fotit a zpracovat svojí první fotografickou zakázku
vrhnout se na přípravu tábora
uklidit si pokoj, jak ten pražský, tak ten třeboňský
nakoupit si jídlo
uvařit si

Už aby byl pátek

Aneb, když už není na vybranou,
nechej věci, ať se stanou...

Procházel jsem teď chvilku blog a našla tenhle příspěvek z jara 2013

Nějak mám pocit, že bych si měla začít užívat dokud můžu, dokud je mi 21 a jsem mladá. Nevím, prostě dělat bláznivý věci, neohlížet se a brouzdat světem křížem krážem. 

Tvl, to není možní, kam těch 5 let zmizelo. Ale vlastně některý věci od tý doby vyšly :-)

Štěstí

Poslední dobou život měřím na minuty, 

který rychle mizí

Hledám záchytný body, 

okamžiky štěstí, 

krátké, 

prchavé, 

smysluplné. 

Čekání na to, až něco skončí a bude se žít, 

přežívání, 

hledání smyslu a řádu,

dělání věcí, které mají smysl. 

Čekání na Gogota, 

na zázrak. 

Chytání štěstí mezi prsty než zase odletí pryč. 

Poslední dobou...

Růže je růže je růže

Trhala jsem si růže do vázy a přemýšlela o tom,jak paradoxní to je kytka. Taková krásná a tak to bolí. Vlastně to je od ní docela výsměch, za krásu.

Koupila jsem si nový filtry na foťák, třeba takovýhle makro, kterýmu jsem včera nemohla uvěřit, jak neskutečně hustý fotky to fotí. Ještě se s tím budu muset naučit ostřit.

Tenhle víkend jsem přemýšlela o svatbě a hřbitovech. Protože byla ta pohádková, kde mě Stand by me fakt dojalo. A pak, protože jsem se konečně byla podívat na tom evangelickým hřbitově u nás a bylo to tam parádní. A tak jsem přemýšlela, že chci aby oba dva dny byly parádní, jak ta svatba, tak ten pohřeb. A aby to místo, kde budu jednou pohřbená bylo krásný a lidi tam rádi chodili. Aby to pro ně byla událost. Něco, jak vždycky na Dušičky chodíme za babičkou na Malvazinky, kdy nás třeba dvacet stojí kolem hrobu a všichni se hrozně smějeme a jsme rádi, že se vidíme. Nebo to, jak občas jedeme do Zlína za Davidem.

Přemýšlím nad vlastní spokojeností, nad tím, jak se mi kupí dlouhý seznam úkolů, do kterých se mi nechce, jak má víkend jen 48 hodin a já 13 z toho strávím tím, že se koukám na 13 reasons why, jak neumím kvalitně využívat čas, jak si vždycky ráno řeknu, že večer půjdu běhat a pak je večer a je tu 13 reasons why not, ale když pak jdu, tak je to nejlepší část dne, jak jsem v únoru a březnu byla na dně, a teď mám práci, která je super, jak mi chybělo mluvit s lidma a jsem ráda, za náhodný a spontánní setkání a obědy.

Bude líp.

Poslední týden

Byl nějaký nečekaně plný zážitků a okamžiků, kdy jsem žila.

Narozeninový piknik, Tunel, grilovačka v Novosedlech, cesta s Peťanem do Prahy, jóga v SI, výlet kolem Botiče, noc literatury (synagoga, brownfieldy, Adamzyk, Polívka,..), konference o brownfieldech, návštěva u Jitky, běhání, nakupování oblečení, pivo s V a K, oběd s VL, sázení rajčat, kafe ve One Sip, tancování swingu s chlápkem z Ev. Komise, se kterým jsem před 2 týdny měla pracovní schůzku, jóga s kocovinou ve Stromovce, dodělávání restů,....

Dneska jsem šla večer běhat a zas cítila to největší uspokojení, kdy zapadalo slunce, začalo se stmívat, voněly šeříky a akáty, vinohradští a vršovičtí hipsteři kouřili venku a ta chvíle byla jen moje. A já mohla běžet, jak daleko a rychle jsem chtěla. A když jsem pak doběhla před náš dům, tak jsem tam musela ještě chvilku stát, dýchat ten voňavý vzduch a doprožívat to.

Chybělo mi to. Život. Jak ten můj, tak i ty lidi, které jsem dlouho neviděla.

Heaven

Normálně se tohle dává na instastories, ale jsem oldschool. A chci si tyhle okamžiky schovat na horší časy ♥

O křečkovi

Štvou mě věci, který mě blokujou. Štvou mě záseky, kdy nemůžu nic a stejně neudělám nic pořádnýho. Kdy se snažím něco vymyslet a jen prokrastinuju. Štvou mě časový tlaky, ale chci se naučit s nima pracovat. Štvou mě věci, který musím sama řešit.

Petr Ludwig vyprávěl storku o křečkovi, který se snažil dostat z klece, a několik dní skákal jak o život, ale narážel na strop. A pak to vzdal. A i když potom ten strop dali pryč, tak už ani nevyskočil, protože ztratil motivaci se snažit. Připadám si občas taky jak ten křeček. Vlastně oproti mému 15letému já jsem taková sice vyklidněná, ale rezignovaná. Nebo je to prostě život.

Vlastně jsem se dostala do nějaký panický fáze, že už jsem fakt stará, a že bych měla být mnohem dál. Něco budovat. S někým být. Mít něco za sebou. Nevím, kam se poděly poslední roky. Vím, že to je tím, že budu brzo zas o něco starší, ale těch 27 mě stresuje o dost víc než ty předchozí roky. Protože vlastně trávím v poslední době až moc času sama a stává se ze mě takový rezignovaný poustevník.

Měla jsem toho v posledních týdnech docela dost. Skautský víkendy, který mě na druhou stranu dost dobyly tím, že jsem byla v přírodě. Bylo to parádní. A v sobě si teď sama řeším, jestli dokážu být dlouhodobě v Praze. Na jednu stranu mám Prahu strašně ráda, tu anonymitu, kulturu, možnosti, svoje kamarády atd. Na druhou stranu být v lese, na louce, na poli, mít kus zahrady jen pro sebe, sedět a poslouchat a neslyšet nic lidskýho. Jen ptáky a vítr ve větvích. Stojím na hraně toho, co chci a nechci ostatním odpovídat na to, jestli chci zůstat v Praze, protože mi přijde, že se očekává odpověď, že to v Praze nesnáším. Zatím nevím. Zatím je pro mě stěžejní, že v Praze můžu dělat práci v oboru.

Ráda bych řekla, že se hecnu, dopíšu tu práci a bude po všem. A budu žít, běhat, nestresovat se atd. Jen mi věřte, že po dvou bakalářkách a jedný diplomce to fakt nějak nejde a nejradši bych se na to vykašlala. Jen já se neumím na věci vykašlat. A tak se ještě nějakou dobu budu trápit.

O neživotě

Snažím se nějak ukočírovat svůj život, svůj volný čas, to, kam směřuju. Zatím mi to moc nejde. Nějak po příchodu z práce už nic nestíhám a nezvládám.

V poslední době se mě několik lidí nezávisle zeptalo, co dělám ve volném čase, a já neměla odpověď. Volný čas mám, ale nějak ho kvalitně nevyplňuju. Snad si to sedne. Jen, když jsem ve stresu a musím dělat, něco co mě nebaví, tak nemůžu nic jinýho, běhat, mít život. To, co bylo loni s diplomkou, je tu letos zas.

Pár myšlenek z posledních dní
že letošní jaro mě nabíjí, především podvečerní běhy pod rozkvetlými stromy, ta vůně a teplo

že, i když se vlastně zuby nehty bráním tomu být učitel, tak mě hrozně nabíjí být s mladýma lidma a pomoct jim hledat sebe a jejich místo na světě. Protože vím, že já bych tenkrát někoho takovýho potřebovala. A teď už jsem dál.

že mě nabíjí Praha a příroda a geografie. Neříkám, že moje práce je růžová. Zároveň jsem nikdy nevěřila, že bych mohla dělat čistou geografii, přesně to, co nás učili na škole. Dneska jsme měli kulatý stůl s akademiky a byli tam učitelé z Albertova a diskutovali Strategii regionálního rozvoje a já měla takový nostalgický vzpomínky na moje dny na škole.

Je toho hodně a přitom nic pořádnýho. Jsem měsíc v práci a potřebovala bych aspoň týden volno, abych si to všechno nějak srovnala.

jedna víkendová, aneb nekonečně rozkvetlé aleje

Přišlo jaro

Čekala jsem dlouho, než to budu moct napsat. Protože to bývá každoroční článek.

Přišlo jaro, a to nejen venku, ale i tak nějak mentálně a situačně.

Mám se parádně, všechny předchozí splíny zmizely. Konečně chodím do práce a myslím, že jestli mě nevyhodí oni, tak tam ještě nějakou dobu chodit budu. Už jsme měli i kolaudačku kanceláře a zapíjení mého svátku, takže jsem odcházela z práce v půl sedmý a s pár panákama slivovice v oběhu.

Včera jsem si udělala den za odměnu. Původně jsem chtěla jít na výlet, ale nějak jsem se nemohla ráno včas vykopat, tak jsem si řekla, že i Praha na jaře je krásná. Šla na Jiřák na trhy, koupila si kafe a narsisy, pak šla přes Riegráče, kde zpívali ptáci, do Karolína, kde se mi stal největší vtip století, ale o tom někdy, až se uvidíme, až na Staromák a okolí, kde se dobíhal půlmaraton. Bylo krásně. A navečer pak trochu se proběhnout a se ségrou večer na Vítkov, na zlatou hodinku.

Nějak jsem to potřebovala za odměnu.

Teď chci dohánět resty, ale ke spoustě věcem se nemůžu dokopat. Dlouhodobě.

Overwhelmed with emotions

Další výkřik, ale už se to trochu lepší.

Identifikovala jsem 2 věci, který mě teď momentálně brzdí - a to škola a oddíl. Tak jsem to chce hledat nějaký efektivní řešení, jak to vyřešit.

Zároveň jsem teď nějaká plná věcí, co chci dělat.

Inspiroval mně CS a jeho vášeň pro fotografování

Markéta s Matějem, který projeli celý svět. A JJ, který když odcházel řekl, že na cestování se nemá čekat. A já chci vidět aspoň dvacetinu toho, co viděli M a M.

Přednáška na OSN o tom, že nemůžeme jen tak sedět a musíme něco dělat. A inspirovalo mě celý OSN.

Přednáška o ženách v politice a dál jedna o

Přemýšlím o rodičích a kolik věcí dělá člověk pro sebe a kolik pro ně. Nechci být sobec, ale od určitý doby je dospělý a měl by dělat to, co chce on.

Teď nevím, když mě něco blokuju, tak nějak nemám sílu dělat nic jinýho a ta závěrečka mě teď dost blokuje, od běhání, snažení se, volnýho času atd. A tak opět prokrastinuju.

Do things that make you passionate.

Venku je jaro, tak snad to bude lepší.

Banjo

Šla jsem takhle Prahou a poslouchala jsem hudbu ve sluchátka a objevila jsem v sobě utajovanou a nepřiznanou slabost pro banjo. Jak moc člověka ovlivňuje to, v čem vyrůstal, co mu každý večer hrálo na dobrou noc.

Jinak celkem zápasím s tou mojí nezaměstnaností. V tom smyslu, že hodně přemýšlím, co bylo a co dál. Nějak si říkám, kam uteklo posledních pár let, že si z nich vůbec nic nepamatuju, od tý doby co mi bylo 23 až doteď. Mám teď takové období temna nebo dark place a snažím se z toho nějak dostat. Ale tak obecně s tím nějak pohnout. Dvacetsedm je věk, kdy už by člověk měl mít za sebou nějaký milníky, úspěchy, a ne se tak plácat a nevědět co.

Ach jo, skončilo to tím, že jsem si včera musela koupit víno a sama ho vypít.

Přemýšlím taky nad tím, jak tenká je hranice toho, kdy se z člověka stane alkoholik, protože ten život není takový, jaký by chtěl. Jak daleko má člověk k tomu, aby se zhroutil, byl na dně nebo jak moc silnou vůli má se z toho sám vyhrabat, opakovaně. Kde je ta hranice toho, že to je přirozené, že se životní situace neustále mění, a kdy už je to psychická porucha. Kde je ta hranice, kdy si říct o pomoc. Tohle jsou jen věci, o kterých tu nahlas přemýšlím. Ne, že bych aktuálně pomoc potřebovala. Jen právě přemýšlím o tom, že se o těchhle věcech moc nemluví a jak se vlastně pozná ta hranice, kdy to člověk zvládá sám a kdy potřebuje pomoc.

Přemýšlím teď o hodně věcech a trochu mě to ubíjí. Doufám, že na konci toho procesu bude nějaký peace v duši. Rozhřešení a vize co dál.

Na druhou stranu přemýšlím o tom, co řekl CS. That we have to do things we have passion for. That make us passionate. Že když je nám v nějakém místě příjemně, tak se z toho stane rutina, že musíme hledat tu vášeň a nebát se měnit věci. A děla věci, které chceme my, a ne co po nás chtějí rodiče nebo společnost.

Včera jsem byla na dokumentu o Ukrajině, kde umřelo za pár posledních let několik tisíc lidí kvůli občanský válce. Pak se člověk trochu zastydí, že tady neustále rozebírá svoje psychický problémy, když to jsou jen malichernosti.

Banjo

Čekání na jaro

Když přednáším o výzkumu štěstí, požádám své posluchače, aby zavřeli oči a zapřemýšleli, kdy se naposledy cítili opravdu šťastní. Někdy je to znepokojí, ale já je ujistím, že nemám v úmyslu po nich chtít mluvní cvičení. Skoro přesně pak určím okamžik, kdy si ve vzpomínkách něco vybaví, protože místnost se rozzáří poklidnými úsměvy. Dál se jich ptám, zda v té vzpomínce jsou sami, nebo s někým, a obvykle devět z deseti řekne, že s někým....

Snažila jsem si vybavit okamžiky, kdy jsem byla v poslední době opravdu šťastná já...a vybavil se mi první den v Reykjavíku, kdy jsem nedokázala uvěřit, že jsem opravdu na Islandu, a pak ten den, kdy svítilo slunce a já mohla odejít z CRR s pocitem, že už tam nikdy nemusím. A při obou okamžicích jsem tam byla jen já.

Mám teď "období temna" a čekám, až přejde. Ale trochu mi pomohlo to, že jsem teď nezaměstnaná a můžu přemýšlet o tom, co bych chtěla.

Fotit
Pomáhat a angažovat se
Hýbat se a běhat a mít k tomu motivaci
Předat oddíl
Žít jinde
Vařit a péct
Zahradničit
Výzvy
Kreativně se projevovat
Nemít tolik okamžiků štěstí o samotě

Mám ráda tuhle fotku z Paříže, já skoro na zemi, ve svých kožených botičkách, s foťákem a super hipsterským baťůžkem z Fóra. Jsem to já, jak se mám ráda. Potřebuju se ještě chvilku hledat, ale zároveň potřebuju začít žít, přestat odkládat věci a něco budovat. Jak jsme si s Martinou dělali srandu, že až se za rok vrátí z Chille, tak my tu stejně nic nevybudujeme.

Jsem teď okouzlená CS, protože fotí, protože je na něm něco hrozně divnýho, až je to sexy, protože málo kdy mluví na rovinu, ale když jo, tak z něho je cítit, že je hrozně chytrej, protože se rozhodl v 18, že si dá pauzu od herectví a šel studovat archeologii a GISy, protože havraní vlasy a zelený oči. Protože chtěl dospět a zažít i normální život. Ale to je jen moje krátkodobá slabost pro fiktivní celebritu, která mě svým způsobem poslední týden nedá moc spát.

Ještě jeden krátkodobý pocit a okamžik z minulého víkendu, kdy jsme šli nějakým parkem v Paříži a foukal vítr a když se člověk zaposlouchal, tak slyšel jemnou zvonkohru. Takové ty malé kousky železa, co si člověk někam pověsí a ve větru to o sebe bouchá. A vlastně to byl hrozně surreálnej zážitek, protože jsem

se musela zastavit, protože mi to připomnělo léto v USA, kde to měli u Patricii na zahradě. A já v tom parku stála a hledala odkud to jde tentokrát. A byl to nejvyšší balkon jednoho baráku. A tak to byla jedna z těch divnejch živoních epizod, blbost, která tě donutí přemýšlet o životě.

After all

A tak to najednou všechno začalo dávat smysl, práce, oddíl, počasí, život.

Potřebovala jsem trochu času si to urovnat, udělat pár rozhodnutí, co dál a tak. Neříkám, že je vše na 100 % skvělé, ale to pozitivní převládá. Možná je to tím, že konečně vyšlo slunce.

Ztratila jsem v posledních týdnech motivaci se sebou něco dělat, cvičit, běhat,.... A řekla jsem si, že to takhle nejde. Včera jsem byla běhat. Ale po dlouhý době mě to hrozně naplnilo, i když bylo mínus 7. Sice mám asi nejpomalejší čas v historii běhu, ale bylo to záměrné, protože jsem nechtěla být nemocná. První třetina dost bolela a demotivovala, tak jsem si řekla, že poběžím jen krátký okruh. Ale pak to přišlo. Teplý zimní sluníčko, čistý vzduch, měkké došlapy ve vrstvě sněhu a euforie z toho, jak jsem sama a šťastná a jak mě to neskutečně dobíjí. Tak jsem nakonec uběhla desítku a vlastně byla trochu smutná, že se tam už nedá přidat žádná zatáčka, která by to ještě prodloužila.

Přečetla jsem knížku Šlehačková oblaka vydaný podle blogu Tereza in Oslo. A i když mě ta její pozitivnost chvílema vytáčela, na závěr mě to dost motivovalo, k běhání, k tomu, dělat práci, co mě baví a má smysl. A tak teď sjíždím všechny motivační instagramerky a blogerky a jedna řekla, že nesmíme srovnávat s ostatníma, ale jen sami se sebou.

Chci začít zas makat. Stejně je to hustý, že dřív by mě nikdy nenapadlo běhat v zimě. Bála bych se, že mi bude zima, že to bude klouzat, studět, že budu nemocná. A tuhle zimu jsem celou proběhala. A paradoxně mi to pomohlo k tomu, že jsem celou zimu zdravá, protože mi to hrozně posílilo imunitu.

Pardon, že pořád píšu a mluvím o běhání. Je to teď něco, čím žiju, co mi ukazuje, že nejsem taková lemra, že něco dokážu a že to jde. Je to teď taková moje věc. Ono toho s prací v tom životě moc nezbyde, protože člověk se snaží co nejefektivněji využít těch pár hodin, co mu zbydou. A když není co v tom životě budovat, tak mi aspoň rostou kilometry na endomondu a taky snad nějaký svaly.

Amen

Sníh, pláč, slunce a řešení

Včera jsem jela vlakem do Prahy a asi od od Olbramovic jsem se snažila nebrečet. Nějak jsem vlastně nevěděla, jak z toho dál. Jak být míň nešťastná, míň smířená a víc spokojená. Měla jsem chuť rozbrečet se před mámou, ať už mi nepovídá o tom, jak je skvělý být úředník, jaká to je pohodička, protože bych jí pak vyčetla, že jsem nějak podvědomě na to místo nastoupila kvůli tomu, aby mě nechali na pokoji. Přitom je mi 26 a musím se rozhodovat podle sebe.

Celých těch 14 dní nezaměstnanosti jsem měla nějakou krizi, doufala jsem, že třeba vyjde ten Brusel, abych měla výmluvu, proč tam nenastoupit. A pak mi napsali, že bohužel. Přestala jsem běhat a začala jsem si kupovat spoustu čokolády, nějak jsem ztratila motivaci.

Byla inverze, hnusně a já začala nesnášet Prahu. Protože najednou se pro mě Praha smrskla na jednu hnusnou administrativní budovu mezi vlakovým nádražím, hřbitovem, benzínkou a autoservisem. V pátek odpoledne jsem ještě jela pro nějaký papíry do Terezy a bylo mi smutno, když jsem přijela na Dlouhou, viděla One Sip a všechny moje oblíbený hipsterský místa, který jsem měla ráda, stejně jako ten mini baráček, kde jsem 2 roky pracovala.

Odjela jsem z Prahy, protože jsem tu nemohla být. Ale doma vlastně taky ne, protože to tam je pořád stejný. A byla tam ta stejná inverze, šedý uplakaný nebe a já neměla sílu se zvednout a cokoli dělat. Nebyla síla ani motivace.

Tou cestou vlakem jsem nad tím hodně přemýšlela, nad možnostma, nad tím kolik mám peněz a jestli si můžu dovolit hledat nějakou jinou práci, z který třeba budu nakonec stejně nešťastná. Zároveň jsem byla smutná z toho, že vlastně zůstávám v Praze, protože jsem nějak vnitřně potřebovala od týhle mizérie odjet. Protože jsem si uvědomila, jak hrozně osamocená tu jsem. Jak i ta poslední parta přátel zmizela. Vzpomněla jsem si, jak proměnlivý jsou ty přátelství a jak mě vlastně mrzelo i to, jak se některý ty přátelství změnily. Jak jsme si začali závidět, řešit, kdo kolik bere, pomlouvat se, nepodporovat se. Mrzel mě Vašek a to, jak shazoval Martinu, že se rozhodla jet na rok do Chile, zatímco on buduje kariéru tím, že vektorizuje. Že místo, abysme se v tomhle podporovali, tak si to shazujeme. I když tímhle zas já shazuju Vaška.

Vzpomínala jsem na všechny ty brigády, který jsem nesnášela a vždycky jsem si říkala, že to musím chvíli vydržet, protože to je jen brigáda a že až si jednou najdu práci tak to bude něco jinýho. Zároveň ale vím, že mám s tímhle problém, že na začátku hodně odsuzuju a pak mi to vlastně přijde dobrý, i lidi. Tak jsem si řekla, že tomu musím dát delší dobu, než 2 dny. Snažila jsem si vnitřně stanovit, co by mi ta práce mohla pozitivního přinést a stanovila si rok jako limit, abych si něco našetřila a zároveň tolik neztratila.

Včera nasněžilo a já šla poprvý běhat ve sněhu a bylo uklidňující dýchat ten namrzlý vzduch. Stála jsem pak na zasněženém poli a čerpala ztracenou energii. Miluju sníh.

Dneska v práci jsem se trápila, z místní pracovní morálky, hrozný Radimovy hudby alias osmdesátkovýho českýho, italskýho a ruskýho popu, při kterým se absolutně nedá soustředit, to jak se tam všichni jen pomlouvají a zavírají si dveře, z toho, jak nemají smysl pro humor, jak se mě za celou dobu na nic nezeptali o mě, z výhledu na benzínku a nějaký sklad.

A pak, když jsem si říkala, že zůstanu v kanceláři ještě o chvilku dýl, sama, abych měla napracovaný hodiny, tak mi zazvonil telefon. A na druhý straně to, v co jsem už ani nedoufala. A tak jsem se najednou začala hrozně usmívat. Řekla jsem si, že už mi ta půlhodina může být jedno. A vzala jsem se a šla domů, a celou cestu jsem se hrozně usmívala, a měla hroznou chuť jít běhat, protože svítilo slunce a já najednou měla zpátky tu energii a chuť. Bolelo to po tý dlouhý době, ale celou dobu jsem se usmívala, jako už dlouho ne....

To be continued

Sorry za tenhle výlev, potřebovala jsem to ze sebe dostat a nebylo to komu říct

O západech slunce

Vím, že to teď se mnou není lehké. Ale vypozorovala jsem za ty roky, že bývám často protivná, když mám v životě nějakou velkou nejistotu, která se musí vyřešit. Můj život je momentálně takový dost nabouraný a čekám, až se zase ustálí, abych si mohla věci plánovat víc než na den dopředu, protože to mě stresuje.

Další věc, u které jsem vypozorovala, že mě dost ovlivňuje náladu, je to, jak moc jsem v přírodě. Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem několik týdnů v kuse v Praze, aniž bych byla někde v lese, tak jsem protivná a vystresovaná. A běhy kolem nemocnice mě nezachrání. 

Dneska konečně jsem se trochu uklidnila, protože jsem běžela a zapadalo slunce. A to jsou ty běhy, který mám nejradši, když mi to teplý sluníčko pálí do obličeje. A já pak spontánně běžela na jedno místo, kde jsem nebyla deset let. A který mi připomnělo ten rok, kdy mi bylo 16, chodila jsem s mini Nelou na procházky, začala fotit přírodu na náš starý foťák, začala poslouchat Good Charlotte a Rasmus, jela na Odysseu, koupila si první gore, chodila do tanečních, začala natáčet Rádio No Name, shodila 15 kg, začala pít alkohol atd. A vlastně to bylo smutný. A jsem ráda, že některý věci jsou jiný, ale zároveň mi spoustu věcí z toho chybí. 

A tak jsem tam dneska stála u Rožmberka a konečně po několika týdnech jsem cítila klid v duši a teplé paprsky zapadajícího slunce. Nevěřím v boha, ale věřím v to, že západy slunce jsou za odměnu. Že člověk vydržel celej den i ty dny, kdy bylo hnusně a že to nevzdává. Že se snaží dělat dobrý věci a že je dobrý člověk. A proto se vždycky na malou chvilku zastavím a odměňuju se.  

Vzduchoprázdno

Když už není 

na vybranou, 

nechej věci, 

ať se stanou.

Nějak je mi pořád smutno,

z toho, co se stalo v sobotu, 

z toho, co mi přišlo dneska mailem, 

z toho, že odcházím z TEREZY, 

z toho, co budu dělat dál, 

z toho, že kvetou sněženky v lednu, 

z oddílu na dálku, 

z rozpolceností mezi Třeboní a Prahou, 

z mého sociálního života a nechutí něco dělat, 

z vůle, 

ze sociálních sítí a toho, co se na nich před volbama dělo, 

z míjení se.

Vím, že brzo bude líp, ale teď to je nějaký divný. 

Mějte se. 

decisions

Nějak sem z toho trochu nešťastná, poslední dny.

Minulý týden se mě na jednom pohovoru ptali, co se mi v životě nepovedlo. A vlastně jsem si nemohla na nic vzpomenout. Protože jsem vlastně spokojená s věcma tak, jak se staly.

A vím, že i tahle situace zpětně dopadne dobře, ať se rozhodnu jakkoli. Jakýkoli rozhodnutí mě někam posune.

Když jsem před třema rokama jela na Erasmus, tak to bylo nějaký jednodušší. Byla jsem tak nějak naštvaná, frustrovaná a hlavně mě tu nic nedrželo. Teď to tak jednoduchý není, na jednu stranu jsem spokojená s bydlením, tím, jak si po práci žiju, chodím sportovat, za kulturou,...A taky oddíl, vůči němuž tu mám závazek, že beze mě nebude tábor, že musím dělat rozhodnutí, úkolovat a svolávat lidi. Je to taková trochu koule na noze, kterou jsem před 3 rokama neměla, protože nás bylo víc a byly jsme v tom zastupitelný. Teď se všichni jen tak mihnou a často ani to ne. Ale tenhle příspěvek nemá být o tomhle.

Má být o tom, že řeším, co bude následující půl rok a jsem z těch rozhodnutí nešťastná. Dneska jsem ležela dvě a půl hodiny v noci v posteli a přemýšlela nad tím. A trochu si to urovnala.

Udělala si priority. A jako hlavní prioritu jsem si dala sebe. A jako druhý pravidlo, že budu vyhodnocovat reálné situace a hypotetické. Tak jsem dneska udělala první rozhodnutí. A třetí pravidlo je to, že vždycky když jsem někam na dýl odjela, tak se tu vlastně vůbec nic nezměnilo. (až na Davida :-/) Vlastně mě tu pořád teď jako v minulosti nic nedrží, přátelství se nějak přesunula do příležitostných setkání s často dlouhýma pauzama. Proto chodím sama sportovat, za kulturou a jezdím sama na Silvestra na Island.

Kdyby vás zajímala aktuální situace, tak od 1. února nastupuju do práce v Praze, nikam nejedu, stíhám oddíl, Jamboree i tábor. Ostatní je zatím hypotetické a nemá to cenu řešit. Kdyby se něco změnilo, dám vám všem vědět.

Island

Tohle video je můj Island. Stejně jako milióny okamžiků, pocitů, pohledů. 

Touha jít na dřeň, vylézt výše, slézt níže, dostat se hloubš, objevovat, prozkoumávat, dostávat se za hranice komfortu. 

Mám milión fotek, ale ty pocity to stejně nenahradí. 

Díky, Islande. Nevidíme se naposledy.